Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sebepoznání jako zasvěcení

30. 12. 2014

„Kdo by chtěl duši svou zachovat, ztratí ji. Kdo ztratí duši svou pro mne, ten ji nalezne.“

Mat. 16, 25; Mk. 8, 35; Luk. 9, 24

„Jsme natolik nesmrtelní, nakolik dáme v sobě odumřít sobeckosti. To smrtelné na nás je sobeckost.“

Rudolf Steiner

 

Dlouho jsem si myslel, že sebepoznání je zcela plynulý proces, jímž zvolna procházíme celý život. Do jisté míry je tomu tak, ale poznání sebe sama má také své zřetelné mezníky a v určitém okamžiku se stává iniciačním průchodem zásadní životní zkušeností jako branou zasvěcení.

Člověk je v podstatě zbabělý a vůči sebepoznání podivuhodně rezistentní tvor. Sám sebe vůbec nezná a znát nechce. Brání se tomu, seč může – jako pohledu do očí Medúzy. Dnešní doba, charakteristická manipulací médií, stupiditou a falešností reklam, emotivní sugescí filmů a televizních seriálů i virtuálních zážitků u počítače mu k tomu navíc poskytuje dokonalé alibi. Je groteskní a ubohé zároveň, jak si lidé o sobě namlouvají něco, co vůbec nejsou, ale čím by být chtěli, a odmítají si připustit, kým opravdu jsou, ale být nechtějí. (Ne náhodou jsou tak populární herci – polobozi dneška, kteří jim iluzi takového sebeprožívání skrze své filmové postavy umožňují.) Pečlivě si pěstujeme svůj falešný sebeobraz mravního, ušlechtilého, spravedlivého, odvážného, dobrého, správného, moudrého, zkrátka v našich očích téměř dokonalého člověka. Jen nějaké ty malé a v podstatě roztomilé charakterové chybičky připustíme jako nezbytné znamení příslušnosti k lidství, a abychom snad nebudili dojem, že jsme pyšní, tudíž přece jen v něčem nedostateční.

Možná se to leckomu bude zdát přehnané, ale když se na sebe podíváme z dostatečně vzdálené perspektivy, pak si nejspíš uvědomíme, že vlastně obýváme věž vystavěnou ze sebelži. Nejzákladnější potřebou člověka je totiž potřeba být klamán. Na rafinované sebeobelhávání vynaloží značné úsilí. Jeho největší starostí je, aby si nepřišel na podvody, které sám na sobě neustále páchá, takže zametá stopy jako zkušený zločinec (například sám sebe ujišťuje, že něco vykonal zcela nezištně, přičemž přehlíží zjevnou zištnost obrovskou jako hora). Hra na sebepoznání tohoto samolibého otroka vlastních sobeckých žádostí tak hromadí iluzi na iluzi. Může pak být jeho pravdivé poznání světa, něčím jiným než umocněnou iluzí? Ne! Pak se totiž vrší omyl na omyl, protože co je pro člověka iluzí o něm samém, to se při obrácení pozornosti ven do světa projeví jako omyl v poznání! Nelze vidět správně a poznávat pravdivě, pokud si stíníme tím, co si o sobě nalháváme.

Jedinou šancí, jak se osvobodit z tohoto vězení iluzí a omylů, je násilně a úplně se odstřihnout od toho, co vyživuje můj samolibý obraz vlastní důležitosti, důstojnosti, morální bezúhonnosti, nezištnosti, hrdinnosti či vtělené dobroty a vůbec všech možných kladných vlastností, na nichž si zakládáme (ale i těch, za které se stydíme!). Ono odstřižení, přerušení pupeční šňůry, jejíž placentu drží Lucifer, známý to iluzionista duší, je zkušenost velmi bolestná. Ale když už toto setkání se svým Stínem (jak ho nazývá C. G. Jung) či Malým strážcem prahu* (jak ho nazývá R. Steiner) přežijeme, pak jsme zvítězili!

V oné zásadní chvíli, která se v životě neopakuje, opravdu vědomě překračujeme jakýsi práh. Je to vystoupení z běžného sebeprožívání, v němž se všelijak producíruje ego (pokud tento pojem bereme jako množinu žádostí, potřeb, ambicí, ješitností, strachů, toužení, očekávání, sympatií, antipatií atd., zkrátka hájemství naší individuální subjektivity). Ono překročení prahu připomíná smrt. Naše ego se ocitne bez výživy a je potřeba ho bez sebelítosti obětovat. Právě o tomto úkonu promlouvají v evangeliích slova, která jsem si vypůjčil, jako úvodní motto. Pokud však na svém sebeobrazu jako základu vlastní bytosti trváme a nejsme schopni se ho vzdát, zvolili jsme cestu rozpadu, smrti. Pomíjivé nemůže vstoupit do světa živých idejí. (O tom druhé motto.)

Na prahu je nutno odložit – svléci jako šaty – celé svoje ego, které má stálou potřebu se prožívat tak či onak ve všech svých emocích, pozitivních i negativních. (Proto jsou např. tak oblíbené tv seriály, protože divákům – velkou většinou ženám, když mají jinak chudý citový život – zprostředkují náhradní sebeprožívání skrze emoce postav na obrazovce. Proto jsou celkem úspěšné různé sbírky na nemocné, postižené, opuštěné apod., protože člověk se v jejich utrpení může sám prožít pomocí nižšího, „pudového“ soucitu. – Toto nebudiž bráno jako odmítavé stanovisko k charitě! O nižší a vyšší formě soucitu pojednávám jinde.) 

Sebeprožívavé ego si lze představit jako neforemný, neklidný vak, který neseme před sebou a neustále si jím stíníme ve výhledu – naše na sebe zaměřené pocity určují, co vidíme, protože to vidět chceme, a co nevidíme, protože to vidět nechceme. Vnímané pak interpretujeme z pozice subjektivní sympatie či antipatie anebo zda se nám to „hodí do krámu“, či ne. Straníme tomu či onomu, aniž bychom prohlédli důvody svého tíhnutí. Domníváme se, co se chceme domnívat, místo toho, abychom vyhlédli zpoza svého vaku, zcela zapomněli na sebe a viděli skutečnost jaká je, bez subjektivně zkreslujícího, egoisticky vybíravého apriorního přístupu.

Prvotní krok iniciačního sebepoznání může přivodit něco podobného jako již zmíněný pohled do očí strašlivé Medúzy – nepřipravený člověk zkamení hrůzou a zhnusením nad sebou a začne se propadat do bezedné propasti marnosti a nesmyslnosti vlastního života. Nefalšované sebepoznání ztotožňuje člověka s tím, co si nejvíc hnusí. Ať chce nebo nechce! „Tohle, že jsem já? Taková odporná sobecká karikatura, které si vůbec nelze vážit!“ děsí se. Svatý Augustin ve svém Vyznání popisuje zážitek setkání se svým Stínem s naturalistickou obrazností: „Postavil jsi mě před mou tvář, abych viděl, jak jsem odporný, jak pokroucený, nečistý, poskvrněný a plný vředů. Viděl jsem se a zhrozil jsem se.“

Stává se, že se člověk tehdy obírá myšlenkou na sebevraždu, protože proč by něco tak bezcenného, prázdnem nafouklého, jako je on sám, měl dál živit a nechat chodit po světě? Ztráta iluzí o sobě bolí jako otevřená rána zasypaná solí. (Prosím nezaměňovat s depresemi způsobenými rozličnými bolestnými životními zkušenostmi. Skutečné, reflektované setkání se Strážcem prahu je – vzhledem k neochotě lidí připustit si nelichotivou pravdu o sobě – bohužel velmi vzácné. Přitom právě depresivní stavy z bolestných zážitků poskytují výbornou příležitost k setkání s tím, před čím zbaběle uhýbáme – se sebou bez přetvářky. Bolestí odzbrojeni a sraženi se ocitáme blíž sami sobě, jsme v takové chvíli otevřenější pro poznání pravdy o sobě.)

Vyrovnáme-li se s tím, že „král je nahý“, že naše sebehodnocení je jen libá maska, za kterou se sami sobě schováváme, pak tady plně platí Nietzschovo „co mě nezabije, to mě posílí“. Vstoupili jsme do prostoru vnitřní svobody, kde hlasy žádostí, vášní a potřeb umlkají, kde je možno se rozhodovat bez jejich diktátu a poznávat přímo – bez zaclánění si vlastními sympatiemi a antipatiemi. Přestaneme se bát, protože člověk se bojí jen projekcí toho, co vychází z jeho vlastních neprobádaných hlubin, čímž získáme ohromný potenciál síly a otevřenosti. Zcela ustane závislost na hodnocení naší osoby nebo našich činů ostatními. Ať nás haní, zbožňují nebo si nás nevšímají, vše má pro nás stejnou váhu – žádnou. Člověk, který poznal sám sebe z přivrácené i odvrácené strany a obě součásti v sobě integroval jako celistvou bytost, zná své síly i slabosti – tedy svou cenu – sám a nepotřebuje si je u nikoho ověřovat. Konečně může být vnitřně svobodný, nezávisle na zevních podmínkách sebevědomý a zcela svůj.

Jsou samozřejmě síly (reprezentované Luciferem), které se zpočátku snaží vtáhnout nás zpátky, ale při onom mrazivém patření do jinak odvrácené tváře sebe sama se naučíme čelit těmto útokům, takže je pak odrážíme už jakoby mimoděk, ze zvyku. Zprvu to ovšem stojí mnoho volního úsilí a pozornosti – jakmile se objeví pařátek ega převlečený za nevinnou sebeprožívavou emoci, okamžitě tít a utít! Žádná sebelítost či nostalgie k tomu, co jsem měl tak rád, v čem jsem se prožíval, se nepřipouští! Tvrdost je nutná! Pokud vytrváme, je proměna vědomí až na různá krátkodobá zakolísání v podstatě trvalá. Zážitek svobody, která vzejde z opravdového poznání sebe sama, není srovnatelný s ničím jiným. Je to prozření, otevření, nadechnutí, radost z nabyté volnosti!

To však vůbec nemusí znamenat, že bychom honem spěchali měnit také zevní podmínky svého života – manželku, zaměstnání, bydlení… Změna je hluboce vnitřní – zvenku nemusí povrchní pozorovatel vůbec nic poznat, dobrý pozorovatel, který nás zná, si ale některých změn povšimne. Především je to posun zájmů i akcentů z osobní roviny do obecné. Vlastní sebeprožitek se stává méně důležitý až úplně nepodstatný, do popředí zájmu naopak vstupuje prožité poznání okolního světa a potřeba činnosti pro poznané dobro, nikoli pro vlastní sobecké výhody. A také ochota si věcně, bez křečovitosti či studu a úplně přiznat vlastní nedostatečnost, slabost a selhávání. Vstřebáme-li to beze zbytku, pak z toho vyplyne odvážná otevřenost a důvěra v budoucnost. Realita před námi ožívá, začneme ji vnímat mnohem intenzivněji, barevněji a její poznávání provází příliv energie.

Výsledkem hlubokého sebepoznání je proces, který se v příslušné literatuře nazývá obrácení či osvícení, metanoia, změna smýšlení, probuzení… Vzdali jsme se toho, co nám dříve bylo drahé – pěstování falešného sebeobrazu, ztratili jsme jej ze zřetele, abychom skrze objektivitu v poznávání našli pravdu a skrze ni pak vnitřní svobodu jednat bez sobeckých žádostí ne z povinnosti, kterou bychom si uložili, ale naprosto přirozeně z lásky pro poznané dobro samo. Tak jsme nalezli pravdu o sobě – svou autenticitu, kterou už nám nikdo nikdy nevezme.

Pierre Teilhard de Chardin k tomu říká: „Jak se in Christo Jesu v trpělivosti umenšují ti, kteří se umrtvují, trpí a stárnou, překračují zároveň kritický práh, kde se smrt obrací v život. Jak na sebe zapomínají, nalézají se tak, že se už nikdy neztratí.“

 

Pozn.:

* Funkcí Malého strážce prahu, neboli Dvojníka, jak také bývá v esoterní literatuře označován, je bránit nepřipravenému projít branou do „nadsmyslového“ rozměru reality (ve skutečnosti se jedná o rozvinutí jemnějších poznávacích smyslů, jimiž vnímáme-myslíme), do říše archetypů a idejí, tedy tam, odkud berou smyslově zjevné věci své bytí a kde se nazíraná skutečnost jeví jako vzájemně propojený, smysluplný a kontinuální živý organismus.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář