O relativitě pojmů „dobro“ a „zlo“
V postmoderní době jsme svědky i účastníky relativizace hodnot. Rozlišení dobrého a zlého konání se stává stále složitější. Významy obou pojmů se čím dál víc relativizují. Máme sice Desatero, Kristův návod „co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim“ (Mat. 7, 12) a z něho vyplývající „co nechcete…, nečiňte…“ nebo zásady, které se vtělily do mravního kodexu civilizovaného člověka (nelhat, nekrást, nezabíjet…), ale zjišťujeme, že to nestačí.
Mohou nastat situace, kdy výsledkem dodržování mravních norem je větší zlo, než když jednáme na těchto normách nezávisle, podle toho jak ve svém svědomí odhadneme potřebu aktuální situace. Pěkný příklad takového jednání popsal Victor Hugo v Bídnících. Uprchlý trestanec Jean Valjean je zachráněn před novým zatčením lží jeptišky, jež byla známa svou pravdomluvností. Jeptiška, která si zakládala na mravní zásadě „nikdy nelhat“, tuto zásadu opustila ve chvíli, kdy by její uplatnění v dané situaci bylo neetické. A právě setkání s lidmi, kteří pro něj vykonali skutky milosrdenství vedoucí nad rámec spravedlnosti, vedlo nakonec k Valjeanově obrácení. Je to sice vymyšlený příklad, ale ani my nejsme ušetřeni situací, kdy cítíme, že porušení tuhé morální zásady vede k většímu dobru, než její uplatnění.
Často se setkáváme s termínem „morální povinnost“. To je ovšem podobně nesmyslné spojení slov jako „svobodná povinnost“. Buď něco činím svobodně, anebo proto, že musím, tedy z povinnosti. Stejně tak mohu říct: buď je něco povinností, nebo je to morální. Protože to, co je morální, je vždycky svobodné – vanoucí jak duch – a jde napříč povinností. (Poměrně často se však povinnost a morální svoboda setkávají ve shodě.)
Jestliže se rozhoduji k činu a jednám pod vnitřním nátlakem morální zásady, nejednám svobodně, ale závisle – zásada je mým drábem. Pokud s sebou naproti tomu nevleču pytel apriorních norem a rozhoduji se v každé situaci nově (protože každá situace je vždy nová!), otevřeně okolnosti, v níž se právě nacházím, pak mám teprve možnost rozhodnout se vskutku morálně, to jest svobodně. Možnost, v žádném případě však ne nutnost. K tomu, aby rozhodnutí – zachování se – bylo skutečně morální (lhostejno, zda souhlasí či odporuje konvenční morálce nebo jakýmkoliv normám), musím v sobě mít předchozím životem vypěstovánu morální tvořivost a vnímavost pro živě vanoucího ducha situace a smysl pro nešablonovitost, nenapodobování nějakých vzorů a vzorců, tedy schopnost nezaujaté otevřenosti – tvořivost. Řečeno s Augustinem Aureliem: „Miluj a dělej, co chceš,“ nebo s Rudolfem Steinerem: „Poznej sebe sama a dělej, co chceš.“ Mohli bychom dodat v duchu zenu: „Pronikni do podstaty aktuálního okamžiku a dělej, co chceš.“ Láska, sebepoznání a osvícení se vzájemně podmiňují. Rozumí se, že tady jde o ideál asi ve smyslu: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“ Miluji jen do jisté míry, poznávám se jen do jisté míry a jsem osvícen jen zčásti, tudíž mohu jen do jisté míry a zčásti dělat, co chci. A jsem morální, tedy svobodný, do té míry, do jaké této možnosti aktuálně využívám. Apriorní lpění na „morálních“ zásadách mi však brání v možnosti svobodně milovat, poznávat se a být osvícen.
Kromě toho vede tato rigidita k necitlivosti a ztrátě morální tvořivosti. Člověk pak nevidí tvůrčíma očima potřebu jedinečné situace, ale jako mezek dodržuje rigidní normy, aby se v mnohých případech ve skutečnosti zachoval necitlivě a nemorálně. Každá situace totiž vyžaduje jedinečné prohlédnutí a nové řešení. Otvírá se před námi jako cesta do neznáma, jako průhled k podstatě svobody. Vyzývá nás, abychom osvědčili ducha svobody v jedinečnosti konání. Každou situaci je proto potřeba řešit v intencích jejího vždy nově se zjevujícího archetypu, neboť je sama sobě archetypem a tím pro nás vyzývajícím tajemstvím. Nakolik využíváme své potenciální svobody nezatížené zásadami, natolik prohlédáme potřebu jedinečné situace.
V prohlédnutí nám může pomoci hlas svědomí. Vždy je však třeba rozlišovat, odkud se hlásí. Pokud je jeho původcem obecný morální arbitr, tedy zvnitřnělé morální normy přijaté kulturním prostředím, tradicí, náboženstvím, výchovou… (nadjá analytické psychologie), jsme zase tam, kde jsme byli – u apriorních norem, které jsou plné neživotných předsudků. Naslouchat se vyplatí hlasu, který vychází z naší nejhlubinnější autenticity (sokratovský daimonion) – to jsme my sami, naše nejvlastnější přirozenost, svébytí, v němž září božská jiskra. Tento hlas se mnohokrát dožaduje přímého opaku toho, co nám vnucuje nadjá. Izraelský psycholog Erich Neumann dokonce říká: „V psychickém vývoji jednotlivce se čas od času vynoří problém, že ‚hlas‘ v nás se proti našemu ‚svědomí‘ domáhá, abychom činilo ‚zlo‘ a vzali na sebe z něho plynoucí vnitřní i vnější konflikty a všechny s tím spojené potíže. Uhýbání zlu a konfliktům, které zlo za sebou vleče, bývá překvapivě často oním ‚hlasem‘ označováno za ‚neetické‘.“
Tento hlas není rozumovým zvažováním „pro a proti“, ale vnitřním „tónem“, tichým chvěním listí na stromě poznání. Zurčením a ševelením řeky, která protéká naším podzemím, labyrintem nevědomí. Vztahem mezi tím, kým bychom zbytečně chtěli být, a tím, kým doopravdy jsme a nevíme. Právě zde, v proudu řeky-krve, se teprve člověk setkává sám se sebou. Nejsem tím, kým se sám sobě zdám být, jsem čímsi nevyslovitelným, nezmapovatelným a jen čirá pozornost k „hlasu“ mě obrací a přibližuje sobě samému.
Být sám sebou, to je víc, než být mravně dokonalý. Když umíral rabi Susja, říkal: „Bůh se mě nebude ptát, proč jsem se nestal Mojžíšem, ale proč jsem se nestal Susjou.“ Mravní dokonalost je neživý obraz, který jsme si vypreparovali jako ideální vzor z duchovní kultury. Je to překážka na cestě jednotlivce ke své vlastní podstatě, pro niž není a nemůže být nikde žádný vzor. Ani Kristus či Buddha nám nemají být vnějším vzorem, který bychom se měli snažit napodobovat. Buddhovská či Kristovská podstata musí vyrůst v nás, z naší jedinečnosti a z našich prostředků. Všichni kdesi uvnitř jsme a měli bychom chtít zůstat jedineční a opravdoví. A opravdovost nespočívá ve vyloučení zla z duše, ale v jeho přijetí a integraci. Zla, kterého se v nás samých bojíme, se nezbavíme potlačováním – to mu naopak dodává sílu. Jestliže se smíříme s tím, že nejsme a nebudeme dokonalí ve smyslu „jen dobří“, a schopnost myslet, cítit i páchat zlo si přiznáme, bereme zlu živnou půdu. Přiznaná, a tím pádem prosvětlená temnota ztrácí na hrozivosti a fascinaci. Přestává být neodolatelně přitažlivá.
Vyšlo ve sborníku Obce křesťanů Okruh a střed.