Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obloha v plamenech

9. 11. 2016

Emil Páleš

V dějinách umění 14. století se setkáváme s jednou zvláštností: začalo se malovat na červený podklad. V pozadí madon a světců plane červená obloha. Mistr třeboňského oltáře namaloval dokonce noční oblohu posetou hvězdami, ale celou červenou, což je zdánlivě nepochopitelné. To nebyl jen technický trik, aby některé prvky na plátně vynikly. Musíme si uvědomit, že středověcí malíři ještě nemalovali pozemské, ale duchovní prostředí.

Zlatý podklad maleb od 13. století znamenal světlo moudrosti, duchovní zlato scholastiky, které se v čase archanděla Slunce zaskvělo v mentálním ovzduší. Červený podklad je duchovní železo, oheň vůle, který ve 14. století vléval do atmosféry archanděl Marsu. V druhé polovině 14. století byl nejen velkým duchem času (1171–1525), ale i menším duchem času (1341–1413) Samael. Obloha v jednom historickém okamžiku zajiskřila čistým martickým ohněm.

Na červený podklad malovali po celé samaelské období i nejlepší indičtí malíři (gudžarátská škola). V jupiterském období kolem roku 1500 renesanční malíři přešli k modrému pozadí a totéž učinili i indičtí malíři. Vystřídání duchů času tak zachytili nezávisle na sobě umělci v různých částech světa.

V polovině 14. století stáli v ohni nejen gotické oltáře, ale celé katedrály. Rayonantní (paprskovitá) gotika z věku Slunce se proměnila ve flamboyantní (plamínkovou) gotiku. Okenní oblouky, portály, věže a stropní dekorace se dvojitě konvexně-konkávně prohnuly do tvaru plamínků. Osmané začali se stavbou svíčkových minaretů, ve střední Asii vznikly cibulovité kupole a jihovýchodní Asii posely jehlicovité buddhistické dagoby. Světová architektura se zašpičatila a zaostřila. Pod vysušujícím vlivem ducha času nabyla formy podobné martickým rostlinám, které mají trny nebo obsahují pálivé hořčiny. Kdyby někdo časovou lupou sledoval večerní horizont středověkých měst, viděl by, jak v té době náhle vzplanul.

Ohnivá symbolika pronikla i do módy. Nejčistším výrazem pro všechno prodloužené, zašpičatělé a zaostřené je gotický henin (špičatý klobouk). Zobákovité střevíce měly špičky dlouhé až dvě chodidla, takže se musely přivazovat řetízkem k pasu, aby se v nich vůbec dalo chodit. Úzká, přiléhavá móda s vycpanou hrudí a nízko položeným pasem zdůrazňovala všechno mužské. Nejoblíbenější barvou oděvu se stala červená. Vzpomeňme si jen na červenou, špičatou husitskou kuklu splývající na ramena v plamenných jazykách.

Tyto formy spolehlivým způsobem vypovídají o cholerickém, výbušném temperamentu tehdejších lidí. Železo, jemuž vděčí za svou červenavou barvu horniny na Marsu, proudí v lidské krvi a reguluje oxidačně-redukční procesy (tedy hoření) ve svalech. Kdyby lékaři měli možnost změřit teplotu lidem ze 14. století, s překvapením by zjistili, že měli trvale mírnou horečku.

V žádném jiném období nebyly násilí, války a selské vzpoury tak permanentním jevem. Světová populace klesla o víc než třetinu, kromě jiného i kvůli morové pandemii, která kosila lidstvo kolem roku 1347. Vzorem pro cibulovité kupole se stala hrobka Tamerlána, „železného muže“, který krátce před rokem 1400 po celé Asii stavěl minarety z lidských lebek. V Mexiku souvislá řeka krve tekla z lidských obětí v aztéckých chrámech a v Severní Americe polovina vyspělých kultur zmizela beze stopy. Jižní Afrika se vylidnila a Austrálie zaplnila opevněními. Utrpení zbrázdilo tvář světa pod křídly archanděla smrti.

V polovině 14. století světové myšlení téměř zaniklo. Scénu ovládli filosofičtí voluntaristi a temní mystici vůle. Voluntas est superior intellectu – znělo heslo doby koncem 14. století. Vůle byla skutečně nadřazena intelektu, protože impulsy světového ducha přicházely v té době k člověku prostřednictvím jeho volního a nikoli myšlenkového článku.

Tutéž kvalitu času jako ve 14. století najdeme, vrátíme-li se o 2500 let do minulosti. I 12. století př. Kr. bylo takovým marticko-martickým obdobím a podobnost kulturní fyziognomie světa v obou obdobích doslova bije do očí. Byla to doba trojské války. Vpády mořských národů tehdy zruinovaly kvetoucí říše starého světa a kulturní zpustošení nabylo takových rozměrů, že zanikla i znalost písma. Je to bílé místo v dějinách, které se kvůli řídkosti zpráv nazývá temným věkem starověku. Byla to doba, kdy se starým světem šířila znalost nového kovu – železa a železných zbraní. Začala doba železná, věk Marsu. Na skalních reliéfech z té doby vidíme Chetity – národ, který dlouho střežil tajemství hutnictví železa – v gotických heninech a zobákovitých botách!

Zakresleme na časovou osu všechna dějinná období s martickou fyziognomií: hunský vpád ve 4. století; vikingské nájezdy a maďarský vpád v 9. století; mongolské vpády ve 13. a 14. století. Opakují se pravidelně každých 500 let. Babylonští kněží o tomto rytmu věděli a připisovali ho tomu, že Nergal (bůh planety Mars), strašný démon moru, kterého uspokojí pouze smrt, se dočasně zmocňuje vlády nad světem.

V cyklu O poslání národních duší se Rudolf Steiner zmiňuje o tom, jak je působení bytostí pátého andělského chóru (dynameis čili sféry Marsu) pozemsky zakotveno v srdci Asie. Odtud, z asijských stepí, vyrážely pravidelně každých 500 let nájezdy kočovníků, které se stávaly rozbuškou lavinového stěhování národů a všeobecného zpustošení. Ve stoletích před Kristem to byli v 2. století Siungnuové; v 7. století Kimmerčané; ve 12. století mořské národy; v 17. století Hyksósové; v 22. století Gutejci.

Jsou to ideologické brýle, které činí dějepisce slepými vůči tomuto rytmu. Celosvětový a dlouhotrvající charakter tohoto rytmu se dá zdokumentovat pomocí exaktních metod inferenční matematické statistiky. Vezměme si například labilitu (krátkodobost) egyptských dynastií jako exaktní míru politické nestability a chaosu v zemi. Zjistíme, že se vystupňovala každých 500 let: kolem roku 2650, 2150, 1650, 1150, 650 př. Kr. Egyptské dějiny ovládá pětisetletý rytmus, který je statisticky vysoce signifikantní (p < 0.00002) a je totožný s prastarým rytmem archanděla Samaela. Tzv. „přechodná období“ v dějinách Egypta jsou totožná se samaelskými obdobími. Každých 500 let se rozpadla centrální faraónská moc.

Učebnice si zvykly připisovat to pokaždé nějaké jiné příčině místní povahy (například nízkým záplavám Nilu). Synchronní pětisetletý rytmus platí však i pro čínské dynastie: rozpadaly se současně s přechodnými obdobími v Egyptě. Wheelerův pokus dát tato období chaosu do souvislosti s globálním počasím se nepotvrdil, protože studená-suchá období nekorelují s chaotickými obdobími.

Rozpomeňme se na antickou myšlenku o ékpyrósis, světovém požáru. Efezský zasvěcenec Hérakleitos ji jasně znal a velmi populární se stala v dobách Římské říše. Každý platónský rok, kdy se hvězdy dostanou opět na stejné místo, svět shoří v ohni. Je to zároveň konec světa i jeho očista a obnovení. Stoikové odhadovali délku tohoto cyklu na desetitisíce či statisíce let, indičtí mudrcové na miliony a miliardy. Můžeme říci, že menší světový požár vypukne rovněž každý platónsky týden, jednou za 500 let.

Stoická ékpyrósis a tzv. „konce světa“ nejsou žádnou bajkou, ale holou skutečností. Pro lidi žijící v takovém období končí svět, jaký dosud znali. Stará, Střední i Nová egyptská říše zanikly v martickém období; martickým 4. stoletím zaniká Římská říše a končí starověk; 14. stoletím končí středověk. Periodizace dějin všeobecně jsou založeny na samaelském rytmu.

Pro materialistickou vědu zůstane pozadí toho všeho věčným rébusem, protože vychází z toho, že člověk je stále stejný, a hybné síly dějinných změn tak mohou ležet jen venku v geografických nebo povětrnostních podmínkách. Ve skutečnosti se éterická atmosféra Země pravidelně naplňuje tepelným éterem, který prostřednictvím krevního železa rozohňuje krev v našich žilách, a lidský temperament se stává choleričtějším. Malíři 14. století znázornili červeným pozadím, jak duchovní obloha Země hoří; namalovali světový požár, který periodicky vypukne každé platónské úterý.

V roce 747 př. Kr. za krále Nabonassara začali babylonští a egyptští kněží počítat novou éru – věk Berana. Přičtěme 37 x 72 let, za které se jarní bod v precesním pohybu posunul o 37 obloukových stupňů až na 25.° Ryb, jehož vládcem je Mars. Dostaneme 1917–1989.

72 let komunismu bylo posledním martickým obdobím v dějinách. Rudá zástava revoluce byla symbolem radikálních rovnostářských hnutí už za husitů, mazdakovců, donatistů a jiných antických „komunistů“. V sovětském socialistickém bloku se až do neuvěřitelných detailů zopakovalo společenské zřízení starověké Sparty: až po zákaz vycestovat, vlastnit zlato a valuty; spartakiády a všeobecnou vojenskou službu; tajnou policii a kulturní politruky; kolektivní stravování a rozkrádání společného vlastnictví; rozbíjení rodiny a státní výchovu dětí.

Když ve 4. století vpadl do Evropy Hun Attila, vědělo se, že je ztělesněním arcidémona pátého andělského chóru, který se v křesťanské tradici nazývá Satan, a portrétovali ho na mincích se špičatýma ušima, bradkou a rohy. Ve 20. století zapůsobila tatáž mocnost o to hlouběji, že zůstala pro nás zcela v nevědomí. Rudé koutky revolučních tradic byly svatyňky padlých martických bytostí. Ideologická nenávist a organizované násilí dosáhly ve 20. století vrcholu.

Jak jsme se vytahovali, že jsme staré pověry o bozích nechali za sebou! Jenže starý Sutech-Nergal-Mars nás znovu doběhl. Jemu totiž nezáleží na tom, zda ústy vyznáváme fráze o ateismu, ale na tom, co fakticky konáme.

 

Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Připravované rozšířené druhé vydání v češtině. Sophia, Bratislava, 2004.

Páleš E., Mikulecký M.: 500-year Periodicity in the History of Ancient Egypt. Zaslané do: Comparative Studies in Society and  History.

Steiner R.: Die Mission einzelner Volksseelen im Zusammenhang mit der germanisch-nordischen Mythologie. Rudolf Steiner Verlag, Dornach, 1982.

Wheeler R. H.: Climate, the key to understanding business cycles. Tide Press, Linden, 1980.

 

Pro časopis Setkání, 3/2004

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář