Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak sám sobě nezaclánět

Kdysi jsem měl v úmyslu texty, uveřejněné v této rubrice, pojmout jako kapitoly knihy, tu opatřit úvodem, názvem Jak sám sobě nezaclánět a vydat. Jenže taková kniha je jednou provždy hotová a už se do ní nedá nic doplňovat, což je jeden z důvodů, který mě od knižního vydání odradil. Další důvod je ten, že bych do toho investoval spoustu peněz a knihu by si koupilo asi pět lidí.

Pokouším se zde popsat, proč realita nemůže být jen tím, co lze vnímat smysly, ale taky jak dospět k jejímu pravdivému poznávání, a co se na této cestě vyjevuje. Člověk musí dát poznávání nějaký řád, aby nebloudil v záplavě vlastních nesouvislých mínění, neztrácel se v subjektivním pociťování místo pěstování objektivního myšlení a netočil se v začarovaném kruhu podřízen vlastním inklinacím, sympatiím a antipatiím nebo svůdným ideologiím. Zkrátka aby si tlustým sklem předsudků nezacláněl ve svobodném poznávání. Snad se mi to alespoň částečně daří...

 

Příspěvky

Co znamená myslet aneb O myšlení přirozeném a nepřirozeném

19. 6. 2017

Myšlení realistické, čili věcné, předmětné, je myšlení, které vychází přímo z reality, z věci, z předmětu našeho zájmu. Tím, že nás něco zajímá a přemýšlíme o tom – jako bychom to obraceli v rukou ze všech stran až to zevní, vnímatelné smysly, začne ustupovat tomu vnitřnímu, myslitelnému – vyvstává idea předmětu, kterou vnímáme nevytrženou z kontextu souvislostí, ale jako součást vyřčenou celkem. Nezmocňujeme se předmětu nějakými apriorními ideologickými pomůckami, vzorci zvenčí (čímž pravdu o něm ve skutečnosti zastíráme), ale necháme ho, aby se nám sám otevřel. Sami jsme jen pečlivými pozorovateli a zaznamenavateli nazíraného…

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

Humanismus a materialismus

30. 12. 2014

Žijeme v době, pro niž je charakteristická imanentní zaměřenost na pomíjivou stránku bytí a na život v těle. Lidský život v těle se stal apriorním měřítkem, nejvyšší hodnotou, středem zájmu a jeho ochrana za každou cenu lidskostí. Říkáme tomu humanismus a pyšníme se jím. Odvoláváme se k němu, abychom sami sobě hrdě ukázali, jak jsme pokročili od časů, kdy byl člověk krutým barbarem, který si života nevážil.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

Kristus a pravda

30. 12. 2014

Kdo je Kristus? Co znamená „uvěřit v něho“? K jaké změně dochází, když člověk „uvěří“, co se přitom odehraje v duši a jak se to děje? Co je to, co přinesl člověku, bez čeho by člověk nemohl být? Co znamená, když Angelus Silesius říká: „Svůj skutek nejdražší Bůh koná od věků, když z ducha Jeho syn se rodí v člověku.“? Jak se ve mně může Kristus zrodit? Jsou Bůh a Kristus zaměnitelné pojmy, nebo se dají ve vnitřním životě rozlišit, a jak? Jak se vůbec liší život bez Krista a s Kristem? Příliš mnoho otázek a přitom vlastně jedna jediná…

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

Myšlení v celcích a andělské poznávání

29. 12. 2014

V křesťanské ikonografii mají andělé a světci svatozář. Je to atribut božských nebo Bohem obdařených bytostí. Co znamená kruh či kotouč kolem hlavy? Celistvost, obkroužení, shrnutí do jednoty. Hlava symbolizuje vědomé bytí, myšlení. Spojením dostaneme schopnost nazírat a myslet svět „kruhem“ – tedy v souvislostech celku. Teprve tyto souvislosti, propojující jednotlivé poznatky, nám dávají dohromady smysl bytí a poznání naší účasti v něm.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

O dvojí funkci jáství

30. 12. 2014

Kdo nebo co je vůbec já? Nelze o něm přemýšlet jako o předmětu, který bychom mohli pozorovat mimo sebe. Není to objekt, je to samo naše pozorující, svébytné sebe-vědomí. Já je neuchopitelné, samo o sobě nezkoumatelné (vždy jen ve vztahu k něčemu jinému – reflektujeme se pouze v interakcích) a chceme-li se dobrat správného pochopení tohoto principu, pak o něm musíme uvažovat jako o vývojovém procesu.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

O možnosti pravdivého poznání aneb Těžký úděl duchozpytce

30. 12. 2014

Když se dnes někdo soustavně, dlouhodobě a s vědeckou metodologií, zohledňující zásadu objektivity, zabývá záležitostmi, které se týkají přesahu nad smyslově vnímatelnou rovinou bytí – tedy duchovním rozměrem skutečnosti – a nijak to neskrývá, stává se osobou ze společenského hlediska přinejmenším podezřelou, ne-li hned duševně nemocnou. Podivín zabývající se chimérami, fantaziemi, výmysly, který si ke všemu o sobě dovoluje tvrdit, že jeho postup v poznávání duchovní oblasti není vágní, nahodilý a pohybující se v oblasti „pohádkářství“, ale vážný a podřízený přísným vědeckým principům bádání a dovádí ho k pravdivému poznání, se nutně musí svému okolí jevit jako vyšinutý. Případně jako náboženský blouznivec (ač třeba ve skutečnosti nemá s náboženstvím nic společného). Tak o něm smýšlí naprostá většina lidí.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

O relativitě pojmů „dobro“ a „zlo“

30. 12. 2014

V postmoderní době jsme svědky i účastníky relativizace hodnot. Rozlišení dobrého a zlého konání se stává stále složitější. Významy obou pojmů se čím dál víc relativizují. Máme sice Desatero, Kristův návod „co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim“ (Mat. 7, 12) a z něho vyplývající „co nechcete…, nečiňte…“ nebo zásady, které se vtělily do mravního kodexu civilizovaného člověka (nelhat, nekrást, nezabíjet…), ale zjišťujeme, že to nestačí.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

O smyslu bytí a života

29. 12. 2014

Má život smysl? Má samo bytí jako takové vůbec smysl? Podezřelé otázky. Leckomu připadají nesmyslné, ba hloupé. Od dnešních bohorovných synů postmoderny občas slýcháme: „Tímhle planým filosofováním jsem se zabýval jako adolescent, teď na to nemám kdy, ani mě to už nezajímá.“ Pro život nemají čas na zastavení a tázání se po jeho smyslu. Trochu to připomíná chování švába na vivisekčním stole, poté, co mu vivisektor odstraní hlavu. Než to organismus švába zaregistruje, což trvá notnou chvíli, běhá, jako by se nic nestalo. Kdyby podobné chování člověka nemělo pro jeho duši tak anestetické důsledky, bylo by pouze směšné.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

O soucitu dostředivém a odstředivém

30. 12. 2014

O Buddhovi se vypráví, že když usedl do meditace pod stromem osvícení, pokoušel se ho démon Mára všemi možnými nástrahami zlákat k návratu k egoistickým cílům a jako poslední trumf vytáhl soucit. Snažil se přimět Buddhu, aby byl jat soucitem s těmi, které opustil – s rodinou a poddanými, a sešel z cesty vysvobození. Ten ale odolal i tomuto rafinovanému svodu, přestože soucit patří k nejvyšším metám jeho nauky, a zvítězil. Jak je to možné? Je to dobrý příklad, na němž lze vysvětlit, že není soucit jako soucit.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0

Sebepoznání jako zasvěcení

30. 12. 2014

Nejzákladnější potřebou člověka je totiž potřeba být klamán. Na rafinované sebeobelhávání vynaloží značné úsilí. Jeho největší starostí je, aby si nepřišel na podvody, které sám na sobě neustále páchá, takže zametá stopy jako zkušený zločinec (například sám sebe ujišťuje, že něco vykonal zcela nezištně, přičemž přehlíží zjevnou zištnost obrovskou jako hora). Hra na sebepoznání tohoto samolibého otroka vlastních sobeckých žádostí tak hromadí iluzi na iluzi. Může pak být jeho pravdivé poznání světa, něčím jiným než umocněnou iluzí?

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0