Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čech by na kopec nelezl

25. 3. 2015

Napsat fejeton vyžaduje nápad. Jenomže někdy, kdybyste prstíčkem hrabali – nic. A tak, když se ve vás zrovna neozývá nějaká zkušenost či idea, která chce na papír, je lepší odložit pero nebo vypnout počítač a jít třeba do kina. Právě tohle jsem udělal a neprohloupil jsem. Nejen, že jsem si vychutnal skvělou komedii, ale už v průběhu promítání byl nápad na světě.

Inspiraci mi poskytl film Angličan, který vylezl na kopec a slezl z hory. Příběh odehrávající se za I. světové války je jednoduchý: Do jedné vesnice ve Wallesu přijedou zeměměřiči, aby změřili výšku hory nad vsí. Místní jsou na svou horu patřičně hrdí, a tak poté, co geometři zjistí, že se vlastně nejedná o žádnou „horu“, ale pouhý „kopec“, jsou spravedlivě rozhořčeni. K tomu, aby byl zanesen do mapy jako hora, chybí kopci šestnáct stop. Příslovečná velšská hrdost nedovolí vesničanům, aby nad tím mávli rukou. Zorganizují akci, která znemožní Angličanům po ukončení měření odjet, zatímco oni nelení a společnými silami vynosí na vrcholek zem ze svých zahrad, aby chybějící výšku doplnili. Další měření je korunováno úspěchem – mají svou horu.

Film byl s příjemnou komediální nadsázkou natočen podle skutečné události a když se před natáčením hora znovu přeměřila, k nelibosti vesničanů chybělo opět pár stop. Poslední záběry filmu ukazují současné obyvatele vesnice, jak nosí na vršek další zem, aby z kopce opět učinili horu. Všichni svorně, děti a omladina vedle ctihodných kmetů, pankáč vedle hospodyně…

Ale proč to vlastně vyprávím. Napadlo mě totiž, jak bychom se asi v podobné situaci zachovali my Češi. Nedovedu si dnes představit českého patriota, který by se užíral zjištěním, že za jeho domem se netyčí hora, ale jenom kopec. Není to vlastně jedno? Na kráse to místu přece neubere. Čím to je, že bodrý Velšan to chápe skoro jako osobní pohanu, zatímco stejně bodrý Čech pokrčí rameny a utrousí něco o pošucích, kteří nevědí, co by roupama dělali? Asi se budeme muset smířit s poněkud zastaralou představou, že nejen každý člověk, ale také každý národ má svou duši, své charakteristické vlastnosti. A tak někde tam, kde mají Velšané místo pro tak nepochopitelně idealistickou hrdost, máme my Češi místo pro vlastnost, jejímž ztělesněním je ještě tak nejspíš proslavená literární postava, která podle jejího tvůrce vypadala „jako řecký bůh zlodějství v střízlivé infanterácké uniformě“. Přiznám se, že Dobrý voják Švejk, který učaroval generacím, ve mně vyvolává dojem nepříliš povzbudivý. Přízemně realistický tvor bez ideálů, bez schopnosti ocenit hodnoty jako je krása, čest, odvaha, morální odpovědnost…, místo moudrosti podivný kompromis mezi pohodlnou přiblblostí a vychytralostí, místo nadšení dobrácky shovívavý úsměv, který naznačuje, že přece nikdy není nic nového pod sluncem a „na mě si nepřijdete“.

Třebaže to zní přehnaně, v jistém smyslu se mi dokonce zdá Švejk postavou téměř démonickou. Jakási pivně strejcovská, nepatetická odrůda Mefistofela, jeho komicky pokleslý, degenerovaný bratr. Faustův průvodce je samozřejmě postavou nesrovnatelně impozantnější, sršící ironickou inteligencí a vtipem, ale výsledek vyjde na stejno: prohlášení (u Mefistofela přímé, u Švejka mezi řádky) všech ideálů za nesmysly a iluze. Takový postoj sice chrání před utopickými sny a fanatismem všeho druhu, což je nesporně velké plus, ale na druhou stranu dusí životní jiskru a drasticky přistřihává křídla vzletu. Člověk se pak skoro stydí za svoje ideály, neboť vnitřní švejkovství ho nutí, aby si připadal jako naivní trouba nebo snílek.

Někdy mám proto pocit, že jsme ze sebe s křikem vyhnali bláznivého Dona Quijota – byl-li v nás kdy nějaký – a ponechali si jen ten druhý pól – Švejkova příbuzného Sanco Panzu s jeho pragmatickým rozumováním a starostlivým obstaráváním běžných denních potřeb.

No, přiznejme si, komu z nás by se chtělo tahat na kopec kýble hlíny a ještě ke všemu z vlastní zahrady. Proč taky?

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA