Jdi na obsah Jdi na menu
 


O možnosti pravdivého poznání aneb Těžký úděl duchozpytce

30. 12. 2014

„Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu.“

Hérakleitos

 

Když se dnes někdo soustavně, dlouhodobě a s vědeckou metodologií, zohledňující zásadu objektivity, zabývá záležitostmi, které se týkají přesahu nad smyslově vnímatelnou rovinou bytí – tedy duchovním rozměrem skutečnosti – a nijak to neskrývá, stává se osobou ze společenského hlediska přinejmenším podezřelou, ne-li hned duševně nemocnou. Podivín zabývající se chimérami, fantaziemi, výmysly, který si ke všemu o sobě dovoluje tvrdit, že jeho postup v poznávání duchovní oblasti není vágní, nahodilý a pohybující se v oblasti „pohádkářství“, ale vážný a podřízený přísným vědeckým principům bádání a dovádí ho k pravdivému poznání, se nutně musí svému okolí jevit jako vyšinutý. Případně jako náboženský blouznivec (ač třeba ve skutečnosti nemá s náboženstvím nic společného). Tak o něm smýšlí naprostá většina lidí.

Je to dáno tím, že právě této většině zůstává bytí za rovinou smyslově vnímatelného skryto. Je-li tam vůbec něco, je tam tma, mlha, zmatek, vlastně cokoli, co si představím… Je to neuchopitelná říše fantazie, podřízená subjektivnímu založení a přáním toho, kdo začne o těchto věcech přemýšlet. Raději se o to nestarat a zachovat si zdravý rozum. Stejně o této oblasti nelze získat pravdivé vědění, ale jen libovolná osobní mínění. To je dnešní názor.

Pod silným a už ani neuvědomovaným vlivem materialismu, který několik set let formuje lidské myšlení, se oblast duchovního bádání jeví jako neskutečná, a mluvit o ní jako o světě skutečném a podřízeném zákonitostem, podobně jako je jim podřízen svět fyzický, je považováno za známku dogmatického fanatismu nebo recese. Panuje skálopevné přesvědčení, že v této oblasti se nelze dobrat pravdy, ale jen analogie, podobenství, mýtu, které mohou pouze naznačovat a které promlouvají jen k lidské fantazii, jež si nemůže činit nárok na pravdivé poznání. Natolik naše myšlení zdevastoval materialismus a jednostranný racionalismus newtonsko-karteziánského paradigmatu, jejichž manipulaci podléháme od rané výchovy a školních let, že už nejsme ani schopni připustit možnost pravdivého poznání třeba v otázce smyslu lidského života a jeho pochopení ve složitých vazbách bytí, natož se něčím takovým vážně zabývat bez ztráty důvěry svého okolí.

Tedy většina z nás. Kdo se tím přesto vážně, dlouhodobě a systematicky zabývá, zůstává pro ostatní temným a podivným (podobně jako Artemidin kněz a mudrc Hérakleitos pro své současníky J). Pokud si navíc nárokuje pravdivost svých zjištění, je to od něj (kvůli výše zmíněnému) neslýchaná drzost a hloupost. Je to pyšný nadutec.

Jenže zkusme se na věc podívat bez obecných předsudků. Je tu tedy někdo, kdo, kromě jiného, studuje různé prameny týkající se rozměrů, které nejsou vnímatelné obyčejnými smysly (smyslově vnímatelná věc je pro něj formou a poukazujícím obalem pro pojmový obsah, který ji z duchovního světa zakládá), pozorně si všímá věcí a dějů kolem sebe, přemýšlí o souvislostech a zákonitostech důsledně a do hloubky, používaje celý intelekt (tedy pečlivé pozorování, logiku rozumu i intuici – přímé nazírání myšlenkou) a drží se vědecké metodologie, které je vlastní kritičnost, ukázněnost a opatrnost při verifikaci výsledků. Jedná se v podstatě o odborníka, jehož oborem je bytí, tedy o celostního filosofa. Pokud se dopustí takové neprozřetelnosti, že o svých poznatcích začne mluvit na veřejnosti (stačí jen před známými) podobně, jako třeba lékař mluví o objevech a poznatcích svého oboru, není mu, narozdíl od lékaře, odbornost přisuzována a jeho slova jsou vnímána jako subjektivní mínění, které si nemůže dělat nárok na pravdivost. Mají stejnou obsahovou hodnotu jako jakékoli mínění laika, který o věci nikdy důsledně nepřemýšlel, protože nepřekročil předsudek, že se v ní nelze nikdy dobrat pravdy, a nevypěstoval si takovou metodu myšlení, která by mu duchovní svět odkrývala (viz kapitolu Myšlení v celcích a andělské poznávání). Takového člověka nenapadne, že existuje způsob, jak dojít k objektivnímu poznání pravdy celostním a živým myšlením v souvislostech, myšlením které se vlastním úsilím zbavilo nánosu předsudků vštípených mu výchovou, školou, prostředím, v němž žije, a osvobodilo se z nesmyslného otročení materialismu. Že své poznatky duchovní badatel získal poctivou myšlenkovou prací, která zohledňuje logiku, zásady vědecké metodologie a objektivity, a že je tudíž možno se nad nimi vážně zamyslet a vést o nich argumentační dialog, nikdo nedocení. Poznatky takového badatele znějí uším ostatních jako neopodstatněné žvásty a ničím nepodložená subjektivní mínění, rovnocenná s od boku stříleným, pocitovým míněním kohokoli jiného.

Příklad: Přijde-li člověk k lékaři s nějakým neduhem, lékař ho vyšetří, stanoví diagnózu a způsob léčby. Je-li pacient-nelékař nedůvěřivý (což je často na místě), ptá se lékaře po souvislostech, aby si alespoň vlastním rozumem ověřil pravděpodobnou správnost lékařova postupu. Do jisté míry spoléhá na svůj rozum (sic!), ale v zásadě je odsouzen k důvěře, že lékař stanovil správnou diagnózu a zvolil správnou léčbu, protože sám medicínu nestudoval a neprovozoval, tudíž se v ní neorientuje. Málokoho tedy napadne se s lékařem hádat a zpochybňovat jeho odbornost např. slovy: „Jak to můžete vědět? To je váš subjektivní a ničím nepodložený dojem. Jak můžete tvrdit, že vaše poznání je pravdivé? Kde berete tu drzost a nafoukanost? Já si myslím něco jiného a mé mínění má stejnou platnost jako to vaše.“ Apod.

Hádavý pacient zapomněl, že lékař, narozdíl od něj, svůj obor studoval a má, řekněme, dvacetiletou praxi, takže pravděpodobnost, že se splete v rozpoznání diagnózy a navržení léčby, je přece jen menší, než že se plete pacient laik.

Pokud si člověk, věnující se jako filosof hledání pravdy, která není zjevná smyslům, pustí pusu na špacír s tvrzením, že jeho poznatky jsou pravdivé (protože dosažené mj. kritickou metodou), dostane se mu za to stejných slov, jaké jsem uvedl v případě hádavého pacienta. Přestože je ochoten k diskusi, která by v argumentačním střetu s erudovaným kritikem osvědčila pravdivost jeho poznatků, není brán vážně. Přemýšlení o bytí a životě je považováno za pole, kde žádná odbornost být nemůže a dobádat se pravdy nelze. Tady si může každý mluvit a myslet, co chce, protože stejně nikdo nic exaktně vědět nemůže. To je všeobecně přijímaný omyl!

Demokracie ve spojení s relativizujícím postmoderním přístupem k pravdě „objevila“ další nešvar. Na pravdu se pohlíží tak, jako by o ní bylo možno demokraticky hlasovat. Jako by to bylo něco, co nám buď „sedí“, nebo „nesedí“, a proto to zastáváme, nebo odsuzujeme. „Ty máš názor, já mám názor. Oba jsou legitimní. Zjistěme názory ostatních a nechme hlasovat…“ Jenže hlasovat o tom, co je pravda, je nesmysl. Třeba Pythágorova nebo Tháletova věta zůstanou objektivně pravdivými i kdyby celosvětová populace hlasovala proti. Lidské rasy budou vykazovat odlišnosti, i když všichni multikulturalisti budou tvrdit, že se v ničem neliší a jiné rozdíly než v barvě pleti mezi nimi neexistují, atd.

A tady jsme u kořene věci! Jak zmínění antičtí myslitelé přišli na svoje objevy? Přemýšlením – představivostí, analogizováním, abstrahováním, odvozováním, nazíráním idejí v rámci logického řádu a v souvislostech. Můžeme si obě věty (Pythágorovu i Tháletovu) zpochybnit a zkoumat jejich pravdivost. Postupujeme-li v myšlení správně, dojdeme k témuž výsledku jako ti, kteří je vyslovili. To je důležité! Ukazuje to, že určitý myšlenkový postup je správný (narozdíl od jiných) a dovede nás k pravdě i když si ji třeba nemůžeme zpětně ověřit ve smyslově vnímatelné podobě. Její smyslová neověřitelnost nás ovšem nemůže opravňovat k tomu, abychom tvrdili, že když to není smyslově vnímatelné, nemůže to být pravda, nebo že to je jen nezávazné mínění.

Tak, jako se smyslům jeví předměty fyzické, tak se intelektu jeví ideje nefyzické. Poznání obojí propojuje a shledává jako jeden celek. Proto poznáváme například jablko jako jablko. Už v tomto primitivním a automatickém myšlenkovém úkonu vycházíme za smyslově vnímatelnou skutečnost, abychom jablko uchopili skrze pojem – ideu, která zakládá jeho bytí a činí ho právě jablkem a ničím jiným. Lidé se ve „světě idejí“ běžně pohybují, ale nevědí o tom, protože je nenapadne položit si noetickou otázku, jak je možné, že vůbec něco poznávám a jak se to děje. A pokud si ji položí, s ohledem na vžitý předsudek materialismu se ji snaží marně zodpovědět v jeho mezích.

Na cestě k správnému a objektivnímu poznání pravdy se tedy vyskytují čtyři základní překážky, které je nutno překonat:

Zaprvé je to materialismus, který nám sugeruje, že jedinou skutečností je to, co můžeme vnímat smysly a jejich umocněním pomocí mikroskopu, dalekohledu, radaru a všelikých technických vynálezů. Že vše nad to je jen naše libovolná fantazie, iluze, sen…

Druhou překážku bychom mohli nazvat „virtualismem“, který se začal projevovat v osvícenství s etablováním materialismu, racionalismu a abstraktizace a mechanizace v interpretaci světa… Jeho základem je descartovské přesvědčení, že vše, co je, je spočitatelné, změřitelné a zvážitelné. Co se nedá převést na kvantitu, to neexistuje. Tak vznikly později například virtuální konstrukty (!), jako je teorie atomů, které se dají vypočítat, přitom vůbec nic empirického pro jejich existenci nemluví. Je tu například Newtonova optika, v níž se barvy od sebe liší pouze vlnovými délkami (kvantitou) a nikoli kvalitou – tedy třeba náladou (zklidněním, zneklidněním atd.), kterou vyvolávají v pozorovateli, což je něco, co není považováno za objektivní a směrodatné. Jako z jiného světa tu zní Goethova slova v jeho přírodovědné (nikoli básnické!) knize Nauka o barvách, že „barvy jsou morální činy světla“.

Interpretace empirického se tak změnila v jazyk virtuálních symbolů, odtržený od skutečnosti. Tento matematický a od reality abstrahovaný jazyk můžeme pozorovat na každém kroku v přírodních vědách, ale třeba i v ekonomii, jak si toho všímá ve své knize Ekonomie dobra a zla Tomáš Sedláček. Virtualismus nám vnucuje prefabrikované vysvětlující modely a vzorce, které bezmyšlenkovitě (aniž bychom zkoumaly jejich oprávněnost) přikládáme k vlastní empirické zkušenosti, abychom ji jimi vysvětlili. Je to však vysvětlení virtuální, vykonstruované, abstraktní, matematicky bezchybné, ale neskutečné, nepravdivé, zkrátka falešné!

Malý příklad: Fyzik nám na otázku, co je to elektřina, začne vysvětlovat, jak „to funguje“, ale nedokáže nám vysvětlit, co to je! Tím, že věda vysvětlila pomocí modelu vyrovnávání elektrických nábojů, co se děje při bouřce, ještě neřekla, kde se ona síla, jež bouřku způsobuje, bere. Nevyvrátila představu, že ji způsobuje Thor, který tluče do kovadliny (bouřkové mraky cumulonimby se opravdu podobají kovadlině) svým mohutným kladivem až jiskry létají. Pouze řekla, jak to Thor dělá, pomocí jakých (virtuálních) zákonitostí, co k tomu využívá. Vědec je ovšem přesvědčen, že bouřka se děje jakoby sama od sebe v imanentním řádu, protože náhodou nastaly vhodné fyzikální podmínky pro vznik bouřky. Ono „samo se děje“ je základní předpoklad vědeckého paradigmatu. Protože ale naše reflektovaná zkušenost nás přesvědčuje o tom, že nic se neděje náhodně a samo od sebe, dá se bouřka vysvětlit tak, že někde vznikla bytostná vůle, aby se v určitém čase a prostoru přírodní zákonitosti střetly způsobem umožňujícím vznik bouřky. Tato vůle je atributem duchovní bytosti u Germánů zvané Thor nebo Donar, u Slovanů Perun, u Řeků Zeus, u Římanů Jupiter, u Babyloňanů Marduk…

Zatřetí relativizující postmoderní pluralismus, který nás nutí k agnostické představě, že konečná pravda o věcech je nepoznatelná a že mohou existovat jen rozličná subjektivní mínění, která jsou zcela rovnocenná (z této představy rovnosti názorů, převedené do sociální oblasti, pak vychází například kulturní relativismus a nebezpečná idea multikulturalismu). Postmoderní relativismus poznání vede do pasti intelektuálního nihilismu.

Tou čtvrtou překážkou jsme my sami. Náš vnitřní svět pocitů, obav, žádostí, nálad, tíhnutí, komplexů…, zkrátka to, co C. G. Jung shrnul pod pojmem individuální nevědomí. Naše nepoznané nitro nám stíní ve výhledu, protože nám při přemýšlení o věcech kouzlí před duši představy, k nimž nevědomě tíhneme, neboť jsou nám sympatické, a odvrací nás od představ, které jsou nám nesympatické. Tento pohyb vnitřní žádosti nám zakaluje až znemožňuje objektivní a pravdivé poznání, protože zkresluje výsledek ve prospěch naší podvědomé sympatie.

Jsme také často zvyklí podřizovat myšlení schématům zjednodušeného černobílého vidění světa. Nedokážeme často na jedné věci či člověku vidět klady i zápory současně, ale v zápalu odsudku, vyléváme s vaničkou i dítě. A když zase k něčemu lneme a chválíme to, nevidíme stinné stránky oné věci. Jednostrannost je iluzí, kterou si stavíme před oči jako předsudek, abychom se ve vrstevnatém a mnohobarevném světě nějak vyznali. Bohužel naší lenosti myslet protiklady současně a komplementárně padne za oběť pravda! Pak máme sice názor, který se na první pohled jeví jasný, jenže není pravdivý (epistémé). Je to pouhé mínění (doxa). Pro objektivní poznávání je třeba odstoupit od osobních sympatií a nesympatií a neplést do myšlení soukromé vášně.

Proto je známý delfský nápis – Gnóthi seautón, Poznej sám sebe – tak nadčasový. Poznat se ve všech svých sklonech, které mnohdy sami před sebou utajujeme, protože se chceme mít za lepší než jsme, je naprostá nutnost (viz kapitolu O sebepoznání). Bez hlubokého sebepoznání a následné integrace svých slabostí do vědomí není objektivní poznání duchovní, ale ani materiální reality možné! Maximální odstup od svých poznaných předpojatostí (viz kapitolu Kristus a pravda) se ukazuje pro objektivní poznání pravdy jako určující.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář