Jdi na obsah Jdi na menu
 


Člověk bez ducha aneb Cestou ke Glumovi

Ty nejdůležitější události přicházejí na holubičích nožkách, říkal Nietzsche. Tiše, nenápadně… Naprosto to sedí v případě oné „nepatrnosti“, na kterou si v poslední době často vzpomenu, protože všechny cesty vedou… kam? Právě k ní, respektive od ní. K oné nenápadné události došlo v roce 869 na osmém ekumenickém koncilu (4. konstantinopolském). Je tak nenápadná, že se o ní skoro nikde nedočtete. A skoro nikdo o ní nic neví! Platí o ní však, že tichá voda břehy mele.

Onen koncil je znám vášnivým sporem kolem oprávněnosti osoby patriarchy Fotia. Událost, o níž mluvím, se vedle centrálního sporu jeví jako nepatrná, nedůležitá, nicotná a vlastně jen „korekturní“ maličkost kdesi na okraji zájmu. Katolická strana si tam odsouhlasila, že člověk není bytost trojjediná (tělo duše a duch), jak dosud platilo z tradice, ale pouze dvojjediná (tělo a duše) s tím, že duši byly přisouzeny duchovní vlastnosti. Samostatný duch se z člověka vytratil.

Tehdy to skutečně vypadá jako bezvýznamná, okrajová maličkost, jenže dějiny ukazují neblahé až katastrofální důsledky, které ona událost má dnes. (Nutno zdůraznit, že východní církev k této interpretaci nikdy nepřistoupila a nadále chápe lidskou bytost jako tělo, duši a ducha.) Na začátku nepatrný posun… a o 1200 let později tu zeje bezedná propast.

Co se vlastně odstraněním ducha z člověka stalo? Abychom to pochopili, musíme se napřed podívat na člověka jako na trojčlennou bytost. Tvoří ji:

1. tělo, které, utvořeno ze země a podléhá zákonu rozkladu,

2. duše, která tělem hýbe, oživuje ho, proniká ho citovostí, chtěním, vášněmi, radostmi i bolestmi. Obě složky (tělo i duši) má kromě člověka i zvíře.

3. Třetí entitou, která tvoří lidskou bytost, je duch, tedy jedinečná nesmrtelná individualita, pravé „já“ člověka. V něm se člověk uvědomuje jako „já jsem“, jako autentická bytost s vlastním a jedinečným sebe-vědomím.

Ducha bychom si mohli představit jako toho, kdo pozvedá nižší „já“, jež se prožívá v duši a těle, ke světu duchovnímu, odkud mu naproti přicházejí ideje, ideály, principy, harmonie uspořádanosti, světlo myšlení, naděje, kam se upínají svorníky smyslu bytí. Duch z ducha…

Odejmutím ducha z bytosti člověka nedošlo k ničemu menšímu, než k odtržení (vytržení) člověka ze světa ducha a k následnému zmatku ohledně jeho rozlišení od zvířete. Bez ducha se totiž člověk od zvířete neliší a berlička-vycpávka v podobě duchovních vlastností duše to nezachrání.

Dnes sklízíme hořké plody ze stromu, který byl na zmíněném koncilu zasazen. Po pravidelném požívání těchto plodů člověk „zplacatí“, stane se plošnou, horizontální bytostí bez vertikály, která by mu ukazovala k duchu jako k cíli cesty. Jeho zájmy se zredukovaly na zaopatření těla (pohodlí, potrava, sex) a duše (tzv. kultura). Ze vzpřímené bytosti se vztahem k duchovnímu světu se stává shrbenou bytostí ztrácející ze zřetele smysl své cesty. Kdo četl Tolkienova Hobita a Pána prstenů, tomu vytane na mysli postava nešťastného Gluma – člověka, který ztratil lidskou důstojnost.

Ano, až sem vedou důsledky onoho „nepatrného“ a nepovšimnutého činu z roku 869.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA