Jdi na obsah Jdi na menu
 


Komu překážejí andělé?

22. 11. 2015

Emil Páleš

 

Andělé ve 21. století změnili zaměstnavatele. Farář už je nepotřebuje, ale super- a hypermarkety by je nejraději zaměstnaly na plný úvazek. Jako by zástupy andělů v komerčních reklamách byly posledním důkazem, že představa anděla má stále ještě svoji moc. Při vánoční zvonkohře pod okřídlenou maškarou lidské srdce na okamžik roztaje vzpomínkou na cosi dávno ztraceného a zákazník utratí víc peněz, ani neví za co.

 

Žánr fantasy a populární esoterika přinesly záplavu knih o andělích a andělských kursech. Jejich konečnou motivací jsou však jen příjemné pocity plynoucí z krásných představ a ne seriozní odpověď na otázku, kdo nebo co jsou andělé a co z toho vyplývá pro naše konání v živote. Představa „anděla strážného“ je dobrá k tomu, aby dodala atmosféru tajemného kouzla televizní relaci, ale už ne k tomu, aby se o andělích vyslovila pravda.

To nejdůležitější nezazní nikdy: O čem ve skutečnosti hovořila středověká angelologie, řekněme v 5. anebo ve 13. století, kdy se ještě vyučovala na univerzitách? Byla to pověra? Jak obstojí nauka o andělech, pokud ji podrobíme rigorózním požadavkům vědeckého myšlení? Církve a univerzity obcházejí toto téma jako spícího draka a zrazují nás od toho, abychom tím směrem přemýšleli.

Součástí tradiční angelologie byla kromě jiného i nauka o tzv. duchách času. Mluvilo se o sedmi archandělech, kteří se v pravidelném rytmu cyklicky střídají a inspirují svět. Například archanděl Michael je duch pravdy bojující proti lži, inspirátor filosofie a lásky k moudrosti. Jeho darem je jasné světlo myšlení. Gabrielovým darem je zase obrazotvornost a čisté vnímání, malířský a pozorovací talent. Rafael je tradičním patronem lékařství, ale i jazykovědy ad. Anael je duch krásna a lásky, múzou básníků a hudebníků. Samael dodává sílu a odvahu bojovníkům za dobro. Zachariel byl kromě jiného patronem geometrie a zeměpisu a do Orifielovy družiny patří múza inspirující dějepisce i múza astronomie. Pořadí střídání archandělů a doby jejich vlád sepsal na sklonku středověku sponheimský opat Johannes Trithemius v knížce věnované císaři Maximiliánovi. Byl jen posledním z dlouhé řady učenců, mezi nimiž se už po tisíciletí tradovala tato nauka sahající hluboko do předkřesťanských časů.

Pro současného člověka je něčím zcela novým a překvapujícím, když se dozví, že toto učení popisuje reálné vlny tvořivosti v dějinách kultury. Slavní malíři, lékaři, básníci, filosofové, proroci, zeměpisci, dějepisci, fyzici, chemici, političtí a vojenští géniové se skutečně objevují v obdobích příslušných archandělů. Tvořivé osobnosti a díla, náboženské kulty, ideové proudy a umělecké styly – to všechno není na časové ose rozloženo náhodně, ale v periodických a synchronních celosvětových vlnách, pulsujících v duši světa od doby kamenné až dodnes. Pravděpodobnost, že na všech světadílech ve všech dobách a tolika oblastech kultury se události uspořádávaly do předpovězených statisticky významných rytmů čirou náhodou, se blíží nule.

Šamani, mudrci, papežové, lámové a velekněží v různých koutech světa referují v tomtéž časovém okamžiku o podobných vnuknutích a zjeveních božstev se stejným poselstvím. Vědci a umělci vynalézají podobné techniky a styly současně a nezávisle na sobě. Vyplývá z toho jednoduchý závěr: tato zjevení nevznikají v hlavách naivních věřících – jsou skutečná, protože tito lidé nemohli o sobě navzájem vědět. Pravá inspirace existuje a přichází z jednoho odvěkého a celému lidstvu společného zdroje.

Je impozantní pozorovat, jak morální a estetická moc jednoho pravzoru proměňuje svět křížem krážem všemi kulturami, nadkonfesionálně a bez ohledu na sakrální či profánní. Například v anaelských obdobích od začátku dějin ožívají kulty bohyň lásky, objevují se „krásní“ králové a ženy získávají trůn dvakrát častěji než jindy. Později v témže rytmu papežové svatořečí osobnosti, které se vyznamenaly milosrdenstvím a soucitem a v novověku se anaelská inspirace promění ve vlny romantismu.

V samaelském rytmu se každých 500 let jako mávnutím kouzelného proutku vyrojí králové s mužnými přídomky (Smělý, Silný, Železný…), ale padají z trůnů dvakrát rychleji, poněvadž se vystupňuje konfliktnost, a říše mění hranice jako by to bylo jen naváté listí. Ve starověku v tomto rytmu povyšovali válečná božstva, ta se ve středověku proměnila v chrabré světce ve zbroji a v novověku už jen v militantní vůdce v uniformách. Divadlo jsou proměněné dionýsie a stále rozkvétá v rytmu lunárních božstev, a to rovněž v Japonsku, kde o antice neměli ani ponětí. Chemici pokračují v odvěkém rytmu čarodějů a alchymistů. Političtí konzervativci pokračují v kultu egyptského boha Ptaha. Neexistuje žádný ateismus! Žijeme neuvědomělé náboženství. Kulturní a ideové proudy současnosti jsou upadlými mystérii.

Jinak řečeno, dějiny se neřídí teorií Marxovou, Comteovou, Popperovou, ani žádného jiného moderního intelektuála, ale starobylou naukou o andělech. Začal jsem na tento fakt upozorňovat před patnácti lety. Oponenti si byli jisti, že vyvrátit takovou hypotézu bude hračka. Ale práce renomovaných světových antropologů, sociologů a historiků, vybrané samotnými oponenty, ji namísto vyvrácení ještě pevněji potvrdily. Jeden z otců chronobiologie, profesor Halberg z Minnesoty, počítačem analyzoval seznam všech vojenských bitev zaznamenaných v dějinách, který sestavil bývalý předseda kansaské akademie věd Raymond Wheeler. Ve své přednášce na bratislavské univerzitě osobně potvrdil, že tam našel pětisetletý rytmus. Kalifornský specialista na historiometrii Dean Keith Simonton se musel zamyslet nad tím, že jeho výklad tvořivých vln pomocí nitrokulturních zpětných vazeb nedostačuje k vysvětlení synchronicity mezi oddělenými kulturami.

Materiál k angelologii se rozrostl na několik stovek statistických studií. Všechny vědecké námitky už byly zdokonalenými testovacími metodami odraženy anebo odpadly jako neopodstatněné. V současnosti žádné neexistují – nikdo není schopen žádné zformulovat. Angelologie je jediná filozofie dějin, která byla potvrzena tvrdými metodami matematické statistiky a splňuje víc vědeckých kritérií a lépe než jakákoliv jiná porovnatelná sociologická teorie. Jedna za druhou se začaly plnit skutečnosti, které jsem na základě angelologie anticipoval: nejstarší kamennou kruhovou observatoř vykopali v Gosecku, přesně ve vrstvě o 25 století starší než Stonehenge; Bonnská univerzita získala lék na AIDS ze slunečnice, ale až deset let poté, kdy jsem to navrhl v Angelologii dějin (více na www.sophia.sk).

Filosofové a religionisté učí, že angelologie a podobné nauky se nevztahují k ničemu reálnému, že jsou výtvorem lidské mysli a čiré subjektivity, z nevědomosti nebo pro uspokojení psychologických potřeb atd. Mýlili se a je čas to přiznat. Namísto toho zavládlo hluboké mlčení. Studenti se na to však vyptávají, a tak je umlčují autoritativně. Věda se přece musí s nesprávnými teoriemi vypořádat pomocí argumentů, ne silou a lží. Každá hypotéza se může při detailnějším zkoumání nepotvrdit, ale apriorně zabraňovat dialogu – to se rovná přiznání. Na utajování má zájem jen ten, kdo nestojí na straně pravdy.

Zažil jsem dva vedoucí kateder religionistiky, kteří šířili nepravdivé zprávy o experimentech (tedy falšovali vědecké výsledky), aby zabránili publikování skutečných výsledků. Jednoho ředitele historického ústavu, který ve snaze bagatelizovat historické údaje potvrzující angelologii, prohlásil, že je museli sestavit nějací pokoutní historici třetí třídy. Ukázalo se, že jde o knihu, kterou historický ústav sestavil pod jeho vlastním vedením a prezentoval ji jako vzor učebnice dějepisu. Celou řadu filosofů, sociologů a antropologů, kteří intrikují v konferenčních výborech nebo zakazují studentům citovat fakta kolem angelologie s odůvodněním, že je to nevědecké. Jsou-li vyzváni, aby svoje námitky otevřeně uvedli na odborném fóru, zveřejnili je v recenzi nebo aspoň mezi čtyřma očima, nejsou ochotni či schopni to udělat.

Ještě pozoruhodnější je, že andělé překážejí i církvi. Myšlenka, že by měli mít něco společného s realitou kněží, je pro kněze rozčilující a uvádí je do nepřátelských nálad. Polovina z nich věří, že andělé neexistují a druhá polovina, že jsou nepoznatelní. Kdyby o nich člověk směl něco vědět, církev by ztratila výlučné postavení a moc. Určitě se nemohou zjevit nikomu mimo církev. A zřejmě se zjevovali jen v dávných dobách. V pastoračních centrech zakazují zvídavé mládeži a věřícím o věci diskutovat. Děkan bohoslovecké fakulty mi však odmítl orazítkovat posudek, že angelologie je nesmysl. Zatratil by tím totiž dvě tisíciletí církevní tradice. Další děkan určil teologa, který měl vystoupit s příspěvkem na kolokviu k angelologii, jež se konalo na Katedře všeobecných dějin. Ten se nejprve pokusil dohodnout s organizátory, aby mohl mít příspěvek na úplně jiné téma, a když neuspěl, omluvil se a nepřišel.

Je to stav vysloveného pokrytectví, když církevní a univerzitní představitelé prosazují názory, za které nikdo z nich nemá odvahu postavit se otevřeně. Jakmile jde o angelologii, teologové zatracují Augustina, Akvinského i církevní otce, čímž přesekávají samotný kořen, z něhož církev čerpá svoje opodstatnění. Vědci horlivě zatracují vědeckou metodu – pokud tato angelologii potvrzuje a nevyvrací – a obracejí tím vniveč celosvětové vědecké bádání, které je založené na téže metodě.

Redakce náboženského života Slovenské televize už deset let hází do koše dopisy diváků, kteří by rádi viděli diskusi na toto téma. Ani v relaci „Pod lampou“, když přišlo na řadu téma „věda a náboženství“, nepadla žádná zmínka o tom, že jeden z nejvýznamnějších objevů přemosťujících vědu a náboženství se odehrál v uplynulých deseti letech právě na Slovensku. Seděli tam lidé, kteří k bádaní v této oblasti nepřispěli ničím původním, pouze ho komentují, a ještě mylně.

Tato společnost hraje hru, v níž obelhávaní si platí své lháře, aby jim lhali. Poskytují nám alibi pro náš způsob života. Povyšujeme, vyznamenáváme a udělujeme ceny lidem, kteří říkají to, co chceme sami slyšet – až nakonec uvěříme optickému klamu, že jsou to skutečné osobnosti a autority. S pravdou to nemá nic společného. Kněží odvádějí od Boha místo aby k němu přiváděli. Vědci zakrývají pravdu místo toho, aby ji odkrývali. Novináři neinformují, ale dezinformují. Poslanci nehledají spravedlivou společnost, ale „lobují“ (tedy prosazují egoistické zájmy skupin na úkor celku).

Některé případy křivení vědecké pravdy jsou aspoň lidsky pochopitelné a možná motivované humánními úmysly. Například od konce druhé světové války platí nepsaný zákaz zkoumat a publikovat cokoliv o rasových rozdílech. Trauma po genocidě Židů, Arménů aj. zanechalo obavy, že by to znovu rozněcovalo rasovou nenávist.* Ale komu vadí andělé?

Nejde jen o to, že různí specialisté konstruují a obhajují falešné teorie, protože je s tím spjata jejich vlastní pozice, a kladou tak osobní prospěch nad svoje pravé poslání. Jsou tam na společenskou objednávku. Lidstvo chce nevědět o tom, že nad námi je nějaká vyšší duchovní a morální moc; pravzory pravdy, krásy a dobra; inteligence, která vede dějiny k jejich slunečnímu cíli. Z toho by totiž vyplýval morální imperativ pro naše životy. Takové vědomí unese jen jediný druh člověka: člověk dobré vůle. Jen takový člověk, který se chce mravně vyvíjet a zdokonalovat, unese ten bolestivý pohled do zrcadla vlastního svědomí, kde lze vidět onen propastný rozdíl mezi tím, co by mělo být a co je. Jen čistí srdcem a odhodlaní bojovat s temnotou ve vlastní duši nacházejí odvahu dívat se do očí andělům.

Pravdivou diagnózu dnešní doby vyslovil bývalý ministr školství Spojených států William Bennett: „Krize naší doby je duchovní. Přesněji, naším problémem je to, co ve starých dobách nazývali acedia. Acedia je duchovní lenost… odpor a nechuť k duchovním hodnotám. Projevuje se přehnaným zájmem o vnější záležitosti světa… Je to sedmý kardinální hřích… Často slýchám, že náboženská víra je osobní věcí a nepatří na veřejné fórum… Je však faktem, že když miliony lidí ztratí víru v Boha, má to enormní důsledky pro společnost. A je-li to provázeno nechutí k jazyku spirituality u politické a intelektuální vrstvy, následky jsou ještě větší… Je pošetilé a marné spoléhat se, že politika vyřeší morální, kulturní a duchovní bídu… Co nás zbídačuje, je zkaženost srdce, duševní odvrácení se. Naše aspirace, tužby a náklonnost jsou obrácené k nesprávným cílům. A jen pokud je obrátíme zpět k pravým – trvalejším, vznešenějším, duchovnějším – cílům, začnou se věci zlepšovat… Máme-li města ze zlata a alabastru, ale naše děti se nenaučily kráčet po cestách dobra, spravedlnosti a milosrdenství, pak americký experiment, jakkoliv skvělý, selhal.“

Nezájem o vertikální rozměr života, indiferentnost k hodnotám, pravdivostní relativismus a mravní nihilismus – to je signatura slunečního démona, protivníka archanděla Michaela, signatura naší doby. Tato pseudo-demokracie, kde se vládne naším jménem proti naší vůli, je křivým obrazem Michaelovy myšlenky svobody. Je to nejvznešenější z archandělů, anděl posledního soudu. Jeho zlaté světlo má tu moc, že se v něm proměňujeme v to, co si přejeme. A tak se lidé v Michaelově přítomnosti soudí sami.

Kdo se cítí jako zvíře a chce se oddávat pudům své nižší přirozenosti, platí si darwinistického biologa, aby dodal lesk svému obrazu o původu a podstatě člověka. Darwinista ho ubezpečí, že stvořitelem a otcem všeho je nelítostný boj o přežití a pokusí se všechny živé formy vysvětlit z jediné fixní ideje – z přizpůsobení se materiálnímu prostředí – a to i za cenu krkolomných a protichůdných konstrukcí, které hraničí s opouštěním zdravého rozumu. Tato teze je ve skutečnosti zrcadlením lidských poměrů (anglického kapitalismu a kolonialismu Darwinovy doby) – a když ji političtí a ekonomičtí dravci zpětně začínají používat ke svému ospravedlnění, kvůli údajně odvěkým loveckým instinktům člověka – začarovaný kruh se tím uzavírá. Nechť se stane podle jejich vůle! – promění se ve zvířata.

Kdo se na svoje tělo dívá jen jako na jesličky,v nichž se uprostřed zvířecího prvku rodí hvězda pravé lidskosti, důstojnosti a vznešenosti – podpoří sofiologii nebo nějakou jinou formu celistvé vědy nezdeformované jednostranným filosofickým pozadím. Sofiolog nezavrhuje dosavadní paleontologii, ale zaceluje a uzdravuje její neúplnost poznáním, že živé bytosti se nepřizpůsobují jen hmotnému, ale i duchovnímu prostředí. V evoluci života se dokazatelně projevuje nejen konvergence, ale i synchronicita. To znamená, že navzájem podobné živé formy vznikají nejen v podobném prostředí (a bez ohledu na čas), ale něco společného mají i živé formy vznikající ve stejném čase (a bez ohledu na prostředí, v němž žijí). Do evoluce se zřetelně vlévají tvořivé impulsy duchovních mocností v pořadí předpověděném odvěkou moudrostí. Tyto mocnosti stojí za to naučit se poznávat, milovat je a spolupracovat s nimi. Jsou to ty samé, které se podle stejných zákonitostí zjevují člověku v jeho vlastním nitru. Tam může vnímat neslyšnou hudbu sfér každý, kdo chce, a jehož nástroj duše je čistě naladěn – andělské hlásky nebeského Slova, které tvoří světy. Andělé vyzpívali tento nejmoudřejší svět ze své ušlechtilosti. I těm, kteří takto cítí, ať se stane podle jejich vůle: nechť se zrodí k svému vyššímu já a stanou se sourozenci andělů.

Mějte svobodu, lidé – žádný velkolepější a zároveň strašnější soud nad vámi není možno vyslovit.

 

(Domino fórum, 20. prosince 2006)

 

*Tento zákaz překročil český psycholog Petr Bakalář v knihách Tabu v sociálních vědách a Psychologie Romů (Votobia, 2003 a 2004). Přestože v podstatě jen sumarizoval a komentoval výzkumy zahraničních vědců na rasové téma, vysloužil si za to od intelektuálů a zejména od židovské obce nálepku rasisty a někteří knihkupci odmítli jeho knihy prodávat. (Pozn. překl.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář