Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvojí funkci jáství

30. 12. 2014

„V každém člověku jest člověk dvojí: jeden sluje člověk zevní, to jest smyslovost; tomu člověku slouží pět smyslů, a on působí silou duše. Druhý člověk sluje člověk vnitřní, to jest nitro člověka.“

Mistr Eckhart

 

„Tělo a duše se odevzdávají já, aby mu sloužily; já se však odevzdává duchu, aby je naplnil. Já žije v těle a duši; duch však žije v já. A to, co je v já z ducha, je věčné.“

Rudolf Steiner

 

Kdo nebo co je vůbec já? Nelze o něm přemýšlet jako o předmětu, který bychom mohli pozorovat mimo sebe. Není to objekt, je to samo naše pozorující, svébytné sebe-vědomí. Já je neuchopitelné, samo o sobě nezkoumatelné (vždy jen ve vztahu k něčemu jinému – reflektujeme se pouze v interakcích) a chceme-li se dobrat správného pochopení tohoto principu, pak o něm musíme uvažovat jako o vývojovém procesu.

Každý z nás může slůvko „já“ vyslovit jen ve vztahu k sobě a nikomu jinému. Druhý pro nás vždy vystupuje jako „ty“ a vůči němu se chtě nechtě naše já vymezuje – uvědomuje si: „já nejsem ty a ty nejsi já“. Nevymezujeme se ovšem jen vůči „ty“, ale vůči celému okolnímu světu, který pro nás představuje „ne-já“, a čím víc se vymezujeme, tím víc naše já – vědomí sebe – sílí. Získáváme vědomí sebe právě tím, že se konfrontujeme s něčím, co nejsme my sami.

Lze to vidět na příkladu malých dětí, které zhruba do tří let slůvko já pro označení vlastní bytosti vůbec nepoužívají; místo toho se nazývají jménem a mluví o sobě asi jako indiáni v knihách Karla Maye: „Vinnetou nemá strach… Inčučuna bude bojovat… Ribana zná cestu…“

Jeden příklad za všechny: Dcera poprvé vyslovila slovo „já“, když jí byly dva roky a dva měsíce. Došlo k tomu tak, že počmárala pastelkou zeď a já jsem se jí zeptal, kdo to udělal. Předtím vždycky na podobnou otázku odpovídala „Ma(r)uška“, teď chvíli mlčela, dívala se na pomalovanou zeď a pak řekla: „To já“. Uvědomila si sama sebe právě tím, že něco – její výtvor na zdi – vystoupilo proti ní, a ona byla nucena k tomu zaujmout postoj.

Právě takhle vzniklo já u člověka – potřebou zaujímat postoj vůči nějaké skutečnosti (pěkný příklad je rovněž v bibli, kde bylo Adamovi Stvořitelem svěřeno pojmenovávání věcí a bytostí – tedy mj. zaujímat postoj). V této souvislosti je pozoruhodné, že některé primitivní národy nemají pro já vůbec výraz, protože se cítí neoddělitelnou součástí světa, který je obklopuje, a podobně jako malé děti sami sebe nazývají jménem. Své vnitřní prožitky zároveň vidí a cítí všude kolem sebe a nereflektují jejich subjektivitu, protože nerozlišují objekt a subjekt. Vše je jeden velký tajuplný svět, na všem se duše živě emocionálně účastní a se vším splývá. Co se děje ve světě, děje se v nitru a naopak. Přesvědčivou ilustrací tohoto přístupu je zpráva jednoho afrického badatele o dojmech příslušníka kmene Kafrů, kterého rozbolela hlava: „Cítil, že někde existuje něco bolestivého, ale nebylo mu jasné, že tato bolest je v jeho hlavě. Umístil ji na střechu svého domu. Teprve když mu jeho matka vysvětlila, že je to jeho hlava, co ho bolí, přestal starostlivě obhlížet střechu.“

Oddělovat se a sílit v sebevědomí člověk začne, až když je schopen uvědomit si v sobě já, jakožto to nejvnitřnější a nejvlastnější, co stojí osamoceno vůči celému světu. A já sílí a bytní natolik, že nám mnohdy začíná překážet. Podléhá svodu sobectví. Zaclání nám v objektivním výhledu ven do světa, neboť se rádo prožívá jako výjimečné, dobré, mocné… zkrátka lebedí si v prožitku své velikosti a dokonalosti („já jsem Někdo“), a tím nám zakrývá výhled ven. Jako když si před nás kdosi stoupne a brání nám ve výhledu, říkáme „máš tlusté sklo“, tak má pro nás nejtlustší sklo naše hýčkané, k libosti tíhnoucí ego se sobeckými motivacemi, v němž se hemží všelijaké pocity, žádosti, vášně, potřeby, strachy a inklinace, jejichž prostřednictvím se prožíváme. Realita viděná přes naše vlastní „tlusté sklo“ bývá pak značně zkreslená a její hodnocení proto neobjektivní.

Jestliže si ale jsme schopni právě řečené uvědomit, pak to znamená, že se umíme odpoutat od sobeckých motivací a subjektivních zájmů a tuto část sebe sama, své „tlusté sklo“ pozorovat z odstupu jako svého druhu objekt. Svůj sebeprožitek v já můžeme zpětně nahlížet, jako cosi od nás odděleného, vnějšího. Kdo je tím pozorovatelem a kde se vzal? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se trochu zabývat „anatomií“ jáství.

Napřed malý příklad: občas se nám stane, že nám někdo cosi ostře vytkne, vynadá nám… Nebo nás naopak velmi pochválí. Nezáleží teď tolik na tom, zda má, či nemá pravdu. Pokud dlíme ve svém sebeprožívání, může nás první případ mrzet, může se dotknout naší ješitnosti, můžeme se tím užírat, vztekat se, litovat se, nevražit apod. V případě pochvaly se zase můžeme slastně vyžívat ve své ješitnosti. Ale pokud zůstáváme odstoupeni od svého sebeprožívání, vnímáme výtku, nadávku, či pochvalu v jejich objektivitě a nečiní nám potíže případně jejich oprávněnost uznat, nebo se jimi nezabývat s tím, že ono vyjádření je věcí toho, kdo ho použil, a nikoli naší. Zkrátka si hodnocení, kterého se nám dostává z našeho okolí, nebereme osobně, neprožíváme ho.

Ukazuje se, že já, jakožto vědomí sebe, má pro nás rozlišitelné minimálně dvě úrovně: jsem jednak tím, kdo sám sebe prožívá v žádostech, vášních, sympatiích a antipatiích, tak i tím, kdo může – ustoupen do pozadí – prožívajícího se pozorovat a hodnotit. Já se tedy jeví dvojí: jako sebeproživatel a jako pozorovatel. Přičemž pozorovatel nemá schopnost prožívání a sebeproživatel nemá schopnost pozorování. Pozorovatel je nadřazen sebeproživateli, protože může sebeproživatele z odstupu pozorovat a hodnotit, kdežto sebeproživatel nemůže prožívat pozorovatele. (Pokusy o to by jednoho mohly celkem snadno přivést do blázince a některé už tam přivedly.) Dodejme ještě, že pozorovatel v nás představuje nejvyšší distanci a nejhlubší autenticitu, jichž jsme schopni dosáhnout. On sám může pozorovat vnější i vnitřní svět, ale nikdy ne sám sebe. Z pozice pozorovatele lze sklouznout, ale ne se dostat nad něj. Pozorovatel je naše autentické, svébytné já, střed naší lidské bytosti a ve srovnání s duševně-tělesným já sebeproživatele, je možno jej označit jako duchovní já, či Kristova ducha v nás (viz kapitola Kristus a pravda).

Aby nenastala mýlka: já zůstává ve skutečnosti jednotou, ale jednou svou částí je obráceno dolů k pomíjivému světu, kde se uvědomuje tím, že se sobecky prožívá a koná, a druhou (pozorovatel) ke světu duchovnímu, kde se samo sebe vzdává, zapomíná na sebe vstříc tomu, co jej přesahuje, a otevírá se vyšším inspiracím a intuicím.

Ještě jedno je důležité: pozorovatel v nás není jakýsi chladný strojový observant, který je nezúčastněný a inertní vůči všemu, co vnímá. Naopak je vnitřně velmi živý a činný. Fenomenologickým poznáváním a provozováním klidného, sobectvím nezastíněného myšlení v souvislostech, se v něm projevují a sílí vlastnosti, které bychom mohli nazvat vroucností či zbožností. Jimi je obrácen k duchovnímu světu a jimi zároveň pohlíží i na dění ve světě pomíjivém. Díky tomu se člověk necítí oddělen od toho, co poznává, ale stává se přímo součástí poznávaného. Je tím, co poznává, aniž by se v tom však rozplýval a ztrácel jako dítě nebo primitiv – zůstává plně při vědomí já. Vroucnost mu nedovolí stavět se do role nezúčastněného, protože by to pociťoval jako lež a násilí na sobě.

Lidé se od sebe odlišují mimo jiné mírou schopnosti odstoupit od svého sebeprožívání do pozice pozorovatele. Pro někoho se ustupování z já-proživatele do já-pozorovatele projevuje jen občasnými nebo častějšími jednotlivými záblesky jasnějšího, svobodnějšího vědomí. Jinému se pozorovatel může stát víceméně trvalým domovem stále rostoucí vnitřní svobody, odkud vstupuje do světa. Čím víc vnitřní svobody si člověk na své cestě vydobude, tím víc může jednat z pravého já. Princip já, jakožto pozorovatele, a míra vnitřní svobody je totéž. Jsme tedy sami sebou do té míry, do jaké jsme vnitřně svobodni. Přičemž vnitřní svoboda znamená schopnost konat v oproštěnosti od diktátu vlastních vášní, žádostí, sympatií, antipatií… Vnitřně svobodný člověk jedná ve shodě s poznaným dobrem bez ohledu na eventuální výhody či nevýhody, libosti či nelibosti, které mu vnitřně svobodné jednání přinese. Tyto výhody i nevýhody chápe jako podřazené tomu poznanému dobru, které přichází v úvahu pro činnost v konkrétní situaci.

Zajímavé je v tomto ohledu působení alkoholu a marihuany. Alkohol nás ve vnitřní svobodě omezuje, uzavírá duchovnímu světu a způsobuje, že já-pozorovatel sestupuje na úroveň sebeproživatele a nerozlišně se s ním spojuje. Obětujeme svou vnitřní svobodu, abychom se prožili v tělesně-duševním prostoru. Odtud charakteristická ztráta zábran a prožívání se jako „velkomožný“. Pro zasněné, „étericky ulítlé“, mimo realitu se pohybující, tedy méně inkarnované jedince, může však mít občasná kontrolovaná dávka alkoholu (nikoli alkoholismus!) příznivé účinky, protože je hlouběji inkarnuje – upevňuje já v těle.

Naprostým zabijákem je ale pro takové typy hulení trávy (k němuž mají zrovna blízko), které má účinky zcela opačné. Je to pokus přelstít odpovědného já-pozorovatele tím, že se zdánlivě dostaneme nad něj. To nás vytrhává z těla ven a znemožňuje prožít se sám v sobě prostřednictvím konfrontace s realitou, která nás učí žít v rozpětí mezi světem pomíjivým a věčným, tělesně-duševním a duševně-duchovním. Jinými slovy: hulení trávy činí inkarnaci zbytečnou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář