Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zrada jako dobro

2. 1. 2015

Z dopisu kamarádovi

„Že nevěra partnera většině vadí, není důkazem obecně zlého,“ pravíš. Jistě, to je pravda. Ale zrada a věrolomnost to je bez diskuse. Otázka tedy je, zda zrada a věrolomnost je obecně zlá. Ne, obecně ne, protože nic není zlého „obecně“, ale vždy jen v konkrétním případě. Zrada v psychologickém smyslu znamená provinění se na důvěře partnera, jeho oklamání. To je jako psychická facka partnerovi. Pozor: tím, že věci nazývám pravými jmény, je ještě neodsuzuji, pouze je zařazuji na jejich místo v síti souvislostí.

Uvedu příklad: Ve filmu Anglický pacient je scéna, kdy hlavní hrdina vymění mapy rozmístění spojenců (čímž ohrozí jejich životy) za letadlo od německých nepřátel. Proč? Žena, kterou velmi miloval, leží těžce zraněna v jeskyni, kam ji uložil, a potřebuje nutně lékařskou pomoc. Té je možno dosáhnout pouze letadlem, které mají nepřátelé, protože vlastní mu ho půjčit odmítli. (Ponechme stranou, že akce se míjí účinkem, protože jeho milá mezitím na následky zranění zemře.) Kde je zlo v tomto případě?

Kdyby byl spojenci lapen, byl by jistě postaven před válečný soud a popravčí četou zastřelen jako zrádce. A právem! Ano, dopustil se zrady, to je bez diskuse. Dopustil se zla a objektivně ho neomlouvá ani láska k jedné ženě! Těch životů, které ohrozil, bylo mnohem víc, než jeden. Zároveň je ale jeho jednání hluboce lidsky pochopitelné. Strach o milovanou bytost mění perspektivy vidění, a tím i jednání a život milované nadřazuje životům lhostejných byť spojenců. Je to zrada, je to zlo, ale buďme opatrní s morálním odsouzením. S tím se člověk musí vyrovnat sám ve svém svědomí. Lidé to ovšem dělají tak, že sami sebe přesvědčí, že na to vlastně měli právo, omluví si své jednání a uvěří, že se ničeho zlého nedopustili. Své zlo nazvou jiným, krycím jménem (méně hrozným), aby na svou vinu zapomněli, zašantročili ji do temných slují nevědomí („zametli pod koberec, schovali kostlivce do skříně“, jak se říká). To je zbabělé a pro duši zhoubné!

Člověk může a někdy i musí jednat z jistého hlediska zle, ale sám se před tím nemá schovávat a nepřiznávat si to. Tím przní svou duši. Má přijmout své zlo s celou odpovědností svobodné bytosti. To z něj dělá člověka hodného úcty.

Lze sáhnout pro jiný příklad: operace Valkýra, neboli nepovedený atentát na Hitlera. Přesto, že pokus o odstranění krutého, nespravedlivého ba šíleného diktátora, je sám o sobě dobrý, na začátku stála zrada. A tu si museli zúčastnění důstojníci vyřešit ve svém nitru sami. Každý musel sám pro sebe zhodnotit, co je větší zlo – zda zachovat věrnost vůdci, nebo ji zradit ve jménu předpokládaného vyššího dobra.

V tomto světle jsou banální nevěry docela ubohé podvůdky, které jen křiví charakter. Větší zlo většinou nejsou schopny napáchat. Přesto se o nich musí mluvit nepokřiveně jako o zradě, věrolomnosti a provinění se na partnerovi! Pokud to svědomí člověku nesignalizuje, je to často věc otupělosti či jeho nevyvinutosti. A zase si to člověk musí srovnat sám se sebou – neomlouvat si to ve svém srdci zbaběle, ale vzít na sebe celou odpovědnost za onu zradu. (Význam tohoto převzetí odpovědnosti chápou víc ti, kteří nezavrhují princip reinkarnace…)

Ohledně otupělosti a bystrosti svědomí uvedu příklad: V. Havel kdesi popisoval jedno svoje banální dilema: Nastoupil do noční tramvaje, ve voze byl sám a jel jen jednu stanici. „Normální“ člověk by lístek schoval do kapsy rád, že ušetří… Ne tak Havel. Rozvíjel úvahu, zda je etické jet na černo! Disident Havel měl ovšem „zjitřelé“ či otevřené a ostře vnímající svědomí, které registrovalo každou nespravedlnost, podlost, výmluvu, zbabělost a snažilo se s nimi vypořádat se ctí. U druhých i u sebe. Proto bylo možno si ho vážit. A proto je mi trochu zatěžko vážit si lidí, kteří pěstují drobné podvůdky, jako je nevěra, a nemají ani tolika cti v těle, aby to nazvali pravým jménem a popasovali se s tím ve svém svědomí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA