Jdi na obsah Jdi na menu
 


Berla svatého Vojtěcha pro Stanislava Grofa

18. 2. 2015

V den svých narozenin obvykle dostáváme dárky. Václav Havel naopak dárky rozdává. Činí tak prostřednictvím Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 a uděluje její mezinárodní Cenu „význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury, nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence, poukazuje na širší souvislosti jevů a věcí, a tím vším posiluje celostní pohled na dějiny přírody, kosmu a lidského údělu.“ Letos (psáno r. 2007) převzal cenu v podobě svatovojtěšské berly americký psychiatr a psychoterapeut českého původu prof. MUDr. Stanislav Grof.

Narodil se v roce 1931 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu UK a jako spoluzakladatel Výzkumného ústavu psychiatrického se věnoval zkoumání účinků psychedelik na lidskou psychiku a terapeutickému užití LSD. V roce 1956 se na fakultě dobrovolně přihlásil k pokusu s LSD. Hluboký duchovní zážitek, který v něm droga vyvolala, radikálně změnil jeho osobní i profesní život. „Měl na mě tak hluboký vliv,“ přiznává S. Grof, „že se výzkum potenciálu mimořádných stavů vědomí stal v posledních padesáti letech mým životním povoláním, posláním a osobní vášní.“

V bývalém Československu působil až do roku 1967, poté odcestoval do USA na pozvání svých kolegů z Výzkumného psychiatrického střediska Univerzity Johna Hopkinse v Baltimore. Zpět se již nevrátil. V roce 1969 se zde stává vedoucím výzkumů změněných stavů vědomí a profesorem psychiatrie. Spolu s Abrahamem Maslowem a Anthonym Sutichem zakládá Společnost pro transpersonální psychologii. Jak už sám název napovídá, jde o psychologii zabývající se spirituálním přesahem osobnosti, protože právě přiznání duchovního rozměru lidské psychice v tehdejší psychologii zakladatelé postrádali.

 

Obrat k celistvosti

Od roku 1972 se Grof stává vědeckým pracovníkem Esalen Institutu v Big Sur v Kalifornii. Tam shrnuje své dosavadní poznatky a se svou ženou Christinou vytváří a rozvíjí metodu holotropního dýchání. Tato metoda, při níž bez zásahu chemických látek (za pomoci intenzivního dýchání, evokativní hudby a práce s tělem) dochází ke změněným stavům vědomí, umožňuje přesah do transcendentních oblastí lidské psychiky a opětovné prožití obsahů nevědomí, což může mít v případě potlačených traumat uvolňující a ozdravný efekt. (Vynikající terapeutické účinky jsou prý dosahovány např. při léčbě posttraumatického syndromu u vojáků navrátivších se z bojových akcí v Afghánistánu nebo Iráku.)

Holotropní dýchání navozuje takové stavy vědomí, při nichž účastník prožívá dramatické a často traumatické obrazy z osobního života, někdy znovuprožívá svůj vlastní porod, ale i situace za hranicemi osobní minulosti – jakoby z života minulého. Kromě toho se objevují i zážitky archetypální – mytologické výjevy, setkání s různými božskými bytostmi, vhled do přírodních dějů, splynutí s vědomím živých i neživých věcí nebo se samotnou podstatou vesmíru. Grofovi vypozorovali, že tyto stavy obracejí vědomí člověka k celistvosti – odtud holotropní (holos = celek, tropos = obrat). K integritě jedince skrze znovuprožití a odblokování traumat minulosti i k pochopení principů vesmíru v celé šíři souvislostí.

Transpersonální psychologie se začala brzy spojovat a prolínat s dalšími vědními obory, s nimiž postupně vytvořila zázemí nového paradigmatu – nového vědeckého myšlení. Tak se na konci sedmdesátých let ustavuje Mezinárodní transpersonální společnost (ITA), která se stává interdisciplinární vědeckou organizací, podporující úsilí o formulaci holistického (celostního) pojetí lidské bytosti i jejího vztahu ke světu a kosmu.

Patří sem fyzikové Fritjof Capra, Werner Heisenberg, David Bohm, přírodovědec a filosof Gregory Bateson, neurochirurg Karl Pribram (oceněný cenou Nadace Vize 97 v roce 1999 jako první laureát – viz Xantypa, listopad 1999), filosof a spisovatel Alan Watts, psychoterapeut Ralph Metzner, biolog Ruppert Sheldrake (v kuloárech se proslýchá, že je jedním z příštích kandidátů na cenu Vize 97), psycholog a duchovní učitel Richard Alpert, známý pod jménem Ram Dass, a další. Všem je společné, že nejsou zahleděni jen do svých oborů, ale myslí v souvislostech a ze svých objevů vyvozují filosofické důsledky, které nutně mění dosavadní vědecký pohled na svět. Je zřejmé, že materialistický světonázor už nedostačuje, aby vstřebal nová fakta.

 

Sisyfův zbloudilý balvan

Nové vědecké paradigma se pochopitelně střetává se starým materialistickým a úzce racionalistickým modelem vědy koncipovaným více než před třemi sty lety. Dokladem toho je i cena, kterou Stanislav Grof obdržel v roce 2000 od Českého klubu skeptiků Sisyfos. Tento spolek rigidních scientistů uděluje každoročně vybraným „bludařům a tmářům“ tzv. Bludný balvan. Profesor Grof ho dostal za „za přetavení šamanských praktik hyperventilace do takzvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky“. Dále ve svém zdůvodnění uvádějí, že „je také spoluzakladatelem kočkopsa – disciplíny‚transpersonální psychologie‘, která se snaží sjednotit vědu a spiritualitu.“

Stanislav Grof k tomu říká: „Fascinuje mě, že lidé, kteří mají své obory a v řadě případů jsou v nich experty, se pletou do oborů, o kterých nic nevědí. Já bych si netroufl přijít za Grygarem (známý český astrofyzik a jeden z hlavních představitelů zmíněného klubu skeptiků – pozn. aut.) a říct mu: nevěřím tomu, co povídáte a píšete o galaxiích. Je mi jasné, že bych musel studovat řadu let, mít k dispozici přístroje a provádět pozorování, než bych se ocitl na úrovni, abych s ním vůbec mohl diskutovat. Smělost, s jakou si osobuje právo dělat závěry o někom, kdo se padesát let věnoval výzkumu mimořádných stavů vědomí, a vystupuje, jako by byl v tom oboru odborníkem, je pro mě neuvěřitelná. Z mého hlediska se jedná o polovzdělance. Může být expertem ve svém oboru, ale není vědcem v pravém smyslu. Je pouhým scientistou. Vědec musí být otevřený…

Historie zná řadu lidí, kteří se považovali za odborníky, učili na univerzitách, a odmítali se podívat do Galileova dalekohledu, protože předem ‚věděli‘, že na Měsíci žádné krátery přece nejsou. Trvalo sto let, než po publikaci Koperníkova zásadního díla byl přijat heliocentrický model sluneční soustavy. V dějinách vědy se najde spousta takových grygarů, kteří si myslí, že už vědí, jak vesmír funguje, a co se může a nemůže stát. Tady ale rozhodne historie. Osobně mám zkušenost, že když člověk studuje svou vlastní disciplínu poctivě a důsledně, nezůstane u materialismu, ale skončí s přesahem do spirituality.“

 

* * *

Od poloviny 70. let publikoval prof. MUDr. Stanislav Grof řadu knih s psychologickou tematikou: DOBRODRUŽSTVÍ SEBEOBJEVOVÁNÍ, HOLOTROPNÍ VĚDOMÍ, ZA HRANICE MOZKU, KRIZE DUCHOVNÍHO VÝVOJE, NESNADNÉ HLEDÁNÍ VLASTNÍHO JÁ (dvě posledně jmenované se spoluautorkou manželkou Christinou), KOSMICKÁ HRA – ZKOUMÁNÍ HRANIC LIDSKÉHO VĚDOMÍ, PSYCHOLOGIE BUDOUCNOSTI.

V současné době žije se svou ženou a spolupracovnicí Christinou v Mill Valley poblíž San Franciska, kde se věnují převážně profesionálnímu výcviku terapeutů metody holotropního dýchání a transpersonální psychologii.

 

Z myšlenek Stanislava Grofa

• Renesance zájmu o různé mystické tradice, meditace, starověké a domorodé spirituální soustavy i orientální filosofii stejně jako rozšířené psychedelické pokusy během bouřlivých 60. let ukázaly s naprostou jasností, že obsáhlá a všechny kultury zohledňující psychologie musí zahrnovat zkušenosti z pozorování i takových jevů, jako jsou mystické stavy, kosmické vědomí, psychedelické zkušenosti, transy, tvořivost a náboženské, umělecké i vědecké inspirace.

• Snahy badatelů z mnoha profesí a oborů nám poskytují naprosto nový obraz lidské existence a konkrétně novou představu o povaze lidského vědomí. Obdobně jako Koperník ve své době postavil svět na hlavu objevem, že naše zeměkoule není středem vesmíru, nejnovější odhalení badatelů z celého světa nás nutí podívat se blíže na to, kdo jsme – po fyzické, mentální i duchovní stránce. Jsme svědky vzniku nového obrazu duše a spolu s ním i zcela mimořádného světonázoru, který kombinuje objevy na vrcholu vědeckého výzkumu s moudrostí nejstarších kultur a civilizací. V důsledku dosahovaného pokroku musíme přehodnotit doslova všechny své názory, stejně jako tomu bylo v odpověď na Koperníkovy objevy téměř před pěti sty lety.

• Žádné vjemy a poznání – včetně vědecké práce – nejsou objektivní rekonstrukcí reality, ale tvůrčí činností srovnatelnou s uměleckým vyjádřením. Pravou realitu nemůžeme měřit – vlastně základní podstatou reality je její nezměřitelnost.

• Je stále zřejmější, že Darwinova teorie nedokáže vysvětlit evoluci ani mimořádné bohatství a pestrost forem života jako prostý výsledek mechanicky působících přírodních sil. Ačkoli je evoluce sama jasně prokázanou skutečností, je vysoce nepravděpodobné, že mohla proběhnout bez řízení vyšší inteligencí…

• Psychiatři hlavního proudu vědí o existenci zážitků z minulých životů, ale zacházejí s nimi rutinně jako se symptomy vážné duševní poruchy a obvykle je léčí potlačujícími léky. Převládající teorie osobnosti v současné psychologii jsou pevně zakotveny v materialistickém paradigmatu, a proto jsou přirozeně poplatné „hledisku jediného života“.

• Výsledky mého výzkumu a současného výzkumu vědomí obecně v zásadě potvrzují a podporují názory světových spirituálních filosofií a mystických tradic (védanty, buddhismu, taoismu, súfismu, gnóze, křesťanské mystiky, kabaly a dalších propracovaných systémů) a jsou tak v pronikavém rozporu s nejzákladnějšími předpoklady materialistické vědy, pokud jde o vědomí, podstatu člověka a skutečnosti. Jasně dokazují, že vědomí není produktem mozku, nýbrž prvotním principem bytí a že hraje rozhodující roli při vzniku světa jevů.

 

Vyšlo v Xantypě v listopadu 2007.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář