Jdi na obsah Jdi na menu
 


Humanismus a materialismus

30. 12. 2014

Žijeme v době, pro niž je charakteristická imanentní zaměřenost na pomíjivou stránku bytí a na život v těle. Lidský život v těle se stal apriorním měřítkem, nejvyšší hodnotou, středem zájmu a jeho ochrana za každou cenu lidskostí. Říkáme tomu humanismus a pyšníme se jím. Odvoláváme se k němu, abychom sami sobě hrdě ukázali, jak jsme pokročili od časů, kdy byl člověk krutým barbarem, který si života nevážil.

Humanismus se objevuje v západní kultuře zhruba od patnáctého století a je plodem své doby, z níž se vytrácel transcendentní obsah. Je charakteristický obrácením a omezením zájmu na materiální část skutečnosti. Setkáváme se v něm s odvrácením od věčných hodnot a s příklonem k hodnotám časným. Dá se říct, že dnešní humanismus je formou materialismu zájmově obrácenou k člověku. Jeho vlajkou je úcta k životu. Rozumí se k životu, který se projevuje materiální formou, neboť život bez této formy není pro humanistický názor relevantní právě díky jeho materialistické povaze. Pojem „život“ je v dnešní době nemyslitelný bez pojmu „tělo“, byť by se mělo jednat o tělo lidské nebo tělo mikrobí. Vidíme to třeba, když astrofyzikové zkoumají, kde ve vesmíru by mohl být život. Vždy hledají prvky, z nichž je složen náš fyzický svět a naše tělesnost (kyslík, vodík, uhlík…); duchovní (nemateriální) forma života pro jejich omezené chápání pojmu nepřipadá v úvahu.

Abychom pochopili podmíněnost humanismu, musíme se vrátit do „temného“ středověku, kdy ještě takto zúžený, materialistický pohled na člověka neexistoval. (Místo humanismu se tehdy alespoň občas a dobrovolně praktikovala ctnost milosrdenství.) Z té doby pochází výrok, který je pro dnešního zastánce humanistických idejí přímo esencí ďábelského zla. Dopustil se ho papežský legát Arnaud Amalric, opat v Citeaux (podle jiných pramenů to byl biskup Reginald z Monpeyroux), roku 1209 na výpravě proti albigenským. Když se vojsko katolických rytířů a žoldáků, provázené rozvášněnou holotou, která větřila kořist, chystalo napadnout jednu z bašt katarů, město Béziers, ptali se ho, jak rozeznají kacíře od pravověrných. Amalric jim údajně odpověděl: „Zabijte je všechny! Bůh pozná své.“ (Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius.)

Zní to vskutku děsivě, ale nezapomeňme, že žijeme v době, která má jiný žebříček hodnot a jejíž priority se neshodují s prioritami tehdejších lidí. Ti nebyli vychováni v tak silném materialistickém duchu (tedy spíš „bezduchu“) jako dnešní člověk. My se dnes do materialismu rodíme a duchovnímu pohledu na svět se učíme jaksi době navzdory. Prohlédnout omezenost materialismu po nás vyžaduje úsilí. Pro tehdejšího člověka tomu tak nebylo. Díval se na materiální tělo jen jako na schránku nesmrtelné duše a jako takové nebylo pomíjivé tělo (alespoň v myšlenkách) důležitější než ona. Bylo jí podřízeno – dočasný příbytek duše, která se po jeho smrti účastní na věčném životě bez něj. Spása duše byla vyšší hodnotou než zachování těla. To je něco, co už si dnešní člověk nedokáže do hlubokých důsledků správně představit. A právě tento základní postoj vedl opata Amalrica k citované větě. Dle tehdejší víry zabití kacíři po právu propadnou peklu a pravověrné oslaví Bůh jako mučedníky. Spravedlnost nalezne své místo. Samozřejmě, že uplatnění milosrdenství by bylo bohulibější, ale v tomto případě na něj, žel, nedošlo.

Ze stejného důvodu, bylo i tehdejší upalování čarodějnic shledáváno dobrem: lépe ohněm očistit hříšnou duši a umožnit jí shledání s Bohem (a zničit přitom méně hodnotné tělo, které svádí ke hříchu), než ji navěky odevzdat ďáblu. Tak to vnímal středověký člověk. Mnohé pokusy pozdějších umělců i historiků interpretovat tehdejší dobu dnešním upřednostňováním zachování tělesného života jsou matoucí a ukazují obraz středověké společnosti falešně.

A když například papež vyhlásil křížovou výpravu a tomu, kdo se jí účastní, slíbil odpuštění hříchů, mužové utíkali od rodin a dávali se na dlouhý pochod, jen aby vykoupili duši. Pravda, někteří měli zcela jiné (zištné) motivace a další k nim upadli až cestou, ale odpuštění hříchů v očistci bylo lákavou nabídkou pro mnohé.

Nerad bych, aby vznikl dojem, že upalování čarodějnic schvaluji, nebo že sympatizuji s vykonavateli masakru v Béziers. Vůbec ne. Pouze se snažím ukázat odlišnost tehdejšího pohledu na svět, v němž zabíjení těla nebylo považováno za to nejhorší zlo, jako je tomu dnes.

Dnešní humanismus o nesmrtelné duši nic neví, nechce vědět a díky svým materialistickým východiskům ani nemůže. Duše či duch jsou pro něj dva pojmy, mezi jejichž významy se prakticky nečiní rozdílu, a míní se jimi vlastně rozumový, citový a volní život člověka. Nesmrtelnost duše je empirickým důkazem nedoložitelná, proto se s ní nedá počítat. Víra v ni je tak na úrovni subjektivní libosti. Nezapadá do obrazu světa vykresleného moderní vědou, tedy patří do říše překonaných mýtů či básnické licence.

Humanismus má pudovou potřebu zachovávat biologický život (z něj jsou dnes vyřazována lidská embrya, která se díky omezenosti pohledu ještě nepovažují za člověka). Ale položme si kacířskou otázku: Proč by měl být život zachováván? Pokud se nad ní nezhrozíme sami, pak jistě ti, kterým ji položíme. „Co to je za otázku? Pro sám život, přece. Je snad nějaká vyšší hodnota? Vždyť je to přece jasné. Nezpochybňuj nezpochybnitelné,“ dostane se nám nejspíš od humanisty odpovědi.

Jenže ony jsou vyšší hodnoty než setrvání ducha v těle: pravda a nesmrtelnost. (Samosebou nemám na mysli nesmrtelnost tělesnou.)

Můžeme si představit modelovou situaci: strašení asteroidem, který se blíží k Zemi. Občas se takové zkazky odněkud vynoří, médii řádně rozmáznuté zazáří jako meteor a zmizí. Jaksi se přitom bez otázky darwinisticky předpokládá, že lidstvo si přeje biologický život svého druhu zachovat. Kde je ovšem vědomí druhu člověk, které by si to přálo, když člověk je bytost povýtce individualizovaná a nejedná ve smyslu prospěšnosti celku jako mravenci v mraveništi? Takové vědomí neexistuje. A hlavně proč by si to mělo přát? Protože biologický život v materiálním těle je považován za život jedině představitelný, jedinečný, báječný, ochraňování hodný… vždyť co nabízí rozličných požitků…!

Co je však na onom blbnutí a tajtrlíkování v těle a takzvaných požitcích hrubších (sex, jídlo, pohodlí…) či jemnějších (hudba, výtvarné umění, poezie…) tak úctyhodného, jedinečného a báječného, aby to mělo samo o sobě nějakou hodnotu, kterou by bylo dobré ochraňovat a zachovávat? Na tuhle otázku už existuje ze strany obyčejných materialistů vzhledem k tázajícímu jen jedna odpověď: „Pozor na něj, je to pomatenec, sociopat a kdyby měl moc, mohl by být i nebezpečný jako Hitler, pokud si neváží života.“ Odpověď omezená na ubohý materiální výsek celku života.

Pro ilustraci si zde dovolím popsat osobní zkušenost s umírajícím otcem. V pokročilém stadiu Parkinsonovy choroby se jeho stav rychle zhoršoval. Upoután na lůžko už nedokázal polykat sousta a musel být živen infuzí. Matka ani s pomocí širší rodiny už nezvládala se o něj doma starat, a tak ho předala do lékařské péče v nemocnici. Tam lékaři přišli s nápadem, že mu na krku otevřou do jícnu otvor, jímž by mohl být krmen. Protože jsme všichni nastávající pozůstalí viděli, že otec už „pracuje ke smrti“, měli jsme zato, že pokud by tuhle operaci vůbec přežil, prodloužili by mu tím život nanejvýš o pár týdnů plných utrpení. Když jsem se jeho ošetřujícího lékaře ptal, je-li plánovaná operace opravdu nezbytná a zda ji provedou i přes eventuální nesouhlas příbuzných, pravil, že rozhodnutí je zcela v kompetenci lékaře a my – rodina – to nemůžeme nijak ovlivnit. (Jen díky všudypřítomnému materialismu je dána novodobému „mágovi“, lékaři – udržovateli tělesných funkcí – taková moc nad pacientem.)

Nakonec ale táta stačil skonat dřív, než se do něj pustili doktoři se skalpely. Pro ně mělo bezohledné udržování chatrného tělesného života (zadržování duše v rozpadajícím se těle) prioritu před –  řekněme – úctou k umírání. Násilné zachování tělesných funkcí před milosrdenstvím přirozené smrti.

Při uplatnění ctnosti milosrdenství člověk nezachraňuje především životní funkce těla, ale lidskou bytost, ducha, svobodné a svébytné „já“, které teprve činí živé tělo člověkem. Je-li zachování těla v rozporu s dobrem lidské bytosti, pak volí dobro pro to cennější – pro nesmrtelnou složku.

Protože pro materialistického humanistu je nesmrtelná duše ještě tak možná uměleckým obrazem, ale rozhodně ne pravdivou realitou, musí mu předchozí věty znít jako fanatismus „doby temna“ nebo úchylné opovrhování životem. Z pohledu druhé strany se ale sám humanismus jeví jako zmrzačená ctnost, jíž byl odňat vertikální rozměr. Jako když vezmeme popínavé rostlině oporu – neporoste nahoru ke světlu, ale bude se plazit po zemi. Člověk je v humanistickém pojetí duchovně zmrzačený. Zbaven vztahu k duchovní vertikále, která ho přesahuje a vede, plně se zabydluje v horizontálním – časném. A v pohodlí ukotvený humanismus se dostává do rozporu s ctností mužnosti, pro niž například zemřít při hájení svobody je větším dobrem, než přijmout jho poroby. Mužnost raději zemře vzpřímeně se zbraní v ruce, než aby se pro zachování života beze zbraně hrbila v otroctví. Pro Švejka či Sancho Panzu by otroctví problém nebyl, naučili by se v něm žít, Don Quijotte by se s ním však nikdy nesmířil.

Pokud by člověk neměl možnost poznávat pravdu či ji poznávat nechtěl a pokud by nebyl svou individualitou nesmrtelný, nelišil by se jeho život od života zvířete. Jestliže v postmoderním věku je pro lidi pravda relativní, tedy rovna jakémukoliv jinému názoru jako jedna z řady možných mínění, a jestliže je člověk jen bytost tělesně biologická s vitalizující duší bez individuální nesmrtelnosti, pak, odstraníme-li veškerý falešný sentiment, má hodnotu kusu dobytka. Ba dokonce menší, protože dobytek se dá porazit a sníst…

Jinými slovy: pokud by člověk nebyl součástí vyššího řádu, transcendujícího rozvrhu, neměl by žádnou cenu. Skutečnost, že je jako jediný z tvorů vybaven materialisticky nevysvětlitelným individuálním sebe-vědomím, implikuje jeho cenu a smysl, které ovšem přesahují omezený horizont humanismu a materialismu.

Současný vývoj světa naznačuje, že nepříliš vzdálená budoucnost bude zejména v důsledku narůstajících sociálních rozporů postavena před úkol zrevidovat hodnotový systém. Vzít do úvahy veškeré souvislosti a skutečně důsledně se zamyslet nad tím, zda to, co vykazuje transcendentní znaky (nesmrtelná duše), nemá vyšší hodnotu než to časné (pomíjivá tělesnost).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář