Jdi na obsah Jdi na menu
 


Temnosvit v malbě

25. 11. 2016

Emil Páleš

 

Prazvláštním způsobem, jako ve vícenásobném akordu, zazněly motivy noci a černé barvy do dějin malby, literatury a odívání kolem roku 1600. Pokud chceme pochopit kvalitu časového okamžiku na přelomu 16. a 17. století, musíme si všimnout této synchronicity. Ze začátku 17. století pocházejí plátna, která jsou téměř na celé ploše černá. Postavy vystupují ze šerosvitu nebo z hluboké černé noci osvětlené dramatickou hrou světla a stínů. Hutný temnosvit vládne na obrazech Caravaggia, Rembrandta, Vélasqueze a dalších. Tito malíři uvedli do malby dramatičnost a napětí. Současně s nimi však tvořili i největší světoví dramatici – Shakespeare, Lope de Vega, Corneille.

Velkým francouzským mistrem temnosvitu byl Georges de la Tour. Žádný malíř v dějinách nezachytil tvář noci tak mistrovsky jako on. Jeho nokturna jsou oslnivě krásná. Scény na jeho obrazech se odehrávají v nočním šeru, za svitu svíček nebo luceren, v atmosféře naprostého ticha. Noc objímá, konejší, zahaluje, vytrhává z chaosu ukřičeného světa; obrací mysl k zásadním otázkám a k vlastnímu nitru. Postavy jako by byly ponořené v meditaci. Přestože jde o prozaické situace, přece vyvolávají dojem tajemné, zázračné události. Máme pocit, že se setkáváme s čímsi nesmírně jemným a zároveň mocným, prvotním, věčným a neměnným. La Tourův svět je koncentrovaný, statický, strohý, ponořený do neurčitého smutku. Lidé jsou vážní, tvrdí, pracovití a málomluvní.

V době, kdy mladý Caravaggio bral poprvé do ruky štětec, napsal svatý Jan z Kříže svoji Knihu o temné noci. Obraz temné noci se v tomto vrcholném díle španělské mystiky neustále vrací a prohlubuje. Je to noc smyslů a noc ducha, během nichž duše vystupuje po tajemném žebříku kontemplace.

Sv. Jan našel skvělý, sugestivní symbol, jímž vyjadřuje zkušenost mystika na prahu zasvěcení. Těsně před vstupem do vyššího světa musí každý mystik projít zážitkem vnitřní tmy, ticha a prázdnoty. Prožívá duševní vyprahlost podobnou smrti nebo hluboké vnitřní tmě a má pocit, že zabloudil. Tajemství této noci však je, že v ní skrytě působí Bůh a proměňuje duši. Mění dary a síly smyslů na dary a síly ducha.

Nacházíme se v době, kdy nejoblíbenější barvou v celé Evropě je černá. Proč? Jaké jsou psychické účinky černé? „Jako nic po vyhasnutí smyslů, jako věčné mlčení bez budoucnosti a naděje zní vnitřně černá,“ napsal malíř Kandinský. Lüscherův barevný test kvalifikuje přednostní volbu černé jako psychickou zábranu, zablokování, potlačení dojmů, zřeknutí se. Černý je oděv mnichů a mnišek, znak askeze. Černé oblečení slouží jako izolace, ochrana před podněty z vnějšího prostředí. Černá nám připomíná zuhelnatělý život, je to barva smrti a smutku, ale i barva temných tajemství, tabu a magie. Je barvou starých lidí.

Černá však znamená i důstojnost, autoritu, vážnost. Je vhodná při všech slavnostně vážných příležitostech, když se vytyčují a zastávají vysoké, absolutní hodnoty. „Černými“ se nazývají stoupenci politicky konzervativních stran zastupujících nedotknutelné hodnoty. Černá je kněžská sutana, soudní talár i hábit univerzitních hodnostářů na slavnostech. Španělská móda, která právě tehdy vznikla a byla výrazem katolického absolutismu, upřednostňovala tmavé barvy, zejména černou. Černý oděv se stal i jednotným krojem reformace, kde vyjadřoval strohou prostotu a odmítání přepychu. Dalo by se říci, že lidé v roce 1600 chodili oblečení jako na pohřbu.

V témže čase křižovali opričníci cara Ivana Hrozného Ruskem a pronásledovali zrádce. Celí v černém, na vraném koni s černým postrojem vystupovali ze tmy jako postavy na Caravaggiových obrazech. Tak je vnímali tehdejší lidé, jimž naháněli hrůzu, a nazývali je kromešniky (těmi, kteří přicházejí ze tmy).

Z věd byly v tomto období položené základy moderního dějepisu, mechaniky, optiky a astronomie.

Bystrý čtenář už jistě ve všech těchto znameních doby rozpoznal podpis (signaturu) saturnského ducha. Černá je barva Saturna. Se svojí dostředivou, izolující a smysly umrtvující dynamikou má vysloveně saturnské účinky. Orifiel, archanděl Saturna, byl vskutku duchem času právě v letech 1557–1629 (ovládá 28.° Ryb).

Tentýž archanděl byl 72-letým duchem času i kolem roku –500, 0, 500, 1000. Velké (354-leté) orifielské období tu bylo naposledy okolo přelomu letopočtu a předtím kolem roku 2500 př. Kr. Výše uvedené znaky jsou typické pro všechna období.

Systematická malba na černém pozadí se už jednou objevila – v saturnském období od roku 525 př. Kr. Postavy z červenofigurového slohu řeckých váz evokují stejný pocit vnitřního světla obklopeného tmou jako Rembrandtovy obrazy. Měli i tehdejší Řekové duševní zážitek Jana z Kříže, že jsou obklopeni temnou nocí? V řeckém umění se šířil tzv. přísný styl a Aischylos se stal nejslavnějším tragickým dramatikem. Eleati tehdy filosoficky popřeli pohyb a za jediné jsoucno prohlásili věčnou a nehybnou pravdu ve tvaru koule. Herodotos napsal svoje Dějiny.

Významní dějepisci se už po tisíciletí objevují na celém světě v saturnských obdobích. Počínaje otcem dějepisu Herodotem kolem roku 500 př. Kr., následovaným Tacitem a velkou vlnou římských historiků na přelomu letopočtu nebo plejádou kronikářů kolem roku 1000. Velcí čínští nebo indičtí dějepisci se objevovali současně s dějepisci na Západě, aniž by o sobě vzájemně věděli. Periodický charakter, jakož i synchronnost tohoto rytmu u různých civilizací, jsme podrobně zdokumentovali pomocí metod matematické statistiky v samostatných odborných publikacích.

Astronomové přicházejí spolu s historiky. K údivu kulturního antropologa, který mezi oběma vědami nevidí žádnou souvislost. V posledních staletích před Kristem se zaskvěla řecká astronomie na čele s otcem astronomie Hipparchem; okolo roku 500 indická astronomie na čele s Árjabhattem; kolem roku 1000 vlna skvělých arabských astronomů. A největší trojhvězdí evropské astronomie – Tycho Brahe, Kepler, Galilei – se sešlo kolem roku 1600. Uranie, múza astronomie, a Kleió, múza dějepisu, jsou saturnské múzy. V každém orifielském období jako by se přiblížily k Zemi a dotkly se jí svými perutěmi.

Historik je člověk, který pracuje z duševního rozpoložení stařecké retrospektivy. Jeho pohled se upírá do minulosti, ke kořeni, k prapočátkům a principům. Spolu s ním se k minulosti a tradici obracejí všechny konzervativní povahy a autoritativní režimy. Astronom pozoruje noční oblohu, obrací zrak ke sféře stálic, která je pro nás obrazem dokonalého pořádku a neměnné věčnosti.

Američan Lewis Mumford vystoupil s myšlenkou, že to byly pohyby nebeských těles a nebeská mechanika, která inspirovala nejen mechanické vynálezy a začátky strojového věku, ale i mechanizaci lidské společnosti. Vynálezy a objevy v mechanice, od Heróna po Galilea, jakož i mechanický materialismus ve filosofii, od Leukippa po Descarta, jsou skutečně synchronní s astronomickými objevy a včleňují se do rytmu archanděla Orifiela.

Do téhož rytmu se včleňují i nejmarkantnější případy politického absolutismu. Historici žasnou nad tím, že s příchodem Orifiela krátce před Kristem se jako mávnutím proutku svět sjednotil do několika císařských impérií s centralizovanou hierarchickou strukturou. Všude zavládla tendence k standardizaci, uniformitě, fixaci a znehybnění. „Upíraje svou mysl k věcem minulým, kdysi považovaným za věčné… vykořenil jsem nepořádky… s autoritou působící na všechny čtyři světové strany a s neoblomnou přísnou spravedlností… sjednotil a upřesnil míry a váhy… vypracoval nestranná pravidla a vzory chování… ustanovil normy jednou provždy.“ Tato slova dal vytesat do skal na vrcholcích hor první čínský císař, který sjednotil Čínu. Dva národy, které odedávna uctívaly Saturna jako svoje ochranné božstvo – Římané a Číňané –, si tehdy rozdělily svět. Největší stavby na světě – pyramidy v Egyptě a Americe, evropské megality nebo čínská zeď – jsou dílem saturnských monarchů posedlých mocí.

Častým prvkem orifielské architektury je přitom kruhovost. Tento do sebe uzavřený, dokonalý, již nezlepšitelný geometrický tvar, který Platón nazval „pohyblivým obrazem věčnosti“, rezonuje s duší saturnovců. Tholosy (kruhové stavby) se v orifielských obdobích vyskytují pravidelně a mimo ně mají velmi často funkci hrobu. Prehistorické saturnské období v Evropě je typické kamennými kruhy (kromlechy), jejichž tvar se odvozuje z toho, že to byly astronomické observatoře. Stonehenge i kupole římského panteonu jsou obrazem hvězdné klenby. Na přelomu letopočtu se díky římským klenbám a rotundám, partským kruhovým městům a indickým stúpám světová architektura zakulatila. V románských a mozarabských stavbách se kolem roku 1000 obloukový styl vrátil ještě jednou. A kolem roku 1600 – kupodivu opět spolu s astronomií a nástupem absolutismu v Evropě – kruhovost zcela ovládla módu. Celá Evropa se nadchla pro španělskou módu, která pozůstávala jen z koulí, válců a kuželů a jejímž nejtypičtějším projevem bylo okruží. Černý cylindr ještě dlouho zůstal módním doplňkem konzervativních vrstev.

Poznání o periodickém střídání duchů času nám umožňuje s jistou pravděpodobností předvídat renesanci obloukového stylu v nadcházejícím orifielském období 2061–2133. Dobře se to shoduje s jasnovidnou vizí Rudolfa Steinera, který v jedné ze svých přednášek vykresluje obraz Evropy poseté kupolovitými stavbami po roce 2086.*

Zažijí naši vnuci nějakou formu absolutismu a nesvobody? Začnou se lidé sami dožadovat omezení individuálních svobod ve jménu pořádku, jako se to pod vládou Orifiela odehrálo už mnohokrát? I v saturnských obdobích se lze vyhnout absolutismu, ale pak se místo toho objevují mnišská hnutí. Evropu kolem roku 1000 zachránili benediktýni z Cluny – mniši v černém, kteří se zasloužili o šíření románského stylu – před nějakým potenciálním světovládcem. Evropu tehdy posely poustevny asketů a vzniklo aspoň půl tuctu eremitských řádů. Autoritativní přísnost a disciplínu, které by se jinak projektovaly navenek jako mocenské ambice, se tu podařilo vědomě a svobodně zniternit.

Záleží tedy na nás. Buď v sobě rozvineme saturnské ctnosti dobrovolně a předběhneme tím osud, nebo se svět změní na žalář, kde to budeme dělat v řetězech. Orifiel je archanděl, který nám vždy pomáhá soustředit se na to, co je v životě podstatné, co přetrvá smrt. Je to velký Zasvěcovatel. Avšak pro ty, kteří nechtějí nič vědět o posledních věcech člověka, je to přísný soudce.

 

Mumford L.: The Myth of the Machine. New York, Hartcourt, 1967.

Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Připravované rozšířené druhé vydání v češtině. Sophia, Bratislava, 2004.

Páleš E., Mikulecký M.: Periodický výskyt veľkých historikov v dejinách starého Grécka, Ríma a Číny. Acta historica posoniensis, FiF UK, Bratislava, 2003.

Páleš E., Mikulecký M.: Rytmus v dejinách byzantského dejepisectva. Acta historica posoniensis, FiF UK, Bratislava, 2003.

Steiner R.: Die Polarität von Dauer und Entwickelung im Menschenleben. Die kosmische Vorgeschichte der Menschheit. Rudolf Steiner Verlag, Dornach, 1983.

 

Pro časopis Setkání, 4/2004

 

* Poznámka překladatele: Tak z toho až zamrazilo. Evropa posetá kupolovitými stavbami, saturnský absolutismus, nesvoboda, temnota... Nevím jak vám, ale mně to dává jasný smysl: Kupolovité stavby, to jsou přece mešity a onen temný absolutismus se saturnskou signaturou není nic jiného než islám! Bože, chraň Evropu!

Jak tomu zabránit? Dobrovolným mnišstvím (viz konec článku), ovšem trochu jiným, než tím benediktinským. Saturnsky zapřít sám sebe, své radosti, svoje pohodlí... a jít bojovat za zachování vlastní kultury. Neumím si dnes už představit jinou cestu.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA