Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co nás čeká po roce 2050

4. 4. 2015

 

Emil Páleš

 

Český filosof Václav Bělohradský byl nedávno hostem Filozofického ústavu v Bratislavě. Poukázal na to, že v současnosti vládne až cynické rozčarování nad tím, jak se vyprázdnil obsah demokracie, která se teoreticky deklaruje, ale skutečnost je opačná. Mnohé okolnosti vyvolávají krizi identity, mentální paniku, volání po jistotě a návratu ke kořenům. Na obzoru budoucnosti se rýsují konzervativní, tradicionalistické, fundamentalistické postoje, které nastolí – jako on říká – nějakou pohádku, tedy pevný obraz světa a hodnot, který však už nebude předmětem svobodné diskuse a volby.

Navážu na Bělohradského, ale připojím i podnět, jako to řešit. Zabývám se zkoumáním dění na pozadí velkých archetypů kolektivní psychologie a zákonitostí jejich střídání. Přestože je nazývám tradičními jmény křesťanských archandělů, nic to nemění na tom, že týmž zákonitostem jsou podrobeni i ateisté a nekřesťané.

Politické dějiny světa oscilují (kromě jiného) mezi dvěma pravzory: slunečním a saturnským, demokracií a monarchií. V rytmu archandělů Michaela a Orifiela se suverenita přesouvá z nitra jednotlivce na vnější státní formu a zase zpátky. Tato oscilace ustane teprve tehdy, až dokážeme uskutečnit tvořivou syntézu, organicky skloubit oba pravzory a porozumět, jakým způsobem oba tvoří nerozlučnou jednotu. Působí navzájem jeden uvnitř druhého a jeden bez druhého se zřítí do sebe jako do prázdna. Jednotlivec se může stát svobodným jen pokud se vnitřně podřídí mravnímu zákonu, pokud vládne svým vášním jako král. Demokracie předpokládá jakési duchovní císařství, zniterněnou disciplínu. A rovnost mohou mezi sebou zavést jen lidé, kteří nejprve uznali hierarchickou nerovnost hodnot. Tehdy by byla demokracie trvale udržitelná. Jinak se mění v chaos a přechází ve svůj protiklad – volání po monarchii. Na druhé straně rovněž monarchie je udržitelná a oprávněná jen pokud si za svůj nejvyšší cíl vezme výchovu lidí ke svobodě a mravní pokrok jednotlivce a od toho odvozuje všechno ostatní. Jinak je dočasná a odsouzená vyvolat odpor, jímž přejde ve svůj protiklad. Avšak lidé, kromě menšiny, nejsou schopni pojmout duchovní pojmy v jejich živosti, a přijímají vždy jen jejich jednorozměrné karikatury v podobě ideologií. Namísto vnitřního obsahu principů si je pletou s jejich vnějšími projevy. Sluneční princip svobody myšlení chápou jen jako možnost mít všelijaké názory a saturnský princip vážnosti/autority jako svévolnost moci nad druhými. Umějí si představit dva choré extrémy, jen ne zdravý střed, a tak jsou na psychologické houpačce věčně smýkáni až na doraz od jednoho mantinelu k druhému.

Michaelské období antiky, známé jako axiální epocha, přineslo celosvětovou vlnu demokracií a svobodnou myšlenkovou tvorbu. Výdobytky filosofie a svobodné instituce, které se tehdy zrodily, jsou vzorem, k němuž se vracela všechna pozdější michaelská období. Vděčíme za ně jednotlivcům, kteří chtěli s Michaelem spolupracovat. Sobecká většina Michaela v duchu odmítla a skrze ni se na svět dostal jen stín slunečního pravzoru: zneužívání myšlení k relativizaci všech hodnot. Na konci tohoto období vládl už tak nesnesitelný chaos, že lidé vítali monarchy, kteří slíbili zavést pořádek. V Římě, Indii, Číně i Americe se obrovská území spojovala dohromady a budovala se impéria. Císařové prosadili centrální organizaci a zákon, ale od té doby bylo všechno poznamenáno strachem a uniformitou. To se událo kolem roku 250 př. Kr., když Orifiel vystřídal Michaela v roli velkého ducha času. Císařství té doby se stala předobrazem imperiálních říší, k nimž se vracela následující menší orifielská období. Konkrétně na Západě to byly periodické pokusy o obnovu Římské říše.

Jeden způsob, jak se tento rytmus dá zviditelnit, jsou královské koruny Evropy. Počet korun (tedy svrchovaných politických celků) kolísá. Okolo roku 1300 jich bylo přes třicet, okolo roku 1600 klesl jejich počet na pouhých dvanáct. Evropa se cyklicky rozdrobovala na více menších států a znovu sjednocovala do menšího počtu větších celků.

Poslední orifielské období tu bylo okolo roku 1600, kdy v celé Evropě zvítězil absolutismus. Všechny pronikla jakási vážnost a začali chodit v černém. Na trůnech seděli zachmuření starci, kteří vládli velmi velkým územím a velmi dlouho. Jeden stát kvůli druhému se cítil nucen centralizovat a soustřeďovat moc. Světáky na papežském stolci vystřídaly vzory přísnosti, vyrojila se asketická náboženská hnutí. Bruna a Galileiho odsoudili, svobodná věda skončila. Rozběhla se inkvizice a tajná policie. Geografické hranice, jak to řekl Macaulay, se náhle změnily na morální. Lidé už nebyli loajální své vlasti, ale náboženskému přesvědčení. V každé zemi byla menšina katolíků nebo protestantů, která si přála, aby sousední král dobyl jejich zemi a nastolil opačné vyznání víry. Tak se strhla třicetiletá válka – jako válka protichůdných a fundamentálně odhodlaných hodnotových přesvědčení.

V druhé polovině našeho století se oba tyto rytmy, sluneční a saturnský, setkají a překryjí, což se nestalo již 2300 let. Kráčíme v ústrety době, která bude v sobě skrývat velké archetypální napětí. A nejsme připraveni, protože oba principy nedokážeme pojmout jinak, než v podobě, v jaké se vzájemně vylučují.

Co je hlavním problémem michaelské doby? Je to Böckenfördeho dilema, pojmenované tak po jednom soudci německého ústavního soudu. Jde o to, že demokratický stát je postaven na předpokladu, který sám nemůže nijak zabezpečit. Předpokládá, že lidé sdílejí nějaký společný systém morálních hodnot a aktivně se o něj zasazují. Pokud ne, nemůže je nařídit, protože by tím rušil svou demokratickou podstatu. Toto je hlavní výzva současnosti, a nikdo se o tom nebaví, nikdo to neřeší. Odkud se má vzít mravní obsah, bez kterého je demokracie jen prázdným schématem, jak má přijít svobodně, ale přitom shodně z nitra jednotlivců, a nemá být vynucen autoritativně?

Společenství bez hodnot se rozsype jako katedrála, z které vytáhnete základní kámen. Z čeho tedy žila sekularizovaná společnost? Žila setrvačností mravních zvyků, ze společného dědictví, které si Západ vydobyl v náboženských a ideových zápasech minulosti. To ale postupně chátralo a stávalo se přežitkem. Kromě toho globalizací se zem scvrkla a nastává kolize kultur. Pokud Číňané nemusí dbát o lidská práva a ochranu přírody, vyrobí všechno levněji, a všichni Slováci zůstanou nezaměstnaní. Volný trh, představa o proudění neutrálních peněz nespojených s morálkou a kulturou je chyba. Volnost trhu je podmíněná kulturně homogenním prostorem.

Muslimské rodiny v Evropě mají pětinásobně vyšší porodnost. Okolo roku 2050 budou země západní Evropy muslimské. Pokud se zítra ve vaší ulici objeví mešita, utratíte psa, neboť podle islámu je to nečisté zvíře a nesmí se vyskytovat u mešity. Anebo zaplatíte 800 euro pokuty za „pohrdání náboženskými symboly“, jako v únoru rakouský důchodce, který zpíval na vlastní zahradě a rušil tím modlící se v nedaleké mešitě. Muslimská většina bude chtít demokraticky změnit zákony. Islám ale neprošel reformací, za kritiku Mohameda může být hrdelní trest, stejně jako se v předreformační Evropě popravovalo za kritiku papeže. Tím se rozpadnou i poslední pozůstatky zděděné kulturní jednoty a budeme si muset položit otázku: existuje nějaká platforma, společná všem lidem, která umožňuje posoudit pravost hodnot? Podle demografických trendů bude koncem tohoto století hrstka malých zemí středovýchodní Evropy posledním ostrovem bývalého křesťanského západu, kde muslimové nebudou tvořit většinu.

V Orifielově rytmu se objevují mnišská a poustevnická hnutí, která pěstují odříkání. Naplní se to i nyní? V uplynulých třiceti letech nikdo nenašel žádné nové ložisko ropy. Stará ložiska se vyčerpají v tomto století. A zkuste žít bez ropy – většina věcí okolo vás zmizí, nejen benzin. Úrodnost země je hnojivy vybičována na čtyřnásobek, bez ropy zůstanou tři čtvrtiny lidstva hladové. Spoléháme se, že technici to nějak vyřeší, ale je to jen přání. Pokud nehodláme omezit spotřebu, zbývá nám pouze vést války o přírodní zdroje, jako to dělají Spojené státy. A nejen ropa, ale například i kovy jako olovo, cín, měď se při současném tempu těžby vyčerpají do čtyřiceti let, tedy okolo roku 2050.

Dále demografický strom mění tvar, čímž se hroutí důchodový systém. Donedávna dva mladí živili jednoho starého. Nyní se to někde až obrací, jeden pracující ve středním věku by musel uživit dva důchodce. Ve stáří už nebudeme moci žít z práce druhých, ale jen ze své vlastní.

Dojde na západě k pokusu vzkřísit ducha někdejší Římské říše, tak jako dosud každých 500 let? Tohle mi před patnácti lety nikdo nevěřil. Mezitím několik historiků napsalo knihy na téma Amerika – nový Řím. Bílý dům sám zorganizoval výstavu, kde se ukazují podobnosti: americký orel je vedle římského, gladiátorské masky vedle rugbyových masek. Nejde jen o symboliku, kterou zavedli už otcové zakladatelé, že americký kongres se jmenuje Kapitol a je to římská stavba, nebo že na dolarové bankovce stojí verš „nastal nový věk v pořadí“, který pochází z Vergilia a pokračuje slovy „vrátila se vláda Saturna“. Vergilius jím oslovuje zakladatele římského impéria, prvního císaře Augusta. Jde o reálnou podobnost života. Římané měli všude v cizích zemích rozmístěny vojenské posádky a udržovali římský mír. Samotný Řím byl původně republikou, která se změnila v monarchii, ale udržovala zdání republikánských institucí. Hlasoval římský lid, který se zajímal jen o „chléb a hry“ a žil na úkor provincií, kde neměli volební právo. Vztah mezi Řeckem a Římem, kulturní a vojenskou velmocí, připomíná dnes Evropu a Ameriku.

Poradce prezidenta Klause, Petr Hájek, vyslovil to, co si rovněž myslím. Nemusím a ani nemohu vědět, kdo a jak přesně zorganizoval 11. září, protože mi bylo zabráněno důkladně to vyšetřit. Vláda Spojených států a západní média zmařily vyšetřování, tabuizovaly veřejnou diskusi a zničily stopy, které obsahovaly rozhodující důkazy. Proč by však někdo odstraňoval stopy a lhal, není-li sám pachatelem nebo komplicem? Média nám tvrdí, že 11. září 2001 neplatily zákony fyziky. Je to symbolický mezník, že jsme se dobrovolně vzdali nároku používat myšlení a tím se rozloučili s demokracií. Televizní moderátorka Hájkovi v podstatě říkala, že se sluší, aby jako poradce prezidenta lhal, jinak nemůže mít tak vysokou funkci. Pravdu sice můžete říci, ale trestem je vyhnanství na periférii společnosti.

Konspirací je jakákoliv dohoda mezi dvěma jednotlivci nebo skupinami, při níž oběma plynou výhody, ale na úkor třetích osob a za cenu poškozování celku. O podstatě takové dohody je třeba přirozeně mlčet. Většina společenského a ekonomického života se dnes zakládá na konspiraci. Hovoří se o romské nebo maďarské menšině, ale já nevidím, že by byly skutečně diskriminovány. Vidím však jednu opravdu diskriminovanou menšinu, a tou jsou čestní lidé, kteří jsou překážkou různým konspiracím a jsou za to tvrdě existenčně vydíráni.

Co s tím budeme dělat? Chtělo by to nějaký duchovní symbol, který je zároveň reálnou činností, podobně jako Gándhího solný pochod. Když Gándhí vyhlásil, že poruší britské zákony a vyrobí si vlastní sůl, lordi to vnímali jako bezvýznamné slovo polonahého fakíra. Poté, co se k němu přidaly tisíce lidí, rozhořčeně je chtěli je pozavírat. A když miliony, uvědomili si, že zákon je bezpředmětný, protože ho nikdo nerespektuje. Evropský parlament nám nezakázal sůl, ale právě přijímá direktivu, která omezuje svobodné používání tradičních léčivých bylin a vydává nás úplně napospas farmaceutickým koncernům. Sami se nesmíme ani léčit, ale potřebujeme na to dovolení. V Chile zprivatizovali vodu. Firma Bechtel měla tučné zisky a lidé platili za vodu z vodovodu až čtvrtinu svých příjmů. Někteří se pokusili nachytat si dešťovou vodu, což je ilegální, a tak do nich začali střílet a 175 lidí zranili. Takže chilská policie je vlastně soukromou strážní službou Bechtelu a chilská vláda loutkovou vládou soukromé korporace. Nakonec lid zvítězil a znárodnil vodárnu. Ale to je stále jen ona houpačka: rozhněváni na kapitalismus zavádíme komunismus, než se – znova rozhněváni – začneme dožadovat zpět kapitalismu.

Na světě je milion nebo dva neziskových organizací založených dobrovolníky pro obnovu a ochranu duchovních, kulturních a přírodních hodnot. To je obrovský potenciál, ale lidé dobré vůle nic nezmohou, pokud nebudou sdílet jasnou ideu, jak chtějí čelit zlu. Jak tedy dospět ke společným hodnotám a morálním představám, pokud nemají být vnucené a nemá být tolik názorů, kolik je lidí? Musíme uznat, že existuje duchovní poznání a že jen úsilí o něj nás opravňuje mít hlas a hovořit do veřejných věcí. Sofiologie je úsilí o celistvé poznání. Věda v užším smyslu se má k sofiologii jako část k celku. Ta si vyžaduje zapojit všechny rozměry člověka, harmonicky rozvíjet a skloubit smysly, rozum i intuici srdce – a řeší věci, k nimž věda ve své jednostrannosti není kompetentní. Sofiologie není hotový systém idejí, tím méně Pálešových idejí, ale metoda. Je to způsob a postoj, jakým přebíráme morální iniciativu a vytváříme situace, jimiž v kolektivním procesu soužití krystalizuje pravda a odděluje se od lži. Celistvá osobnost je ale to, od čeho se náš vzdělávací systém vzdaluje, protože vychovává specialisty, kteří jsou jako lidé stále víc dezorientovaní.

Jsme v kulturní válce a pokud ji nevybojujeme duchovně, změní se tato válka ve fyzickou. Mír bude jen tehdy, budeme-li duchovně bojovat. Pokud nebudeme, bude válka. Musíme zápasit o myšlenky jako o hmatatelnou skutečnost. Duchovně znamená, že frontová linie mezi dobrem a zlem prochází naším vlastním nitrem, je to zápas ctností a neřestí, nikoliv sociálních skupin, stran, tříd nebo národností. V tomto boji zvítězíme jen bez osobní zášti, myslíce na to, že protivník je naším partnerem v procesu ujasňování si pravdy a naším skutečným společným nepřítelem jsou duchovní mocnosti zla. Nestačí mlhavé pozitivní myšlení, ale musíme poznat cesty zla a způsob, jakým jsme sami jeho součástí, až tak mu odebereme živnou půdu sami u sebe. Odpovědí nemůže být žádná nová politicko-legislativní forma sama o sobě, ale pouze ve spojení s mravně-psychologickým, vnitřním vývojem člověka.

Všichni například participujeme na finančním systému, který nás zotročuje. A nedokážeme z něho vystoupit, jako kdybychom byli zakleti; jako by to byl démon nebo drak. Přitom okovy, které nás vězní, jsou čistě psychologické, jsou kletbou zlého ducha. Neboť co nás zotročuje? Peníze? Vždyť tento peněžní systém je pouhou myšlenkou, bitem v počítači, je to modla, která žije jen z naší víry!

Přál bych si, aby se Česká konference ještě dlouho rozvíjela a aby si zachovala tu rozmanitost profesí a světonázorových pozadí, bez které by ztratila svůj význam. Kde se sešli lidé s takovým cílem jako zde, tam je moje vlast, tam jsou moji bratři a sestry, za které chci položit život.

 

(Česká konference, Kutná hora, 14. května 2011)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář