Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lidský mozek a rytmy v dějinách kultury

20. 10. 2016

Emil Páleš
 

Duševní život člověka se od instinktivního života zvířat liší zejména tím, že člověk je schopný svobodné tvorby. Kultura pozůstává z tvořivých činů géniů v oblasti vědy, umění a náboženství. Ale prameny tvořivosti jsou pro psychology a antropology stále velkou záhadou.

Už Římané se ptali, proč se vynikající osobnosti neobjevují po jedné a náhodně roztroušené na časové ose, ale v tvořivých vlnách. Hvězdné osobnosti tvoří souhvězdí. Vzpomeňme například konstelaci velkých hudebních skladatelů kolem roku 1800, velkých astronomů kolem roku 1600 nebo malířů kolem roku 1500.

Takové přílivy tvořivosti se vracejí periodicky a často se odehrávají na vícerých místech na Zemi současně. Například rozkvěty medicíny se odehrávaly periodicky a synchronně na Západe i na Dálném východě a podobně rozkvěty dějepisectví. Velcí lékaři či dějepisci tvořili současně ve vzdálených civilizacích, přestože o sobě vzájemně nevěděli a jejich díla jsou původní.

Proč tvořivost rozkvétá právě v určitém čase, na určitém místě, v nějaké tvořivé oblasti – a ne jinde, jindy nebo v jiném směru? Kulturní antropologie nemá hypotézu, která by to systematicky objasňovala. Vlny tvořivosti se nedají vysvětlit dědičností, protože lidský genom nepodléhá v krátkém časovém horizontu podstatným změnám. Ale nedají se plně vysvětlit ani žádnými lokálními sociálními podmínkami, které by přály rozvoji talentů. Synchronní a periodická tvořivost musí být podmíněna nějakým celosvětovým a dlouhotrvajícím faktorem.

Jaké povahy by mohl být tento faktor? Zdá se, že kulturní epochy vznikají zdůrazněním rozličných duševních schopností/vlastností v kolektivním vědomí. Například v baroku se akcentovalo vnímání; svou obrazotvorností připomínalo dětskou psychiku a mělo náběh k hysterické struktuře. Absolutismus hledal jistotu, stabilitu a pořádek; připomínal stařeckou psychiku a obsedantně-kompulsivní typ. Romantismy, které se v dějinách vracejí pravidelně, zrcadlí všechny znaky typické pro pubertu: od zamilovanosti až po odpor k autoritám.

Co by mohlo způsobovat takovouto periodickou re-konfiguraci  kolektivního vědomí? Matematický génius a samouk Šrínivása Rámanudžan začátkem 20. století překvapil vědecký svět. Objevil velké množství vysoce originálních matematických identit. Na otázku, odkud čerpá svoje objevy, odpověděl, že mu je ve snu zjevuje bohyně Námagiri. Princetonský psycholog Julian Jaynes se domnívá, že v dobách před Homérem byl lidský mozek jinak uzpůsobený. A takové zážitky zjevení byly součástí běžného vědomí. Jedna část mozku vypracovala řešení, odpověď na novou situaci – a v jiné části mozku si ji člověk uvědomil jako živou halucinaci, vizi či hlas boha.

Středověk v zásadě připisoval všechny tvořivé inovace inspiraci vyšších bytostí. Nauka o andělech popisovala především sedm klasických božstev nebo archandělů, kteří se cyklicky střídají jako duchové času. Každý z nich vládne určitý počet let a inspiruje sobě vlastní typ věd, umění a mravních ctností. Michael, archanděl Slunce inspiruje filosofy. Rafael, archanděl Merkura je patronem lékařů. Anael, archanděl Venuše je múzou básníků a hudebních skladatelů. Atd. Angelologii můžeme pochopit jako předvědeckou typologii osobnosti. A démonologii jako typologii poruch osobnosti.

Přestali jsme sice věřit na sedm nebeských inteligencí, ale zjistili jsme, že mozek je stavěný modulárně a člověk má více inteligencí. Podle Howarda Gardnera je jich sedm či osm: 1. logicko matematická (abstraktní) inteligence; 2. verbální (jazyková); 3. prostorová (vizuální); 4. kinestetická (tělesná, pohybová); 5. interpersonální (sociální, emocionální); 6. intrapersonální (introspektivní); 7. přírodní (vnímavá, pozorovací); 8. muzikální (hudební). Tyto inteligence navzájem spolupracují, ale jsou relativně nezávislé: mohou se jednotlivě porušit nebo rozvíjet nestejným tempem. Svým obsahem velmi dobře odpovídají klasickým sedmi božstvům starověku.

Křivky tvořivosti v dějinách kultury se skutečně shodují s tím, co předpovídala stará nauka o andělech. Například filosofická tvořivost v dějinách Západu koreluje s tradičními obdobími archanděla Michaela. Znamená to, že angelologie nebyla jen spekulativní teorií. Zachycovala empirické zákonitosti proměn kolektivní psychiky. Šlo o intersubjektivní zážitky – lidé podávali zprávy o podobných zjeveních nezávisle na sobě na různých místech na Zemi a v pravidelném rytmu.

Co by mohlo sladit tvořivou aktivitu myslí po celém světě do jednoho rytmu? Vyžaduje to nějaký externí synchronizátor. S naším zasloužilým chronobiologem, profesorem Miroslavem Mikuleckým jsme se pokusili najít nějaký periodický kosmofyzikální faktor, který by za to mohl být odpovědný. Nenašli jsme ho ani v slunečním větru, výkyvech geomagnetismu ani v klimatických cyklech.

V některých případech jsme však blíže určili okruh orgánů, které se na těch rytmech podílejí. Periodické romantismy jsou obrazem psychiky, která je typická pro zvýšenou hladinu pohlavních hormonů. Pohlavní hormony ukončují růst kostí a projevily by se nižším vzrůstem lidí. Německá studie desetitisíců koster z uplynulých dvou tisíc let skutečně potvrdila, že lidé byli nejmenší právě tehdy, kdy jsem to předpovídal, zhruba každých 500 let.

Další rytmy by mohly být spojeny se střídavou aktivitou mozkových hemisfér. U jednotlivce jsou mozkové hemisféry střídavě aktivní v 90-minutovém cyklu. Podobným cyklem prochází lidská kultura jako celek každých 500 let. V dějinách matematiky se příklon ke geometrii pravidelně střídal s příklonem k aritmetice a algebře. Geometrické, prostorové úkoly se řeší v pravé hemisféře mozku. Naopak v levé hemisféře se nachází Brocovo centrum řeči a blízko něho centrum, které zpracovává algebraické výrazy.

Roger Sperry dostal Nobelovu cenu za objev funkční lateralizace mozkových polokoulí. Ale už dva tisíce let před ním kněží a mudrci popisovali funkci obou polokoulí a jejich rytmické střídání, jen to vyjádřili obraznou řečí: hovořili o božstvech a nebeských fluidech, o Slunci a Luně, o duševním zlatě a stříbře. Předvídali i nejdůležitější závěr Sperryho výzkumu: že nejúspěšnější jsou ti lidé, kteří dokážou obě hemisféry propojit a uvést do rovnováhy. Dějepisný výzkum nás přivedl z jiné strany ke stejnému poznatku: že tvořivost vrcholí na přechodu od jednoho typu kultury k druhému, když se protikladné duševní principy oceňují jako rovnocenné a vyvažují se navzájem. Jednostranně vyhraněné epochy směřují ke stagnaci.

Plyne z toho významný podnět pro pedagogiku: Klíčem k tvořivosti je všestrannost. Harmonický rozvoj všech schopností vychovává svobodnou osobnost se samostatným úsudkem. Naše děti budou víc lidmi, pokud se nebudou předčasně specializovat.

 

Připraveno pro TEDx (příspěvek nebyl vybrán)
Bratislava, 2015

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář