Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svoboda, rovnost, bratrství

30. 12. 2014

Co je nejvyšší hodnotou Západu? Svoboda! Svoboda pro lidské konání je prostor, který vzniká uprostřed dvou tlaků – mantinelu vnějšího zákona na jedné straně a tlaku vlastní žádosti na druhé straně. (Zákon v podobě mravních norem může být prožíván uvnitř, pokud se s ním člověk ztotožňuje, ale je to tentýž princip zevního tlaku.) Vnitřní svoboda spočívá v možnosti sám si volit své duševní obsahy, tedy nebýt závislý na vlastních žádostech, ale být v postoji k nim svobodný – umět se rozhodovat bez podléhání jejich nátlaku. (Nesvoboda je naproti tomu stav, kdy se nám obsahy mysli jen dějí, aniž bychom je mohli ovlivnit.) Já je mírou vnitřní svobody. Jsme já (tedy sami sebou) do té míry, do jaké jsme vnitřně svobodni.

Svoboda není nějaký statický princip, který buď je, nebo není, ale vývojový proces rozpoznatelný v dějinách lidstva. Neboli neptáme se na bytí či nebytí svobody, ale na její míru.

Přidáme-li ke svobodě rovnost, co se stane? Rovnost a svoboda se spolu dlouhodobě nesnesou. Už dnes je rovnost vlastně přežitý, umělý pojem, protože uplatňování principu svobody znamená stále diferencovanější prostor pro rozvíjení individuality. Čím jsou lidé individualizovanější, tím mezi nimi narůstají rozdíly. Neustále se rozevírající hranice tohoto prostoru pro individualizaci, rozšiřují propast mezi těmi, kteří tento prostor využívají a těmi, kteří ho zneužívají, i mezi všemi navzájem. A určitá dosažená úroveň rozdílnosti, nutně povede napřed k porušování a posléze k opuštění principu rovnosti a jeho nahrazení něčím na způsob kast (s možností přestupu z jedné do druhé). V případě, že zdravý rozum zvítězí, což zdaleka není jisté. Praktická aplikace umělé rovnosti, tedy demokracie v dnešní podobě (jako vláda většinové blbosti nad menšinovou soudností) je dlouhodobě neudržitelná…

Lidé si nejsou rovni. Kvalitu člověka, čili stupeň jeho vývoje, určuje míra jeho vnitřní svobody – tedy jeho volní nezávislosti na vlastních vášních a žádostech. Rovnost, základní pilíř demokracie, s nímž tato stojí a padá, je umělý, neživotný předsudek, kolem něhož se tančí povinné a bezmyšlenkovité adorační tanečky, znemožňující vidět realitu. Říkáme-li, že všichni lidé jsou si rovni, pak předpokládáme nějaké centrum, úběžník, k němuž se toto rovné lidství upíná. Ideu „stejnolidství“, jakéhosi „normálního“ či „běžného“, typizovaného člověka. Co je ale „normální“ člověk? Pouze umělý, abstraktní pojem, vytvořený z různých zkušeností s člověkem. Ve skutečnosti jsou lidé v různých stádiích vývoje, v různé míře zralí a vyspělí. Podíváme-li se bez předpojatostí kolem sebe na lidi, nevnímáme rovnost, ale pestrou různost případů „člověk“. (Lidi může brát coby rovné jenom neživý počítač – jako položku, číslo. Nebo neživě myslící úředník.) Rovnost, normalita, je uměle vytvořený pojem bez vlastního života. Prázdná ahrimanská skořápka, kolem níž demokratické lidstvo křepčí jako kolem zlatého telete. Zdravé, nespekulativní myšlení, neoperující s mrtvými abstraktními pojmy, ale orientující se v souvislostech, reálnou rovnost nevidí.

Levicoví liberální ideologové mají předem představu, jak by měla společnost vypadat a fungovat a neberou ohled na realitu, tedy na jinost a různost, v podstatě nerovnost lidí (ve skutečnosti rozpoznání nerovnosti lidí a připuštění tohoto principu, je pro společnost lék) a běda, když tak nevypadá. To jsou zděšení, zlí, agresivní. Je to druh blbství a primitivismu, byť mohou působit jakkoli kultivovaně…

Lidská společnost není egalitární homogenní masa, ale je naopak velmi diferencovaná, individualizovaná. Jako má své elity, má i jejich opak – lidi na druhém konci spektra. A živý pohyb uprostřed. Lidé nejsou stejní, jak se nám snažili vnutit ideologové marxismu, nenacházejí se všichni na stejném stupni vývoje, ale podíváme-li se na přirozeně diferencovanou společnost, pak je pravdě odpovídající představa stupňů schodiště, na němž se lidé pohybují nahoru a někdy i dolů. Každý z nás je individualita, každý je jiný, nejsme stejní a nemůžeme si proto ani být rovni. Idea rovnosti je mýtus nedávno minulé doby, který se zrodil v 18. století a bude ještě setrvačností dlouho přetrvávat jako prvek nikoli už tvořivý (šance neurozeným vstoupit do ovlivňování světového dění), ale ničivý. Blbství tupé, vlastního myšlení neschopné většiny bude vládnout elitám. Měřítkem vyspělosti člověka na pomyslném schodišti je míra jeho dosažené vnitřní svobody – tedy nezávislosti na tlaku vlastních žádostí, vášní, subjektivních pocitů sympatie a antipatie při zkoumání pravdy atd.). Tedy i schopnost určovat si obsahy své mysli sám, nenechat se jimi zotročit. Ony davy, jak o nich píše Gasset, nelze vidět jen na pozicích fašistických a nacistických, ale i na druhé straně. Na straně hysterických tzv. ochránců lidských práv, kteří ideu rovnosti, vedeni nezřízeným citem či pudem, přehánějí až do pozitivní diskriminace, vynucovatelů ekologického chování a politické korektnosti, zkrátka levicových ideologů všeho druhu. Těch, kteří mají dopředu jasnou představu, jak by lidská společnost měla fungovat, ale v zaslepenosti svou ideologií nehledí na realitu a přehlížejí ji jako nepodstatnou. Ti dnes páchají největší škody.

Elita je tu mj. od toho, aby chránila svobodu, ale jak to vypadá, lůza ji umlčí. Jakékoliv pokusy nastolit sociálně spravedlivou společnost přijatými zákony končily vždy katastrofou, protože se snažily přirozenosti vnutit nepřirozený diktát. Neschopní a morálně nezpůsobilí ovládli schopné a morálně způsobilé. Sociální spravedlnost na světě nebude nikdy. Vždycky budou schopní a neschopní, chytřejší a hloupější, bohatí a chudí, úspěšní a neúspěšní… Pomáhat těm potřebným může každý z nás nezištně tam, kde je, ale ne z toho dělat politický program, který společnost nepřirozeně rozloží a nakonec zahubí i jeho tvůrce.

Lidi jsou si rovni před Bohem, ale ne mezi sebou. Ideje sociálních inženýrů mají jednu zásadní vadu: jsou utopické. Předpokládají trochu lepší lidi, než jsou k mání. Nepředbíhejme dobu, svět ještě neuzrál k spravedlivé společnosti a vnucovat mu ji je jistá cesta do záhuby.

Odlišnost ras je zjevná a nelze ji nevidět. Dokonce lze vysledovat uplatnění hermetického pravidla „jako nahoře, tak i dole a jako dole, tak i nahoře, aby se naplnila podivuhodnost jednoty“. Tedy jak vně, tak uvnitř. A typologicky to znamená, že vnější znaky odlišnosti ukazují na vnitřní odlišnosti… Neboli zkoumat rasy, v čem mají odlišné dispozice a jak, by jistě bylo užitečné, kdyby tento výzkum Hitler nezdiskreditoval. Důsledkem toho se z rasového výzkumu stalo tabu a jen pouhé rozlišení ras a jejich pojmenování zvedá hysterický povyk v táborech určených i samozvaných ochránců lidských práv: „Hle, rasista, potenciální Hitler, zavřít ho dřív, než bude pozdě, vyloučit ze slušné společnosti…!“

V každé době se různé předsudky cení společností víc, než pravda! A dnešním předsudkem je multikulturalismus, pokrytectví politické korektnosti, pozitivní diskriminace, plošný humanismus, vývoz demokracie, o níž je souzeno, že je nejlepším možným státním zřízením, snaha uplatňovat dodržování lidských práv tam, kde není ani schopnost pochopit, co je lidská svoboda, z níž práva vyplývají, a k čemu slouží… a společný jmenovatel, kořen tohoto předsudku, čili předsudek základní: že lidi jsou si rovni.

Nejsou! A není třeba to ani dokazovat, je to zjevné. (Např. lidi, pro které je primární uspokojování potřeby slasti a získávání osobních výhod důležitější, než poznávání pravdy a jednání pro poznané dobro bez ohledu na osobní výhody či nevýhody z toho plynoucí, mají blíž ke zvířecí říši než k lidem, kteří jsou schopni se pro hodnoty jako je pravda a svoboda obětovat, aby je uchovali pro další lidi, věky…) Protože demokracie se ale sama předsudku rovnosti nevzdá, neboť na něm stojí, uplatňováním tohoto předsudku se zničí zevnitř. Demokracie je vláda blbé většiny nad soudnou menšinou, což brzdí vývoj a vede ke stagnaci. A protože vývoj je základním zákonem vesmíru a sám se vynucuje ničením starých forem, připravuje si demokracie vlastní zničení…

Princip svobody se neslučuje ani s humanismem. Tam, kde schází pravá ctnost, objevuje se lidskost. Tak nějak to říkal Lao’c. Co je lidskost? Pochopení pro lidskou slabost. Co vzchází z pochopení pro slabost? Etická maxima klesají, pokřivují se, nastává úpadek morálky. Co následuje? Rozklad hodnotového systému, relativizace pravdy, celková morální a intelektuální devastace společnosti. Uplatňování lidskosti jako programu křiví charaktery a vede k zániku civilizace! To je důsledek lidskosti, neboli humanismu.

V Evropě se humanismus objevil s novověkem, s renesancí, reformací, s příklonem ke smyslovému světu – tedy s tím, jak lidé ztráceli vhled do duchovní podstaty skutečnosti. Člověk byl fixován na tělo, postupně degradoval na pouhé živé tělo, nebyl ničím víc. Duše se kamsi ztratila. Toto živé tělo bylo povýšeno na nejvyšší hodnotu. Pokud si ovšem člověk kromě živého těla vědom sám sebe, tedy uvědomuje si svou duši a její původ spatřuje v myšlence božského světa, ducha, a pokud svou individualitu myslí jako zřetězení jednotlivých vtělení, dívá se na humanismus jinak. Pak nejvyšší hodnotou není živé tělo, ale zachování možností vývoje do dalších a jeden život přesahujících věků.

Materialističtí humanisti vycházejí z mylného předsudku, že fyzický lidský život je člověku tím nejvyšším, nejcennějším a nejvlastnějším. Položme si otázku: Je zachování fyzického života jedince vždy takovým dobrem, před nímž musí ustoupit vše ostatní? Tvrdím, že rozhodně nikoli! Axiomatický předpoklad, že tomu tak je, je právě důsledkem spojení materialismu a humanismu.

Základním východiskem materialistického humanisty je přesvědčení, že lidský život je největší hodnotou, která musí být za každou cenu chráněna. Tedy i za cenu, že člověk je kvůli ochraně tohoto života zbaven svobody. Důležité je, že biologický život je zachován, přestože vlastně pozbyl transcendentního smyslu, který mu dává právě svoboda. Jenže princip svobody je pro člověka natolik důležitý, že je v určitých případech schopen obětovat i život za to, aby svoboda byla zachována alespoň těm, kteří při její obraně stojí po jeho boku anebo dokonce až dalším generacím. Tady se dostáváme k neegoistické motivaci – k bratrství.

Bratrství se uplatňuje v sounáležitosti s hodnotami vyznávanými určitým společenstvím a v jejich obraně. (Např. euroamerická civilizace vyznává jiné hodnoty, než civilizace arabská, nebo čínská; židovsko-křesťanská jiné, než muslimská nebo konfucianisticko-komunistická…) Bratrství tedy není možné se všemi lidmi, jak hlásá ideál, ale pouze s těmi, kdo o to stojí a vyznávají stejné hodnoty. Přičemž hodnotou nemůže být samotné zachování biologického života. Pokud tuto hodnotu přijmeme ve jménu humanismu za posvátnou, pak degradujeme lidského ducha na pouhého udržovatele biologického stroje a podobné úvahy o svobodě a bratrství můžeme považovat za pouhou zábavnou kratochvíli, která nám má zpříjemnit službu stroji a zastřít nám, že jde jen o ni.

Částečně se princip bratrství dá uplatnit i v širším kontextu. Třeba v principu solidarity s potřebnými, nebo v obchodě napříč společenstvími, kdy jeden druhého nechce podvést, ale předem počítá s tím, že druhý chce na uzavřeném obchodě taky něco vydělat… Bratrství se tedy dá obecně charakterizovat jako odstoupení od egoismu… (Ale pozor na naivitu, neboť např. Alláh milostivě shlíží na věřícího, který pro Jeho slávu, totožnou se snahou věřícího získat pro sebe výhody, lže a podvádí nevěřícího psa se jménem Nejmilostivějšího na rtech.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář