Stvoření i evoluce
Emil Páleš
Stvořil člověka Bůh, nebo vznikl z prvotního koacervátu aminokyselin v praoceánu? Náboženství tvrdí, že byl stvořen a Oparinova a Darwinova teorie, že se vyvinul. Obě strany mají po ruce dostatek důkazů. Kde je tedy pravda? A musí se vůbec stvoření a evoluce vylučovat?
Ve vývoji druhů v přírodě je očividná, nepopiratelná kontinuita. Při pohledu na kosti vyhynulých zvířat, povahu chemických procesů a podobnost genetických kódů, není možné dál pochybovat o tom, že lidské tělo je geneticky příbuzné s tělem zvířat.
Bylo by naivní doufat, že mezičlánek mezi kostrou opočlověka a dnešního člověka neexistoval. V tomto hmotném stvoření nic nemůže vzniknout jen tak, zázrakem, ale všechno se musí vyvinout v čase a to vždy jen v rámci platných fyzikálních zákonů. Tedy i lidské tělo.
Jenže člověk není tělo, ale duch! Je to duchovní bytost, dočasně spojená s hmotným tělem.
Existuje duchovní stvoření a hmotné stvoření. Nejprve bylo všechno stvořeno v duchovním stvoření; člověk jako duchovní bytost; zvířata, rostliny, řeky jako duchovní reality. Teprve později se vše v hmotném stvoření začalo vyvíjet podle vzoru duchovního, jako by se duchovní nebe odráželo ve vodách hmotnosti; a duch začal vtiskovat hmotě svoji tvář.
Byly to nejprve bytosti přírody, vládcové živlů, dévové rostlin a zvířat, kteří byli na Zemi činni tisíce a statisíce let před příchodem člověka. Až v době, kdy tyto bytosti dovedli zvířecí těla s celou duševně-smyslovou výbavou k největší možné dokonalosti, inkarnoval se první lidský duch do těla lidoopa a narodil se namísto opičí duše. Postupně se přepracoval k sebeuvědomění a pokračoval tak ve ztvárňování a zušlechťovaní své tělesné schránky do jemnějších, dokonalejších forem. A hlavně se vzpřímil ze čtyř na dvě nohy; neboť duch člověka, to je především – důstojnost!
Bible o evoluci
Že stvoření a evoluce jsou dva samostatné děje, je zřetelně zachyceno i v bibli. Stvoření člověka se v bibli – k našemu podivení – popisuje na dvou místech. Duchovní stvoření je popsáno v první kapitole Genesis. Poté, co bylo dokonáno, popisuje se – v druhé kapitole – evoluce.
Šestý den (duchovního) stvoření Bůh stvořil člověka jako ducha v duchovní říši; jako dvojjedinou bytost – muže a ženu – se všemi předpoklady pro dokonalost.
„I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (Genesis 1:27)
Nebo se vám snad zdá, že je to toto ubohé pozemské tělo, které je stvořené k obrazu Boží dokonalosti?
Až poté, co „Bůh dokonal dne sedmého dílo své a odpočinul…“ (Genesis 2:1, 2) začne evoluce hmotných světů od nuly: „To jsou rody nebes a země, jak byly stvořeny … a to dříve než bylo na (hmotné) zemi jakékoliv chrastí polní … ani nebylo člověka … jen pára vystupovala ze země…“ (Genesis 2:4–6)
Tehdy „Hospodin Bůh utvořil Adama, člověka, z prachu země a vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal živou duší.“ (Genesis 2:7)
Všimněme si, že zatímco předtím bylo použito sloveso stvořit (naráz), je na tomto místě použito sloveso utvářet (postupným vývojem). Utvořil Adama z prachu země, t.j. hnětením, formováním hmoty; a až nakonec mu vdechl dech života (živého ducha).
Duchovní původ člověka
Člověk tedy nikdy nebyl zvířetem! Člověk jen převzal od zvířat štafetu evoluce. V jeho hrubohmotných a duševních tělech dál plynule proudí animální síly, které kdysi patřily zvířatům. Ale tvrdit, že zvíře se vyvinulo v člověka, anebo že člověk byl v minulých životech zvířetem, znamená nesprávně ztotožňovat člověka s jeho tělem a duší, nikoli s jeho duchem. Mnohem správnější je říci: člověk je duch a byl člověkem už předtím, než vstoupil do zvířecích těl a zůstane jím i poté, co je opustí.
Proto domněnka naivně-materialistických psychologů, že podstata člověka je špatná, agresivní, že jsou v něm navždy zakořeněné animální, lovecké instinkty, které zdědil po zvířecích předcích, je úplně planá. Člověk má dvě přirozenosti: jednu hmotnou, kterou zdědil po zvířatech a druhou duchovní, kterou zdědil sám po sobě. A duch si přece vždy dokáže podrobit hmotu – a nenechá se sebou zametat – jestliže opravdu chce! A je to jen jeho zodpovědnost, pokud to nečiní.
Egypťané říkají, že po smrti se vás před branou do nebe budou ptát, kdo jste. Pak musíte odpovědět: Přicházím ze země, ale jsem synem (dcerou) nebes! Jinak vás do nebe nepustí. Člověk si musí být vědom svého vysokého, duchovního původu a své důstojnosti – pokud nemá být opravdu jen zvířetem!