Jdi na obsah Jdi na menu
 


Myšlení v celcích a andělské poznávání

29. 12. 2014

„Nejsme lidské bytosti prožívající duchovní zážitek. Jsme duchovní bytosti prožívající lidský zážitek.“

Pierre Teilhard de Chardin

 

V křesťanské ikonografii mají andělé a světci svatozář. Je to atribut božských nebo Bohem obdařených bytostí. Co znamená kruh či kotouč kolem hlavy? Celistvost, obkroužení, shrnutí do jednoty. Hlava symbolizuje vědomé bytí, myšlení. Spojením dostaneme schopnost nazírat a myslet svět „kruhem“ – tedy v souvislostech celku. Teprve tyto souvislosti, propojující jednotlivé poznatky, nám dávají dohromady smysl bytí a poznání naší účasti v něm.

Myšlení znázorňované svatozáří můžeme nazvat celostním, holistickým. Vychází ze základního předpokladu, že bytí má komplementární smysl, že dějiny směřují odněkud někam a nikoli náhodně, že věci, které nás obklopují, nejsou jen shluky molekul či slepými energiemi, jak je vykládá materialismus, ani na druhé straně pouhou iluzí, májou – projevem absolutní jednoty Brahma, jak soudí východní nauky. Žádná z těchto krajností si totiž neklade otázku po smyslu bytí, natož aby hledala odpověď. A pokud se na ni přece pokusí odpovědět, ocitá se v tautologickém kruhu.

Myšlení, které chce skutečnost opravdu pochopit, hledá zařazení jednotlivých poznatků do obsáhlé a živé – neustále se proměňující – sítě souvislostí. Právě tím poznává jejich význam a smysl – ve vazbách s pohyblivým celkem, nikoli přimknutím se ke krajnosti.

Apriorní přesvědčení o smysluplnosti bytí je nosnou, tradiční hodnotou Západu vyrostlou ze spojení řeckého myšlení s původním křesťanským poselstvím. Víra, že bytí má smysl, je zkrátka počátek a základ! Bez tohoto východiska zůstává poznávání beznadějně útržkovité a roztříštěné. Tak nám ho servírovala věda posledních tři sta padesát let. Tak jsme si zvykli myslet.

Mechanisticko-materialistické myšlení, které jsme si vypěstovali spolu s novověkou vědou, vykazuje už delší dobu fosilní znaky a zjevně se přežilo. Je „hranaté“, axiomaticky ztuhlé, černobílé, spekulativně abstraktní a k pochopení věci potřebuje zkoumané umrtvit, rozložit na statické části a analyzovat. Postrádá nástroje k uchopení kvality, proto zkoumá kvantitativně – měřením, vážením, počítáním. Nedokáže chápat organismus v procesu stávání se, růstu a v proměnách souvislostí jako něco živého, není schopno nazírat působení smyslově nevnímatelných sil za tím, co se jeví.

Dnešní doba nám klade ještě jiné překážky. Pokud nejsme ochotni vystoupit z pohodlného postmoderního relativismu a plurality stejně hodnotných jako stejně lhostejných názorů, celostní myšlení pro nás může zůstat leda pohádkou, fikcí, utopií…

Rozvíjí-li však člověk myšlení v souvislostech, dochází k jeho postupné kvalitativní proměně v nazírání. Člověk už nepostupuje dle formální logiky a dialektiky – dedukcí (tyto postupy však používá pro verifikaci nazíraného), ale intuitivně uchopuje (je to skutečně pocit podobný ohmatávání smyslově vnímatelného předmětu), nazírá větší či menší celek souvislostí. Ten je těžké obsáhnout diskursivním myšlením kráčejícím po linii kauzality, a zcela nemožné sdělit v úplnosti. Proto vše, co se z takto poznaného vytrhne (viz následující pasáž o andělích), působí jako nepodložená fantazie, pohádka, pouhá pomocná analogie… Nelze to sdělit jako celek tak, jak je to nazíráno, dají se jen tlumočit výseky, které vytrženy z celkového kontextu vypadají značně nevěrohodně – postmoderně jako libovolná fantazie. Jsem si toho vědom, ale jedinou alternativou by bylo mlčet.

Celostní myšlení je kvalitativně jiné myšlení. Je pohyblivé, měkké, ba tekoucí jako voda, obtékající zkoumaný předmět tak, že se skutečně dá přirovnat k vidění ve fyzickém světě. Lze si je představit jako schopnost vidět věci v jednom okamžiku z různých stran (podobně maloval Picasso). Vnímající obtéká, objímá svým myšlením věc, a ona sama se proměňuje před očima: to akcidentální, podmíněné jakoby zprůsvitňuje a skrze ně se ukazuje průhled k hlubší, utvářející podstatě. Ale i ta se později rozestupuje, aby propustila další vrstvu skutečnosti a za ní další a další…! Je to vlastně postup opačný emanačnímu tvoření – od jednotlivosti k zahrnující obecnosti. Takové myšlení je nahlížením tvořivých podstat čili idejí. Nevidíme pak už jednotlivosti jako v materiálním světě, ale to, co je za nimi, co je utváří z principu a propojuje s ostatními entitami. Nazíráme síť souvislostí – to jest duchovní skutečnost.

Co je vlastně myšlení? Kde se rodí myšlenky? Je možno vůbec myslet něco, co předtím, než je myšleno, už nějak není? Bylo by možno myslet pojmy pravda, dobro, krása, spravedlnost, láska, kdyby nebyly už předem v mysli Boží (či jak je ateistickým zvykem vyjadřovat se dnes – v energetickém poli vesmíru)?

Především je třeba vzdát se představy, že myšlenky vznikají v našich hlavách. Jak by bylo možno si takové vznikání představit? Co se při něm děje? Je to snad tak, že mozek produkuje myšlenky jako játra žluč, ledviny moč nebo kůže pot? Jak je ale možné, že zatímco jiné orgány vytvářejí sobě odpovídající (smyslově vnímatelné) produkty, mozek produkuje myšlenku, kterou nelze vnímat žádným z pěti smyslů, protože nemá materiální povahu? Pak by bylo nutno se ptát: jak a kde přesně se materiální mění na duchovní? Na to neumí odpovědět nikdo jednoduše proto, že ta představa je úplně chybná – je to jedna ze slepých uliček materialismu, která nás vrací na začátek s poučením, že tudy cesta nevede. A vyvozovat z uspořádání a přeskupování neuronů v mozku schopnost myslet a poznávat, je stejně chytré, jako vyvozovat z analýzy papíru a tužky smysl s jejich použitím napsané věty. Nutně tedy vyvstává otázka, jak se v našem mozku vzala idea, když je zcela jiné – tedy duchovní – povahy než ostatní produkty těla.

Nelze jinak, než se pokorně vrátit do starého Řecka k těm, u nichž se myšlení vynořuje z mlh mýtu jako čistá a průzračná řeka kopírující řečiště logické struktury. Dle Platóna se ideje nalézají ve světě idejí a poznávající člověk se na ně rozpomíná z doby, kdy v tomto světě před narozením dlel. (Vzpomeňme také metaforu o jeskyni.) Podle Aristotela a jeho věrného středověkého následovníka Tomáše Akvinského poznávající člověk „vyjímá“ ideje z věcí samých, a tím teprve ony věci poznává jako jsoucí. (Jinak by nutně zaznamenával jen sled vjemů bez zařazení do souvislostí a bez kontinuity. Zkusme si to představit – podobně vnímá zvíře.) Nikdo zatím nevymyslel nic, co by tento názor vyvracelo, přestože ho ve středověku ve sporu o univerzálie zpochybňovali nominalisté. A ani nevymyslí…

Goethe říká zcela lapidárně, že „pomíjivé je podobenstvím“. Náš smyslově vnímatelný svět můžeme skutečně chápat jako podobenství, zrcadlení idejí, odvozeninu světa vnímatelného nadsmyslovými orgány, jako jsou imaginace, inspirace a intuice. (Tyto orgány mají mnozí v latenci, ale ne každý je chce a umí rozvíjet k vědomému užívání.)

Celý kosmos – řád bytí – je holistickým myšlením možno nazírat jako živý inteligentní organismus proniknutý vědomím. Ne jediným řídícím vědomím, ale mnohaúrovňovým, hierarchizovaným, individualizovaným vědomím. Duchovní hierarchie, o nichž mluvil Dionysius Areopagita, jsou realitou, neboť není možno myslet inteligenci – spatřovanou v důmyslném uspořádání stvoření – bez vědomí, a vědomí bez bytosti. Z božské jednoty emanuje mnohost, život se vylévá z Boha v kaskádách lásky-milosti (dnes se používá módní termín „energie“) tvořených andělskými kůry. Od serafů až po anděly – průvodce lidí.

Každý máme takovou běžnými smysly nepostřehnutelnou bytost se svatozáří (a tedy s celostním myšlením) blíž než nejbližšího člověka. Jak praví křesťanská tradice, je to náš osobní anděl strážný. A jak vyplývá z duchovní vědy, tato duchovní individualita nás provází všemi inkarnacemi a tvoří tak jejich kontinuitu. Anděl tak ručí za naši integritu a vnímá nás jako duchovní bytost periodicky prožívající lidský zážitek v jednotlivých vtěleních.

Někteří transpersonalisté hovoří v této souvislosti o Nadduši, entitě mezi individuální jednotkou vědomí a Bohem, aby odlišili podstatu našeho já – to, co se opětovně vtěluje jako součást vývojového procesu – od akcidentů náležejících individuálnímu životu. „Vztahuje-li se pojem duše na vědomí, které shromažďuje a integruje zážitky z individuální inkarnace, pak Nadduše je název, který se dává širšímu vědomí shromažďujícímu a integrujícímu zážitky z mnoha inkarnací. Podle tohoto pojetí to je Nadduše, která integruje, a nikoli samostatná jednotka vědomí… Plná angažovanost v jednotlivém životě vyžaduje přerušení spojení s Nadduší a zachování samostatné osobní totožnosti.“ (Stanislav Grof, Kosmická hra)

Autor citátu sám netušil, že se v pojmu Nadduše dotkl vlastního poslání anděla. Toho je možno chápat jako transcendentní část naší bytosti, nesoucí ve svém vědomí náš život plně, bděle a bez sebeklamů, protože v míře, v níž se známe, nejsme zralí, abychom důsledky svého žití unesli s plným vědomím. Zcela vědomě a dobrovolně nese na svých bedrech ten díl zátěže našeho dosavadního života (životů), který jsme si my sami neuvědomili do důsledků, nepoznali ho, „nevychutnali si ho“ ze všech stran, protože jsme k tomu ještě nedozráli. Vzal na sebe odpovědnost za naše nevědomí, za všechny ty situace, žádosti, pocity i myšlenky, které žijeme, aniž bychom se zamýšleli nad jejich dosahem a souvislostmi (neboť nemáme ještě úplnou svatozář!), za síly, které necháváme svým životem proudit, a jejich důsledky.

Anděl působí v našem svědomí – je naší hlubší, vědomější částí já a zná nás celistvěji, než se známe sami. Tím, jak se stáváme vnitřně svobodnější, pravdivější, zralejší, bdělejší, vědomější, objektivnější, jak poznáním prohlubujeme vlastní svědomí (tedy v míře, v jaké v nás působí Kristův impuls – viz kapitola Kristus a pravda), tím si tuto část osvojujeme, ubíráme svému andělu z oné zátěže a neseme ji dál ve svém vědomí sami. Bereme z rukou anděla to, co je naše a k čehož držení postupně dozráváme svou cestou inkarnacemi…

Na konci cesty vtěleními, poté, co projdeme všemi možnými zkušenostmi lidství, které v sobě zpracujeme v celostní moudrost, jež je nám dnes ještě velmi vzdálená, se setkáme se svým andělem osvobozeným od zátěže důsledků našich činů a stoupajícím do vyšších sfér. A pak se my sami staneme takovými anděly bytostem, které dnes dlí ve zvířecích tělech. A později, po eonech věků, zas ony budou anděly pro bytosti, které dnes žijí jako rostliny… Takový je zákon vývoje.

Pozoruhodně se vyjadřuje filosof z 9. stol. Jan Scotus Eriugena: „Když člověk poznává, stává se andělem.“ Eriugena to neříká jako okrasnou metaforu, ale věcné konstatování. Skutečné poznávání je myšlením v celcích, jeho symbolickým výrazem je svatozář a důsledkem přijímání většího dílu odpovědnosti za sebe z rukou anděla. Tak se člověk sám postupně stává andělem. A úžasné okamžiky poznávání jsou jednotlivými kroky na této cestě.

 

Vyšlo ve sborníku Obce křesťanů Okruh a střed.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář