Jdi na obsah Jdi na menu
 


O soucitu dostředivém a odstředivém

30. 12. 2014

(Dodatek ke kapitole o sebepoznání)

 

„Nezřízený soucit je posledním lanem, na kterém nás drží ďábel.“

Tomáš Akvinský

 

O Buddhovi se vypráví, že když usedl do meditace pod stromem osvícení, pokoušel se ho démon Mára všemi možnými nástrahami zlákat k návratu k egoistickým cílům a jako poslední trumf vytáhl soucit. Snažil se přimět Buddhu, aby byl jat soucitem s těmi, které opustil – s rodinou a poddanými, a sešel z cesty vysvobození. Ten ale odolal i tomuto rafinovanému svodu, přestože soucit patří k nejvyšším metám jeho nauky, a zvítězil. Jak je to možné? Je to dobrý příklad, na němž lze vysvětlit, že není soucit jako soucit.

Soucit, kterého je člověk přirozeně schopen, je charakterizován sebestředností. Je to emocionální sebeprožitek, jímž děláme dobře především sami sobě, jedna ze silných emocí, které nám umožňují se v sobě narcisticky prožít. Jednak proto, že soucitnost je v našem kulturním úzu považována za kladnou vlastnost, a člověk, který je soucitu schopen, za člověka příkladného, tudíž naše prožití se jako „dobrý člověk“ je příjemné. A pak naše ego je vůbec po jakýchkoliv emocích hladové, protože nám umožňují se sami v sobě prožít, což přináší slast (funkce psyché: „prožívám se, tedy jsem“) a skrze prožitek soucitu je této sobecké libosti dosaženo hojnou měrou. Pro člověka je rozkoš uchopovat se v pocitech svého ega, proto je v dnešní době povrchních hodnot tak rozšířená tzv. „zážitkovost“ ať už třeba v turistice, terapii, v „adrenalinových“ záležitostech. Libost sebeprožitku je novým, postmoderním bohem, který po nás požaduje sebestřednost a dostředivost.

Na tuto strunu v člověku hrají jak charitativní organizace, vyhlašující například různé sbírky na dobročinné účely, nebo adopce na dálku, tak třeba rodiče dětí posílaných na žebrotu a záměrně mrzačených, aby vzbuzovaly větší a častější soucit, jak to známe z některých rozvojových zemí. Soucit tohoto druhu nás sice může přimět vykonat užitečné a dobré činy, ale je dobré vědět, že je to soucit sobecký, zaměřený primárně na naše vlastní utěšení, jehož dosahujeme pomocí jiným. Jeho motivace je v podstatě primitivní a pudová, takže pouze člověk, který své ledví nezná, může ho považovat za vznešený druh citu.

Takový soucit je vlastně aktem sobectví: utrpení druhého ve mně vyvolává okamžité emocionální soucítění, což je příjemný sociální pocit, jímž se sám odměňuji, protože se jím můžu prožít jako mravný a dobrý. Tímto emocionálním, dostředivým soucitem vlastně parazituji na utrpení druhého. Samozřejmě to neznamená, že bych neměl pomoci, ale musím si být vědom, že to vlastně dělám víc pro sebe než pro něj. Důležité je být sám k sobě maximálně pravdivý.

Jestliže prožijeme proměnu vědomí, kterou jsem v předchozích kapitolách popsal jako obrácení, osvícení či probuzení, charakteristickou zapomenutím na sebe, a neptáme se, co můžu udělat pro sebe, ale čím můžu přispět k správnému vývoji lidství, pak se před námi otevírá i možnost mnohem vyššího soucitu, takového, který měl na mysli Buddha. Je to soucit přicházející ze skutečné lásky, tedy ze sebezapomnění. Taková od sobectví odpoutaná láska není emocí, ale vhledem do situace, kdy vidím, že druhý je v nesnázích a pomůžu mu ne pro svůj sebeprožitek (který vůbec nemusím mít, protože mi třeba ten člověk může připadat protivný), ale proto, že chci aktuální a cílené dobro pro všechny, jeho nevyjímaje. Není tu slast sebeprožitku, ale poznatek-prožitek potřeby bytosti, k níž je směřován.

Nesobecká láska znamená vůli k dobru a překonává subjektivní omezení daná mými dojmy a pocity, jako jsou třeba sympatie či antipatie. Ona potřebná bytost ve mně nevyvolává běžný soucit, který by mě poutal k sobě samému, ale soucit, jímž se sám otvírám a osvobozuji tím, že vycházím ze sebe ven (je to tedy opačná – odstředivá – síla). Takový soucit by se na rozdíl od toho subjektivního, jímž odměňuji sebe, dal nazvat objektivním. Tak můžu prokázat milosrdenství i někomu, koho vůbec nemám rád, aniž bych se musel přemáhat, prostě proto, že vidím potřebu aktuální situace a adekvátního jednání. Říká-li Kristus „Milujte své nepřátele!“, myslí tím právě odstup od svých vlastních sympatií a antipatií a jednání z čiré lásky – z vůle k poznanému aktuálnímu dobru.

Poznané dobro pro onu bytost se však vůbec nemusí krýt s tím, co bychom jako dobro předpokládali. Dokonce i odmítnutí pomoci, může být pomocí ve vyšším smyslu. Např. odmítnu dát hladovému rybu, ale ukážu mu, jak si ji sám uloví. Tím mu prokážu větší laskavost. V celospolečenském měřítku můžeme sledovat primitivní soucit (nebo dovolávání se ho) například tam, kde stát příliš zasahuje do přirozeného běhu sociálními zákony, které odnaučují lidi starat se o nemohoucí (neboť se o ně přece postará stát) a děti o své staré rodiče. (V méně rozvinutých, chudších zemích, kde neexistují sociální dávky a státní péče, chápou příbuzní činnou starost o nemohoucí příslušníky vlastní rodiny jako samozřejmost.) Štědré rozdávání sociálních dávek také podporuje u tzv. nepřizpůsobivých občanů pasivitu a dále prohlubuje jejich nepřizpůsobivost.

Tím, jak člověk duchovně zraje, přesouvá těžiště od osobního zájmu k objektivnímu a rodí se v něm schopnost „odstředivého“ soucitu. Ten vyvěrá ze zdroje skutečné sebezapomínající lásky (otevírá se v nás vnitřním probuzením – odhlédnutím od stínového divadla světa ke skutečnému bytí), jež pro sebe nepožaduje nic, a nikoli z maskované sebelásky, kdy se člověk skrze skutek soucitu sám chce prožít jako dobrý.

Abych nebyl špatně pochopen černobílým („buďanebózním“) myšlením: nemám nic proti instinktivnímu soucitu, který nám káže pomáhat druhým skrze vlastní sebeprožitek, jen jsem chtěl ukázat, že existuje vyšší a čistší forma soucitu. Nebylo by dobré zavrhovat egoistický soucit, dokud nejsme schopni jednat soucitně bez sebestředné motivace.

A abych byl ještě lépe pochopen J: soucit je jeden. Má jen různé formy v rozpětí od neuvědomovaného prožívání sebecitu až k vědomému soucitu ze sebezapomínající lásky. Rozdíl v jejich uplatnění nemusí být patrný na výsledku (pomoc druhému), ale z duchovního pohledu („pro oči andělů“) soucit z lásky září oslnivě jako vzácný drahokam připravený k vsazení do zdi Nového Jeruzaléma (Zj 21,19), odrážející všechno dopadající světlo. Kdežto soucit v podobě neočištěného sebecitu vydává jen matný lesk, protože téměř všechno světlo (lásku, která se vylévá z Boha na stvoření) pohltí pro sebe. „Už má svou odměnu,“ řekl by Kristus.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář