Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pokrytečtí lidožrouti

25. 3. 2015

Jiný kraj – jiný mrav, praví lidová moudrost. Uchyluje se k tomu tehdy, setká-li se s domorodými zvyky, které nelze hodnotit zaběhnutými měřítky křesťanské civilizace, poněvadž vycházejí z úplně jiného kulturního kontextu. Mohou být pro nás směšné, nepochopitelné, případně docela hrůzostrašné. O jednom takovém mravu – z našeho hlediska spíš ďábelském nemravu – mi před lety vyprávěl jeden africký student:

Kdesi v Africe prý žije kmen, který praktikuje zvlášť zavrženíhodnou etiku. Příslušníci kmene vyrážejí osaměle – snad v rámci iniciačních obřadů, které provázejí vstup do dospělosti – na dlouhé cesty po okolí a snaží se navázat přátelství s domorodci z jiných kmenů, s nimiž se náhodně setkají. Oni sami však přátelský vztah jen předstírají. Když se jim podaří získat důvěru vyhlédnutého domorodce, vylákají ho na území svého kmene, tam ho zákeřně zabijí a společně s ostatními soukmenovci jej rituálně pozřou. Za tento vysoce eticky hodnocený čin jsou pak mladí pokrytci, zrádci a úkladní vrazi přijati mezi „mravně vyspělé“ lidožrouty.

Když se tito zákeřníci setkali s křesťanským misionářem, poslouchali radostnou zvěst evangelia s podobným pocitem převahy jako naše děti pohádku o hloupém Honzovi. Poté, co jim misionář vysvětlil, že někteří se skutečně chovají tak, jak je v knize knih doporučováno, nedokázali pochopit, že někde na světě mohou žít lidé tak neskonale zaostalí a hloupí. Oni jsou přece mnohem chytřejší a dobře vědí, co se sluší. Aby nebohého hlasatele křesťanské lásky o svých kvalitách přesvědčili, zajali ho a začali s přípravami na slavnostní hostinu. Jen zázrakem z boží milosti se bílému naivkovi podařilo uprchnout. Mučednická smrt se nekonala.

Avšak pro setkání s nápadně odlišnými mravy nemusíme chodit nijak daleko. Stačí vyjít na ulici. Lidožrouty z přesvědčení asi nepotkáme, ale docela dobře se nám může přihodit, že nás obstoupí skupinka snědých dětí a zatímco některé žebrají a odvádějí tak naši pozornost, ostatní se nám snaží dostat do tašky a do kapes. Okrást bílého gadžu je pro tato mrňavá neviňátka čestnou zásluhou; když je při tom čapnete za ruku, zchytají od svých brášků a sestřiček projevy opovržení a hanby. Rodičovské oko na nich spočine s láskou, přinesou-li domů poctivě uloupené peníze, a maminka si povzdychne nad nevyvedenou ratolestí, která s pláčem přizná, že se nechala chytit...

Tváří v tvář této zkušenosti ztrácí původní rčení svůj lesk. Z logiky by přece mělo vyplývat: stejný kraj – stejný mrav. Takže, jak je to vlastně s těmi kraji a mravy?