Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak sám sobě nezaclánět

Kdysi jsem měl v úmyslu texty, uveřejněné v této rubrice, pojmout jako kapitoly knihy, tu opatřit úvodem, názvem Jak sám sobě nezaclánět a vydat. Jenže taková kniha je jednou provždy hotová a už se do ní nedá nic doplňovat, což je jeden z důvodů, který mě od knižního vydání odradil. Další důvod je ten, že bych do toho investoval spoustu peněz a knihu by si koupilo asi pět lidí.

Pokouším se zde popsat, proč realita nemůže být jen tím, co lze vnímat smysly, ale taky jak dospět k jejímu pravdivému poznávání, a co se na této cestě vyjevuje. Člověk musí dát poznávání nějaký řád, aby nebloudil v záplavě vlastních nesouvislých mínění, neztrácel se v subjektivním pociťování místo pěstování objektivního myšlení a netočil se v začarovaném kruhu podřízen vlastním inklinacím, sympatiím a antipatiím nebo svůdným ideologiím. Zkrátka aby si tlustým sklem předsudků nezacláněl ve svobodném poznávání. Snad se mi to alespoň částečně daří...

 

Příspěvky

Svět jako vědomý proces

30. 12. 2014

Zvykem naší civilizace je myslet příliš tvrdě, „hranatě“ a nesouvisle, způsobem, který je prioritně všímavý k zevním věcem, nikoli k dějům. Když myslíme, pak myslíme „o věci“, neúčastníme se samotného procesu "bytí onou věcí". V praxi se to projevuje tak, že poznání je pro nás spojeno ponejvíce s ukazováním a podstatnými jmény: Co je TO? TO je TO a TAMTO je zase TOTO. Poznání vnější, neživé, abstraktní, vytržené z přirozených souvislostí, vzdálené a studené, protože se nás uvnitř nijak nedotýká a nikterak nás neproměňuje.

 
Celý příspěvek | Rubrika: Jak sám sobě nezaclánět | Komentářů: 0