Svobodná mysl

O co jde v umění? Co je vlastně umělecké tvoření a k čemu vůbec je? To jsou věčné otázky a dá se na ně najít nespočet odpovědí, přisuzujících umění to či ono poslání podle doby a podle zaměření a obzoru odpovídajícího. Jisté je to, že schopnost umělecké tvorby je dar promlouvat k duši jinak, než jazykem pojmů. Krátká báseň, píseň či výtvarné nebo hudební dílo se nás často dotkne zásadněji, než promyšlený filosofující výklad. Podmínkou ovšem je, aby umění bylo vnitřně pravdivé, tj. aby vycházelo z nejhlubších zdrojů, jichž je člověk schopen dosáhnout. Pokud se to podaří, má takové umění neobyčejnou moc volat duši k prazákladu, k pravdě, k Duchu, tedy k probuzení se v sobě samotné. Skutečné umění oslovuje integrální lidskou podstatu – já (tedy ne jen oblast pocitů, pouhou část člověka) – protože sama pravá umělecká inspirace je uchopována touto podstatou. Tady se při tvoření nedá lhát. Autentické jádro lidské bytosti nelze falšovat ničím jiným, žádnou selankou harmonie, řádu a „pozitivních vibrací“. Mělkost takového „z prstu vycucaného“ umění je zvlášť pro toho, kdo má s uměleckou tvorbou vlastní zkušenosti, snadno rozpoznatelná.

Fascinuje mě, kolik lidí věří na pohádky o proruských trollech, jež se snaží náš dotačně-korupční euroráj narušit či dokonce zničit. Ta pohádka jako by z oka vypadla jiné pohádce – té o mandelince bramborové, nasazené sem v padesátých letech zákeřnými americkými imperialisty, aby nám kazila naši socialistickou úrodu. Téhle paranoie zase věřili jejich předkové či (abych snad neurážel) současníci jejich předků. Naproti trollům stojí svazácká „Timurova parta“ správných chlapců a děvčat, co se prohlásili za ušlechtilé elfy a vyhlásili trollům válku. Zatím útočí jen nenávistí k nositelům jiných názorů než jsou ty jejich, považované za jedině správné, a udavačskou a cenzorskou aktivitou na sociálních sítích, ale může být hůř.

Co je uspořádané, je ozdobou, je krásné, neboť krása spočívá v uspořádání. A je jedno, jestli jde o krásu vnímatelnou smysly, nebo o krásu souladnosti nějakého systémového celku nahlíženého rozumem. Třeba kosmu, který se, pořádán logem, vynořuje pro naši mysl jako uspořádaný celek z temné propasti chaosu, tak jako se lidská mysl vymaňuje z vlivu temného chaosu pudů, instinktů a pocitů právě osvojením logu. Vnímat a tvořit krásno (tedy správné, ladné, řádné uspořádání) je možné toliko skrze logos.

V den svých narozenin obvykle dostáváme dárky. Václav Havel naopak dárky rozdává. Činí tak prostřednictvím Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 a uděluje její mezinárodní Cenu „význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence, poukazuje na širší souvislosti jevů a věcí, a tím vším posiluje celostní pohled na dějiny přírody, kosmu a lidského údělu.“ Letos (psáno r. 2007) převzal cenu v podobě svatovojtěšské berly americký psychiatr a psychoterapeut českého původu prof. MUDr. Stanislav Grof.

Letos (psáno v r. 2008) proběhla bez zvláštní publicity dvě kulatá výročí originálního filosofa, spisovatele a dramatika Ladislava Klímy – narození 22. 8. 1878 v Domažlicích a úmrtí 19. 4. 1928 v Praze. Naprosto svébytná a pronikavá osobnost, kterou kdosi výstižně nazval Diogénem české filosofie, fascinuje dodnes ostrostí pohledu na lidské hemžení a nemilosrdností, s jakou demaskuje vžité předsudky a morální pokrytectví.

Není nikterak náhodné, že narození Božího Syna slavíme právě v období zimního slunovratu. Je to doba, kdy se slunce zastavilo ve svém půlročním klesání a začíná pomalu zase stoupat. Proto býval zimní slunovrat starými národy na severní polokouli oslavován jako znovuzrození slunce a například u Římanů nebo Slovanů také spojován s počátkem nového roku. Mnohé z prvků těchto dávných pohanských oslav se přenesly až do současnosti.

Říkáme-li, že všichni lidé jsou si rovni, pak předpokládáme nějaké centrum, úběžník, k němuž se toto rovné lidství upíná. Ideu „stejnolidství“, jakéhosi „normálního“ či „běžného“, typizovaného člověka. Co je ale „normální“ člověk? Pouze umělý, abstraktní pojem, vytvořený z různých zkušeností s člověkem. Ve skutečnosti jsou lidé v různých stádiích vývoje, v různé míře zralí a vyspělí. Podíváme-li se bez předpojatostí kolem sebe na lidi, nevnímáme rovnost, ale pestrou různost případů „člověk“.

Nikde jinde na světě se nesetkáme s takovou koncentrací megalitických památek jako na ostrovech Malta a Gozo ve Středozemním moři. Ostrovy, rozlohou dohromady menší než Praha, jsou jimi přímo poseté – je jich tu nejméně pětačtyřicet. Ať už jsou to zbytky obrovských chrámů, rozsáhlé podzemní prostory vybudované lidskou rukou, volné dolmeny v krajině nebo hluboké brázdy (některé vedou až do moře či z moře) vyježděné v kamenném podloží těžkými vozy či snad vyryté sáněmi, na nichž nejspíš byly dopravovány obrovské kamenné bloky.

Jak jsme se učili ve školní geometrii, bod má nulový, tedy žádný rozměr. Udělíme-li bodu pohyb, naše abstraktní představa dostane jevovou podobu – vznikne jednorozměrná přímka. Udělíme-li pohyb přímce, objeví se nám dvojrozměrná plocha. Pohybem plochy přidáme třetí rozměr – vytvoříme prostor. Vneseme-li do prostoru pohyb, ocitneme se v našem důvěrně známém světě – v trojrozměrném prostoru, kde se něco děje, hýbe. Co je tou veličinou, na jejímž pozadí probíhá pohyb, a tedy dění? Je to čas.

Ty nejdůležitější události přicházejí na holubičích nožkách, říkal Nietzsche. Tiše, nenápadně… Naprosto to sedí v případě oné „nepatrnosti“, na kterou si v poslední době často vzpomenu, protože všechny cesty vedou… kam? Právě k ní, respektive od ní. K oné nenápadné události došlo v roce 869 na osmém ekumenickém koncilu (4. konstantinopolském). Je tak nenápadná, že se o ní skoro nikde nedočtete. A skoro nikdo o ní nic neví! Platí o ní však, že tichá voda břehy mele.