Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zbožná slova mloka Archibalda

21. 8. 2016

Jedním z těch lidskému oku viditelných obyvatel tůňky je i v úvodu již zmíněný starobylý mlok Archibald. Povídá se o něm, že byl mlád v době, kdy ještě stály stromy, které se dnes těží coby kamenné uhlí. Archibald je mystik a skoro vůbec nemluví. Když ale něco řekne, ustanou i sylfové šelestit vánkem v trávě a uctivě nechávají jeho slova doznít v tichu.

Jedné noci Archibald zase promluvil. Poulil nehnutě oči na hvězdy a pomalu a slavnostně deklamoval: „Bytí je theofanie, jevení božské podstaty… na každém kroku, v každém svém okamžiku.“ Člověk by až řekl, že v jeho pohledu se přitom zračila zbožnost…

Když jsem byl malý, babička mi říkávala, že zvířata zbožná nejsou. Nemohou být, protože si své duševní stavy neurčují sama, ale prožívají je tak, jak jsou jim dány. Dějí se jim podobně, jako se nám děje počasí – jakoby zvenčí. Vědomě jistě zbožná nejsou, odpověděl bych dnes babičce, ale hluboko ve své podstatě nemohou být jiná, než zbožná. Nevědomě, protože naprosto přirozeně. Vždyť co je zbožnost jiného než žití z Boha, jak samo slovo napovídá, tedy žití podle přirozeného zákona a uspořádání světa Logem. Zvířata jinak žít ani neumějí.

Jiné je to ovšem s lidmi. Jak správně upozornila žába, v dnešním dekadentním západním světě zmatených hodnot je za správné a normální považováno i to, co se přirozenému řádu úplně vymyká, například oslavování homosexuality, kdy deviace je vydávána za rovnocennou s přirozenou a plozením opodstatněnou heterosexuální orientací, ideologicky ražená stejnost od věků jiné role muže a ženy ve společnosti nebo zavádění islámských zvyků do prostředí po staletí formovaného křesťanstvím…

Logos je rovněž pojem, který Archibaldovi není cizí. Když se ho žába jednou zeptala: „Co je na světě nejkrásnější?“, mlok se dlouho nerozmýšlel a odpověděl: „Logos! Nejkrásnější je přece Logos! Vše nese, vše pořádá, vše společně propojuje, všemu dává smysl. Co může být krásnějšího?“