Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šmírování budoucnosti

31. 12. 2014

Účel, rozsah a meze astrologických předpovědí

Kapitola z knihy Mandala życia, Astrologia – mity i rzeczywistość (Rafał T. Prinke, Leszek Weres), Poznań 1983

 

Možnost poznání blízké i vzdálené budoucnosti fascinovala lidstvo od úsvitu dějin. Pravděpodobně již prvotní lidé vypracovali jisté formy rituálního věštění, které se později s rozvojem civilizací vyvinuly v komplikované mantické (divinační) umění. I přes dlouhou historii tohoto úsilí si stále nejsme jisti, zda překonání bariéry času je vůbec možné. Čas je jedním z nemnoha jevů, které se neustále vzpírají pokusům o vědecké pochopení.

Newton a jeho následovníci považovali čas za plynoucí „rovnoměrně a bez souvislosti s čímkoliv vnějším“. Počínaje Einsteinem se čas jeví spjat s prostorem a v závislosti na něm. Tak mohou být dvě události zaznamenány jako současné nebo naopak časově vzdálené v závislosti na místě, z kterého se díváme. Přesto však čas plyne lineárně a my nakonec ani nevíme, čím vlastně je.

V matematice a fyzice se užívá pojetí času jako dodatečného čtvrtého rozměru vedle délky, šířky a výšky. Nejde však o skutečný, nýbrž pouze abstraktní rozměr (asi jako kdyby odmocnina z mínus jedné rozšiřovala řadu skutečných čísel) usnadňující řešení úlohy. Matematika může do svých výpočtů stejným způsobem zavádět dokonce mnoho set podobných „rozměrů“.

Ani současná filosofie mnoho neobjasňuje. Filosof-lingvista A. J. Ayer například tvrdí, že to, co plyne, není čas, ale my. Pokud však plyneme my, pak na základě čeho? Je-li plynutí času iluzí, pak se tato iluze stejným způsobem týká všech lidí, a výklad proto postrádá praktický význam. Podobně je možno přijít s názorem, že dojem hloubky vidění je optickou iluzí, a náš svět je „ve skutečnosti“ plochý. To však není řešením.

O něco konkrétnější jsou hypotézy vypracované některými významnými fyziky (např. Louisem de Broglim, Harrym Margenauem, Herbertem Dirglem), požadující zavedení dodatečných „časových“ souřadnic do časoprostoru. K takovým závěrům je přivedly problémy z některých oborů fyziky, které vyžadují nejen přijetí času jako faktického čtvrtého rozměru, ale rovněž přidání pátého a dokonce šestého rozměru. Jedním z těchto problémů je existence potenciální energie, kterou není možno vysvětlit v kategoriích příčiny a následku, čili pomocí jedné „časové“ souřadnice.

Z téhož důvodu je v psychologii nevysvětlitelný v klasických kategoriích fenomén prorockých snů, v nichž se budoucnost zdá současně již existovat a podléhat změnám.

Je možné, že pojem času chápeme tak nesnadno, protože jsme přivykli brát všechny problémy čistě rozumově, bez intuitivního poznání. Snad samotný intelekt ani není schopen pojmout povahu času. Primitivní lidé, kteří spojují intelekt s cítěním, mají s časem méně starostí než my. Australští domorodci soudí, že iluzorní čas, v němž žijeme a umíráme, je zahrnut ve „Velkém čase snů“ nepodléhajícím změnám a pomíjivosti. Čas snů, který odpovídá pátému rozměru – věčnosti, je podle nich hmatatelnou skutečností.

Podívejme se však na problém z poněkud odlišného hlediska. Jsou to pouze astrologové, kdo se zabývá předvídáním? Samozřejmě nikoliv. Každý člověk, každá instituce, každý stát neustále předvídá. Lékaři předvídají zdravotní stav svých pacientů, meteorologové počasí, ekonomové vývoj hospodářství a politikové předvídají změny v mezinárodních vztazích. Jak to, že jejich předpovědi jsou vzdělanými vrstvami uznávány, ba dokonce slouží za základ jejich činnosti, zatímco astrologické předpovědi jsou většinou vzdělaných lidí odmítané a pohrdavě označované za „středověkou pověru“?1

Předpovídání může probíhat dvojím způsobem: jako projekce nebo jako predikce. Povaha vědeckých výzkumů vyžaduje, aby fakta byla opakovatelná, čili předvídatelná. K určitému jevu dochází vždy za určitých podmínek. Vědec se odvolává na výzkumy provedené v minulosti a na nich staví svou předpověď budoucnosti, tudíž provádí projekci minulosti na nevyhnutelnou budoucnost. Tato projekce je založena na předpokladu, že minulé provázání příčiny s následkem bude nadále působit i v budoucnu. Pokud však provádíme bezprostřední skok z přítomnosti do vzdálené budoucnosti, jaksi mimo přirozený tok času a v něm působících souvislostí, máme co do činění s predikcí.

Predikce ale vykazuje možnou chybu, způsobenou opomenutím kauzálních souvislostí, které se musí teprve vytvořit. Kdyby se však v tomto případě astrologické předpovídání shodovalo s projekcí, čili poukazovalo na přirozený vývoj událostí, bylo by veřejným míněním rovněž přijato nelichotivě, poněvadž totéž by bylo možno předvídat, aniž bychom se uchylovali k astrologii. Od astrologických předpovědí se tedy požaduje, aby zahrnovaly prvky dramatické a neočekávané, které „vědecká“ futurologie postrádá. A přece nejsou astrologické předpovědi založeny na ničem jiném než na projekci „horoskopické minulosti“ na budoucnost.

Jestliže horoskop narození považujeme za obraz struktury lidské osobnosti a jejích potenciálních možností (a množství vědeckých zkoumání to, zdá se, potvrzuje), pak předpovídání založené na potenciálech a jejich evoluci v budoucnu je jen logickým důsledkem systému, analogickým projekci prováděné vědeckým badatelem na základě dřívějších zkušeností. Proto se astrologické předpovídání založené na projekci nezdá nemožné, pouze samotné techniky mohou být předmětem sporu.

Odkud se tedy bere tolik chybných astrologických předpovědí? – zeptá se kritik astrologie. Stejně dobře je možné se ptát: proč je tolik chybných lékařských diagnóz? Pro obecně převládající mínění je za neuskutečněné astrologické prognózy odpovědná astrologie jako taková, zatímco v případě mylných lékařských diagnóz se vina týká lékaře a medicína zůstává „neomylnou“. To není ani logické, ani spravedlivé.

Analogii mezi astrologií a lékařstvím je možno dovést ještě dál. Oba tyto obory jsou velmi složitými systémy, v nichž každá složka působí na jinou. Počet vzájemně provázaných složek je přitom tak veliký, že v praxi je nelze souhrnně uchopit pomocí čistě intelektuálních analytických metod. Je nezbytné odvolat se k poznání intuitivnímu2, které využívá subjektivního dojmu a dovoluje současné zpracování prakticky neohraničeného množství činitelů. Je to v psychologii známý jev „vhledu“ (angl. insight3), který umožňuje syntetické uchopení problému jako celku, bez zkoumání jednotlivostí. Přestože vhled není součástí vědecké metody, tvoří příčinu vědeckého pokroku, neboť právě jím se nejednou dosahuje velkých objevů.

V jistém smyslu mají tedy pravdu ti, kteří za mylné prognózy viní astrologii jako systém, neboť astrolog je rovněž částí tohoto systému, stejně jako lékař je součástí medicíny. Je však třeba mít na paměti, že jak astrologii, tak i medicínu pěstují osoby, které nemají na odpovídajícím stupni vyvinutou schopnost vhledu do horoskopu nebo člověka a zjednodušená pravidla obsažená v příručkách používají doslovně. V případě astrologie to vypadá asi následovně: Takový praktik (nechceme-li ho nazvat šarlatánem) tedy vypočítá klientovi horoskop narození, pak do něj vkládá pozice planet pro libovolný moment v budoucnosti, plus eventuálně postavení planet odpovídající zvolenému období symbolicky. Pohledem na vzniklé situace zjistí například, že tranzitující Mars vytvoří kvadraturu (aspekt 90 stupňů) k natálnímu Saturnovi, takže sáhne po příslušné příručce a informuje klienta, že mu v oné době hrozí třeba zlomenina kosti. Takový aspekt se však může realizovat mnoha jinými způsoby a zároveň na různých úrovních existence. Je tedy třeba napřed zjistit pozici natálního Marta ve vztahu k jiným planetám a brát přitom v úvahu postavení ve znameních a domech, pozici tranzitujícího Marta vzhledem k ostatním tranzitujícím planetám, zároveň vztah Marta v použitém systému progresí nebo direkcí k postavení zbytku planet v tomto systému a nakonec vzít v úvahu vzájemné propojení všech tří skupin. Na tomto základě můžeme vyloučit většinu možností projevu zmíněného aspektu a omezit je na poměrně nevelkou skupinu; ve výjimečné situaci dokonce na jedinou možnost. Rovněž je třeba dozvědět se od klienta, jak se tento aspekt projevoval v minulosti, abychom uskutečnili projekci (s ohledem na zřejmé změny nových elementů tehdejší reakce) na budoucnost.

Budeme-li pokračovat ve srovnávání s medicínou, můžeme říci, že dělat dalekosáhlé závěry na základě jediného, byť jakkoliv významného elementu horoskopu, je v astrologii tím, čím je v medicíně vymezování lékařské diagnózy na základě jediného symptomu. Nelze tedy příliš horlivě odsuzovat systém, ale spíše znalosti a možnosti praktikujících astrologů, kteří ho používají. Je třeba též vědět, že astrologové jsou v převážné míře zájemci-amatéři, kteří nabývali svých znalostí na vlastní pěst, často nikoli z nejlepších pramenů, zatímco lékaři absolvují dlouhá studia v péči nejlepších specialistů.

Vše, co bylo výše řečeno, se vztahuje rovněž k problému hranic možnosti astrologického předpovídání. Zřídka kdy je možné potkat astrologa, který by dovedl přesně předvídat události, jež mají v budoucnu přijít. Pokud pracuje poctivě a svědomitě, bude spíš vymezovat charakter dané doby, jisté znaky poukazující na druh možné události, či pravděpodobné formování relace člověk – prostředí. Ve velmi vzácných případech, kdy většina proměnných v horoskopu ukazuje jedním směrem a eliminuje ostatní řešení, může zkušený a schopný astrolog přesně předpovědět konkrétní události. Bude to pak zcela jistě událost rozhodující a velmi významná v životě dané osoby.

Otázka předpovídání budoucnosti je nerozlučně spjata s problémem osudu a svobodné vůle. Rozhoduje o svém osudu sám člověk, nebo je jeho osud určen shora? Stará astrologická maxima říkají: „Hvězdy způsobují inklinaci, ale nenutí“ a „Mudrci vládnou hvězdám“. I dnes astrologové v převážné většině uznávají existenci svobodné vůle člověka, i když její zahrnutí do praxe není příliš zřetelné. Astrologická literatura oplývá líčením prognóz, které se splnily i přes úsilí jim předejít.

Astrologové, ale také většina současných filosofů soudí, že člověk není úplně bezmocný vůči osudu. Sartre a jiní existencialisté tvrdí, že například číšník je číšníkem, protože kdysi učinil vědomé rozhodnutí, že se jím stane. Znamená to však, že tento číšník by mohl být státníkem, filosofem, nebo nájemným vrahem, kdyby se k tomu rozhodl? Jeho volba je značně omezena genetickými předpoklady, prostředím, psychickou predispozicí a intelektuálními možnostmi, což dohromady představuje nevelký výběr.

Filosof a lingvista Anthony Flew považuje za akt svobodné vůle například rozhodnutí dvou lidí uzavřít manželství, pokud současně nepůsobí žádné vnější faktory, které by je k tomu nutily. Může se však tato dvojice vzepřít vzájemné přitažlivosti a takové rozhodnutí neučinit? Stačí připomenout klasický příklad nešťastné lásky. Vládne snad nešťastný ctitel svobodnou vůlí, aby se přestal zaobírat předmětem své touhy? Nebo je jeho utrpení výsledkem vědomého rozhodnutí?

Známý genetik C. D. Darlington předkládá následující pohled na problém svobodné vůle: V genetice je veškeré chování determinováno geneticky, ale také prostředím (…). Dělení determinace na dva systémy, genotyp (genetická konstituce jedince) a prostředí, způsobuje variabilní interakce těchto dvou systémů (…). A právě tato interakce nám poskytuje iluzi svobodné vůle (…) naše volba se nám jeví jako svobodná, protože v každém novém případě jde o novou reakci genotypu a prostředí.

Představitel vědy se tedy v jistém smyslu hlásí k předurčení. Avšak vědecká zkoumání, jimž se podrobili někteří indičtí jogíni, ukazují pravý opak, a sice, že člověk dokáže volním úsilím ovládnout dokonce i ty funkce svého organismu, které vůli nepodléhají, jako je tlukot srdce, metabolismus atd.

Řešení problému existence nebo neexistence svobodné vůle nelze dosáhnout jen v kategoriích čistě logických, na základě alternativního výběru mezi „buď“, a „nebo“. Teprve když uvedeme třetího – psychologického – činitele, můžeme se pokusit o nalezení odpovědi. Tímto činitelem je „hodnota“, která je, jako subjektivní kategorie, pro vědu nepřijatelná. A přesto se náš život skládá právě z výběru hodnot. Vědec považující vědu za lepší než předsudky středověku hodnotí, a tedy překračuje meze vědecké metody. Používání logiky ve smyslu jediné oprávněné cesty uvažování je rovněž soudem hodnotovým, čili nelogickým. Paradox, k němuž zde docházíme, spočívá v tom, že všechny systémy, které neuznávají subjektivní činitele, musí být napřed subjektivně uznány za nadřazené jiným systémům.

Vpustíme-li tedy do našeho uvažování element emocionální (čili subjektivní), představí se problém svobodné vůle o něco jasněji. Vládneme svobodnou vůlí do té míry, do jaké se v daném jednání neangažujeme emocionálně. Pokud to uděláme, automaticky ztrácíme svobodnou vůli. Zkušenost ukazuje, že bez emocí přistupujeme pouze k velmi triviálním činnostem a záležitostem, které nemají velký význam. Z toho vyplývá, že postrádáme svobodnou vůli v záležitostech, jež jsou pro nás nejdůležitější a rozhodující. A právě takovými se zabývá astrologie.

Dosud se naše úvahy týkaly problému svobodné vůle v uspořádání „horizontálním“, tzn. zda můžeme dělat to, co chceme. To však nezahrnuje celou otázku, ba ani její nejdůležitější část. Zbývá totiž rozměr „vertikální“ – otázka, zda můžeme mít vědomý vliv na to, co chceme. Na toto pojetí problému poukázal známý rakouský myslitel Rudolf Steiner ve své knize Filosofie svobody. Předkládá zde existenci tří druhů, nebo spíše úrovní lidské vůle a kritériem činí zdroj motivace. Nejnižší úroveň představuje veškeré jednání vyplývající z vrozených instinktů, které jsou společné člověku a celému světu zvířat, jako je např. pud sebezáchovy, zachování rodu apod. Na vyšší úrovni se nachází jednání motivované zákony a normami společenského života, definovanými náboženstvím, státem, společenskou skupinou atd. A konečně na nejvyšší úrovni jsou to motivy vycházející z nás samotných, které poznáváme intuicí, bez vnějšího vměšování společenských pravidel, nebo nižších popudů „zvířecí“ části lidské bytosti.

Plně svobodným člověkem, neboli „svobodným duchem“ (jak ho nazývá Steiner), je ten, pro něhož je hlavním motivem jednání právě intuitivní poznání vlastní náležitosti4 v každém jednotlivém případě a jemu odpovídající konání. Podobný názor vyjadřoval i anglický okultista Aleister Crowley, poukazující na nezbytnost poznání své „pravé vůle“ a jednání shodné s jejími příkazy jako nejvyšší formu etiky. Rovněž americký psycholog Abraham Maslow je svou koncepcí „metamotivace“, neboli motivování sebe sama, blízký Steinerovu pohledu.

Tento přístup k problému je vysoce humanistický, neboť lidský jedinec zde není chápán pouze jako člen druhu, který rozhoduje o jeho náklonnostech a vášních, ale také jako bytost výjimečná, jedinečná a neopakovatelná. Aleister Crowley to vyjádřil v aforismu: „Každý muž a každá žena je hvězdou“, a astrologie to potvrzuje faktem, že existence dvou lidí s absolutně identickými horoskopy je nemožná.

V koncepcích Steinera, Crowleyho a Maslowa se už neuvažuje, zda je člověk svobodný, nebo nikoliv. Každý lidský jedinec se nachází v jisté etapě vývoje a směřuje k dosažení stavu „svobodného ducha“. Steiner k tomu doporučuje intuitivní kontakt se svým „vyšším já“, Crowley poznání své „pravé vůle“ magickými metodami, a Maslow uvědomění si vlastních možností, omezení, zvláštností atd. Zejména poslední technika je blízká cílům a metodám humanistické astrologie, jakkoliv ani obě zbývající nejsou bez významu.

Danem Rudhyarem iniciovaný směr humanistické astrologie rovněž nespatřuje lidskou vůli v kategoriích možnosti úniku před osudem, ale požaduje její využití za účelem co nejlepšího směrování svého života. Astrologie vytváří v tomto ohledu široké perspektivy, neboť vymezuje velmi precizně potenciální možnosti každého člověka, jeho meze, vrozené vlastnosti i směry individuálního a sociálního vývoje projevující se v jednotlivých etapách. Člověk, který studuje vlastní horoskop, získává poznání sebe sama dosahované ve Steinerově systému intuicí, nebo magicky u Crowleyho, což mu umožňuje skutečně řídit vlastní osud.

V klasickém přístupu k astrologii, jako systému předpovídání nebo popisu osobnosti, člověk svobodnou vůli neměl, neboť přijímal to, co mu přinesl osud (a není ani na tomto místě důležité, nakolik bylo astrologovo „čtení“ přesné). V systému humanistické astrologie je preferována aktivní individualita, to znamená, že člověk poznává prostřednictvím horoskopu své vrozené schopnosti a možnosti, jejich hranice a podmíněnost, aktuální stupeň jejich vývoje i vzájemné relace s prostředím, přičemž se opírá o zjištěná fakta, aby nejoptimálněji využíval to, čím ho obdařila přirozenost. Takový přístup astrologie k člověku posílí jeho pocit vlastní hodnoty, zároveň zdůrazní výlučnost a neopakovatelnost každého jedince a poskytne mu vědomí jeho specifické role, kterou má v životě hrát.

Z polského originálu přeložil Ludvík Procházka

 

 

 

Poznámky překladatele:

1 Kniha vyšla v neinformované době reálně socialistického temna. Od jejího konce se situace přece jen mírně změnila ve prospěch astrologie.

2 V originále je použit výraz „emociálnímu“ jako protiváha „intelektuálně analytického“. Je však otázkou, zda poznání může vůbec mít emociální charakter. Výsledek emociálního přístupu nelze nazývat „poznáním“, ale „čitím“, které může být stejně tak správné jako úplně bludné, v závislosti na vlivu nevědomých obsahů toho, kdo „čuje“. Poznání intuicí (pokud ji nechápeme v jejím populárně knižním významu – jako „tušení“ či „šestý smysl“, ale ve významu psychologickém – jako samostatnou funkci vedle myšlení cítění a vnímání, případně ve významu antroposofickém – jako nejvyšší stupeň nadsmyslového poznání) je mnohem čistší, neboť se netýká emocí, ale spíše „nad nimi se vznášejících“ dojmů – nahlížených obrazů, idejí a archetypů. Výraz „intuitivnímu“ také více odpovídá dalšímu textu.

3 Latinsky intuitus.

4 Z hlediska zmiňovaného Steinerova díla je v originále na tomto místě ne právě šťastně, ne-li přímo nesprávně, užito výrazu „powinności“. Je-li motivem jednání povinnost, byť intuitivně poznaná, pak zakládá jednání zase jen povinné. Svobodné jednání vychází z poznání jak být v dané situaci práv sám sobě, neboli co mi náleží (ne povinně, ale protože sám chci) vykonat, protože jsem to poznal jako bytostně vlastní, autentické a správné. V duchu Filosofie svobody by tedy tato pasáž měla znít spíš: „…intuitivní poznání jak být práv sám sobě v každém jednotlivém případě…“

              

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA