Jdi na obsah Jdi na menu
 


Politická korektnost aneb Škola sebeobelhávání

„Veřejnost, vědci, novináři a politici se bojí i si jen myslet určité myšlenky. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce za zločiny proti všeobecně uznávané pravdě vyšetřuje policie. Celé bloky témat veřejné diskuse se uzavřely pod drtivým tlakem moralistické ideologie politické korektnosti.“

Anthony Browne

 

V osmdesátých letech minulého století jsem si podal přihlášku na vysokou. Bylo to spíš z hecu, ale zajímala mě psychologie a rád bych ji býval studoval. Za čas mi přišel poštou okruh otázek, které bych měl očekávat u zkoušek. Udělalo se mi špatně: dějiny mezinárodního dělnického hnutí, marxismus a další neméně podlé urážky vědění chtivého mladého muže. Zašel jsem se ještě podívat na filozofickou fakultu, abych zjistil témata přednášek z psychologie. Samozřejmě jsem neočekával, že by se v totalitní škole přednášela Jungova analytická psychologie, která mě zajímala především, ale to, co jsem tam objevil, znásobilo mé znechucení natolik, že jsem pozvánku ke zkouškám roztrhal a věnoval se raději studiu samizdatů a navštěvování ilegálních bytových seminářů.

Proč to vykládám? Před dvěma lety se rozhodla studovat moje dcera. Vybrala si rovněž humanitní obor. Diskutujeme spolu a mám radost, že může a umí volně projevovat rodící se samostatné myšlení, čtu si se zaujetím v knihách, které potřebuje ke studiu, a znovu a znovu mě naplňuje potěšením, že má možnost vzdělávat se v tom, co chce, zcela svobodně a veřejně a nemusí svoje názory tajit…

Jak se však ukazuje, není tomu tak docela. Právě schopnost kriticky vnímat a samostatně, zdravě usuzovat ji občas přivede do situace, kdy v ní obyčejná poznaná pravda a smysl pro svobodu projevu zvítězí nad očekávanou a školou prosazovanou politickou korektností, jež je s pravdou v kolizi. A to je něco, co se v naší civilizaci považuje za nežádoucí.

Protože jsem mládí prožil v komunistické nesvobodě, jsou pro mě takové zkušenosti varovnými signály, které říkají: totalita, začínající pozvolným přiškrcováním svobody projevu, se může vrátit, ale tentokrát plíživě a ze strany, odkud by nás nenapadlo ji očekávat. A tak, jako za minulého režimu se lidé s odlišnými názory a touhou říkat je nahlas, uchylovali do disentu a undergroundu, je možné, že se v příštích desetiletích z nezbytí vytvoří podobné prostředí, v němž budou „podvratné živly“ žít svůj život v pravdě.

 

Co je politická korektnost

Její kořeny tkví v kulturním marxismu levicových intelektuálů tzv. frankfurtské školy vzniklé ve dvacátých letech minulého století, kteří prohlásili morálku založenou na náboženství za hlavní překážku na cestě k socialistické společnosti. Později se etablovali v USA a odtamtud v šedesátých letech prosazovali a šířili levicově liberální myšlenky – jako například osvobození sexuality od všech omezení – světem. Známé heslo hippies „Make love, not war!“ údajně vymyslel jeden z protagonistů této školy Herbert Marcuse, tehdy už sedmdesátiletý kmet.

Základem politické korektnosti je tuhé ideologické myšlení, které my starší tak dobře známe z reálného socialismu. Toto nezdravé myšlení nevychází z konkrétní vnímané reality, ale z utkvělé abstraktní představy, jak by realita měla vypadat, aby svět byl uspořádán spravedlivě a všem se žilo dobře. Onu virtuální představu, o níž se politicky korektní ideolog domnívá, že je univerzálně platná, se snaží aplikovat na veškerý život kolem sebe. Je to přesvědčení, že lidstvo se bude mít lépe, když se bude chovat podle určitých norem, jež mu budou vtloukány do hlav od útlého věku až do hrobu a jimiž bude posléze svázáno právě tím, že je přijme za své. Tyto normy vymýšlejí sociální inženýři a úředníci dohlížejí na to, aby se univerzální představa dobra, do níž patří například multikulturalismus, relativizace pravdy, přejmenovávání reality, egalitářství, „nulová tolerance diskriminaci“ apod., nikde nezpochybňovala. Aby všichni byli natolik politicky korektní, rozumějme poslušní a nesamostatní v úsudku, že je zastaví autocenzura a úlek „co jsem to za špatného člověka“, když budou mít jen pochybnost o platnosti obecně přijímaného a na dobro povýšeného názoru. Pokud přece veřejně pojmenují věci pravými jmény, mají dohlížející aparátníci a jejich nadšení užiteční idioti zásobu nelichotivých nálepek, jak provinilce označit, aby si od něj ani pes kůrku nevzal a všichni se ho pokud možno štítili jako vyvrhele. K takovým osvědčeným nálepkám patří dle povahy „provinění“: pravicový extrémista (zmínění inženýři jsou totiž většinou levicoví extrémisté), xenofob, islamofob, homofob, sexista, rasista, fašista, nacionalista, populista… Většinou názvy, které za desetiletí používání k označení zločinců získaly dostatečně odporný náboj, aby se dosáhlo kýženého efektu – nepohodlného jedince vyřadit z veřejné diskuse.

Z pokryteckých pohnutek politické korektnosti bylo například loni předsedou Senátu ČR zakázáno holandskému pravicovému politikovi a poslanci Evropského parlamentu Geertu Wildersovi přednášet na půdě senátu, kam byl pozván senátorem Oberfalzerem. Wilders totiž otevřeně nesouhlasí s ideou multikulturalismu, naléhavě varuje před islamizací Evropy, která s sebou nese ztrátu svobody, a je proto politickými korektníky nazýván xenofobem, rasistou, fašistou, populistou apod.

V lednu začal s Wildersem v Amsterodamu soud, který ho viní z xenofobie a šíření nenávisti vůči náboženské menšině kvůli jeho výrokům na adresu islámu. Ten je pro něj totalitní ideologií, Korán přirovnává k Hitlerově knize Main Kampf (což pár desítek let před ním učinil Winston Churchill v knize Druhá světová válka, za kterou dostal Nobelovu cenu za literaturu). Natočil také krátký film Fitna (Rozvrat), v němž citacemi z Koránu, záběry na výsledky islámského terorismu a nekomentovanými živými výroky islámských učenců upozorňuje na problémy soužití s muslimy. Příznačné je, že film pobouřil víc zastánce politické korektnosti, než samotné muslimy, měřeno aspoň podle toho, že na předměstích světových měst, obydlených vyznavači Alláha, neshořelo zdaleka tolik aut jako po kauze s Mohamedovými karikaturami.

Wilders před soudem řekl: „Svoboda je ze všech našich výdobytků nejcennější a nejzranitelnější. Lidé jí věnovali své životy a umírali za ni. Je výsledkem dějin a nic se jí nevyrovná… Nemám nic proti muslimům, mám problém s islámem a islamizací naší země, protože islám je v konfliktu se svobodou… Platí svoboda pro obě strany a tudíž i pro kritiky islámu, nebo v Nizozemí smíme slyšet jen jednu stranu? Vztahuje se svoboda na všechny nebo jen na některé? Odpověď na tuto otázku bude i odpovědí, zda svoboda má v této zemi ještě domov… Nejen právem, nýbrž i povinností svobodných lidí je vystoupit proti každé ideologii, která ohrožuje svobodu… V tomto procesu jde zjevně o svobodu projevu, ale také o prokázání pravdy… Jsou moje prohlášení a srovnání pravdivá? Jestliže je něco pravdivé, může to být ještě trestné?“

Pohled holandské státní prokuratury je ale jiný. Výrok při podání trestní žaloby zněl: „Nejde o to, zda se jeho postřehy prokáží jako pravdivé, nýbrž o to, že jsou nezákonné.“ To už připomíná spíš naši totalitní minulost nebo Orwellovu temnou vizi, kde pravda je nezákonná.

Čeho se vlastně Wilders dopustil, a proč musí mít několikačlennou ochranku a neustále měnit místa pobytu, aby nedopadl stejně jako jeho krajané, politik Pim Fortuyn a režisér Theo van Gogh, kteří byli zavražděni kvůli hlásání podobného přesvědčení? Nepřestává provolávat, že „císař je nahý“. Neodpustitelná nestoudnost!

V úvodu citovaný britský novinář a spisovatel Anthony Browne v knize Úprk rozumu, Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii výstižně říká: „Lidé, kteří se proviní proti politicky korektnímu učení, nejsou považováni za pouhé pomýlence, s nimiž je třeba diskutovat, ale za lidi zlé, které je třeba odsoudit, umlčet a zavrhnout. Situace podporuje morální zbabělost, která vede k intelektuální nepoctivosti, a ta prostupuje celou naši veřejnou diskusi jako smrtelný jed.“

 

Škola lhaní

Politická korektnost je tedy způsob, jak se vyhnout nazývání věcí pravými jmény, jak popřít zjevnou pravdu, jak se cvičit v pokrytectví a lhaní, kterému poznenáhlu sami uvěříme. A jak postupně ztratit vlastní identitu! Ve Velké Británii je v pravomoci starostů obcí zakázat veřejné předčítání, scénické provedení i jen knihkupecký prodej pohádky O třech prasátkách, protože v islámu je prase nečisté zvíře a muslimští spoluobčané by se mohli cítit uraženi. Ve městech s početnou muslimskou menšinou bývá tento zákaz často uplatňován. Ze stejného důvodu horliví úředníci Vánoce leckde přejmenovali na Svátky světel a zakázali veřejně hrát a zpívat koledy či vystavovat jesličky. Smutné a nebezpečné na tom je, že s pozitivně diskriminující vstřícností k imigrantům, zcela zapomněli na pocity starousedlíků. Ti zřejmě nejsou pro zbabělé politiky a úředníky, opojené vidinou multikulturní selanky, důležití. Úředníci i politici tedy hlásají rovnost, ale ve skutečnosti ji nerespektují.

Příznačná pro politicky korektní ideologii je potřeba identifikace „oběti“, tedy toho „slabšího“, a jeho se pak ze zásady zastávat, ať už je v právu nebo ne. I kdyby se „oběť“ – tedy menšina etnická, náboženská, homosexuální či jaká další, nebo žena (protože je slabší) – na kriminalitě podílela mnohem větším procentem, než činí procento jejího zastoupení ve většinové společnosti. A statistiky vypovídají jasně, že v případě menšiny etnické (a pokud jde o islámský terorismus i náboženské) tomu tak bývá! Pak se ale tato skutečnost svádí na většinovou společnost, protože to ona je vinna tím, že není schopna se o potenciálního delikventa postarat tak, aby ho kriminální činnost nezajímala. Zdá se to někomu absurdní? Pojetí „oběti“ je zavedeno k naprosté absurdnosti v případě menšiny zlodějské ve Velké Británii, kde je v platnosti zákon, který zloděje opravňuje požadovat po majiteli, jemuž vykradl dům, náhradu léčby, pokud se při výkonu svého „povolání“, tedy vloupání u něj doma, zranil! Může být ukázkovější pozitivní diskriminace?

Ale může: Bílí američtí studenti si stěžují, že při zkouškách na vysokou školu jsou protežováni černoši, hispánci a homosexuálové před bílými heterosexuály. Strach, že budou nařčeni z rasismu nebo homofobie a vyhozeni, nutí ty, kteří o přijetí na školu rozhodují, aby upřednostňovali příslušníky menšin. Černý homosexuál je tedy před bílým heterosexuálem zvýhodněn hned dvakrát.

Jinou podivnou pozitivní diskriminaci lze spatřovat v přijímání zákonů, označujících zpochybňování počtu obětí holocaustu, tedy Židů padlých za oběť ideologii nacismu, za zločin. Proč není zločinem zpochybňování počtu obětí sovětských gulagů, které zemřely z vůle jiné zločinné ideologie, nechce či neumí nikdo vysvětlit. Možná aby byla zvýrazněna vyvolenost menšiny židovského národa, legitimizovaná už v knihách Mojžíšových, vůči níž jsou všichni ostatní diskriminováni.

Politickou korektnost můžeme shledávat už v samotném pojmenovávání menšin. Kupříkladu invalidé jsou nazýváni „lidmi s pozměněnými schopnostmi“ (vtipálci na to konto navrhují nazývat mrtvolu „člověkem s pozměněným metabolismem“), příslušníci černé menšiny v Americe se už nenazývají „černoši“, ale politicky korektně Afroameričané. To, že oni mnohdy sami sebe vzájemně oslovují „negře“, se zamlčuje. Z cikánů se zase stali Romové. Ale naštěstí ne ze všech! Očitý svědek mi vyprávěl humorně absurdní příběh: V Českém Krumlově je hospoda, která nese název Cikánská jizba. Provozuje ji příslušník této národnosti a místní si ho chválí, že výborně vaří, dává plnou míru piva a nešidí. Když se ho jeden turista, jemuž zřejmě politická korektnost už vymyla mozek, pohoršeně zeptal, jak je možné, že se hospoda nejmenuje Romská jizba, majitel mu odpověděl: „Podívej, mladej, Romové jsou ti, co kradou okapy a choděj si na ‚socku‘ pro dávky. Ale já jsem vždycky byl a budu poctivej cikán, moje děti jsou cikáni a mí vnuci jsou taky cikáni. A Romové – ti mi sem nesměj!“ Těžký oříšek pro politicky korektní antirasisty a přívržence pozitivní diskriminace.

Z dílny politických korektníků vycházejí takové nebezpečné hlouposti, jako třeba Antidiskriminační zákon, hlásající „nulovou toleranci k diskriminaci“. (Zákon nebezpečný proto, že obrátil naruby princip presumpce neviny, protože obžalovaný z diskriminace musí u soudu dokazovat, že nediskriminoval!) Nejapnost tohoto paskvilu spočívá zejména v tom, že vlastně vyhlašuje nulovou toleranci k myšlení. Diskriminovat totiž znamená rozlišovat a schopnost rozlišovat zakládá myšlení – činnost, bez níž se obejdou zvířata, nikoli člověk. Ctnost rozumu, v dřívějších staletích tolik velebená, je politickým korektníkům na překážku, v jejich růžové multikulti totalitě ji přece nebudeme potřebovat. Jenže civilizace, která přestane diskriminovat, tedy pěstovat si rozumovou schopnost rozlišování, bude nahrazena civilizací, která s diskriminací nebude mít problém. Projevy extrémně pravicových, nacionalistických nálad v Evropě jsou jen divokou, ale srozumitelnou odpovědí na potlačování vnímaného rozporu a přirozené potřeby člověka rozlišovat, dělit. Kde není rozum a místo vytěsňování a zákazů, kterých jsme svědky, věcná, rozumná rozprava na toto téma, nastupuje vášeň. Tedy podhoubí velmi příznivé pro vývoj směřující až k občanské válce. Máme se asi ještě na co těšit…

S politicky korektním, antidiskriminačním cítěním hluboce souvisí i genderismus – ideologie hlásající rovnost mužů a žen ad absurdum. Podle této ideologie jsou rozdíly mezi muži a ženami výsledkem nespravedlivé nadvlády patriarchální společnosti a jejího diktátu a znevýhodňují ženy. Biologické rozdíly mezi pohlavími genderismus bagatelizuje a zásadně popírá tradiční mužské a ženské role ve společnosti. Naopak v rámci boje proti tradičnímu uspořádání navrhuje už od školy vést děti k nerozlišování mezi činnostmi charakteristickými pro matku a otce. Leckde se mu to už začíná dařit.

Pokud se politicky korektní genderismus bude dál takovým tempem rozvíjet, dočkají se děti našich dětí pohádek asi v tomto stylu: Odstrkovaná a opovrhovaná romská inženýrka (správný politicky korektní typ musí být „obětí“, tedy ženou a příslušníkem menšiny) a aktivistka za práva žížal na půdu bohatou na živiny (správný PK typ představuje apriorně ideologické ekologické smýšlení) zabije strašného bílého draka (utiskovatel má vždy bílou barvu pleti – zlý drak je tu vlastně symbolem bílého heterosexuálního muže), který způsobuje globální oteplování svými střevními emisemi (opět ideologická ekologie), aby z jeho moci vysvobodila arabskou hornici. S ní potom uzavřou právoplatné manželství (mezistupeň registrovaného partnerství už bude minulostí) a nechají se oplodnit indiánským a mongolským semenem ze spermobanky (multikulturalismus nesmí chybět). Stále krásné a mladé budou vychovávat děti v harmonické ženské rodině a přebytky peněz, které jim bude poskytovat prosperující sociální stát, budou posílat hladovějícím do rozvojových zemí (aby jimi ve skutečnosti ještě víc korumpovali tamní neschopné a kořistnické vlády a udržovali je u moci)…

Různé humanitární či ekologické světové organizace, např. Amnesty International, Greenpeace, nebo společnosti zprostředkující adopce dětí na dálku se staly těmi nejbojovnějšími zastánci rovnosti kultur, multikulturalismu, masové imigrace a tím i politické korektnosti jako svého obušku. Malý příklad: Nadace Člověk v tísni před časem prováděla průzkum multikulturní vyspělosti českých studentů. Dotazník obsahoval konstatování zjevných pravd, např. „Kultura některých národnostních skupin je na vyšším stupni vývoje než kultura jiných skupin.“ Tedy „otázka“, která předpokládá schopnost rozlišovat, což by mělo být u studenta samozřejmé. Přirozeně, že většina dotázaných na ni odpověděla kladně. Z vyhodnocení se ale dozvěděli, že zastávají „etnocentrické postoje a rasistické názory“, což přeloženo z politicky korektního jazyka znamená, že většina studentů jsou pomýlení ba špatní lidé, kteří nepochopili, že to, co má tvořit jejich uvědomělost, co si mají myslet, je opak pravdy. Trochu z toho zůstává rozum stát. A taky z toho trochu mrazí.

 

Léčba pravdou

Politicky korektní názor je zvrácený. Realita prostě není a nebude politicky korektní a její poznání a artikulování – čili pravda – rovněž ne. Pravda však není pro politické korektníky vůbec důležitá, ostatně na ni ani nevěří. Hájit pluralitu stejně hodnotných pocitových mínění bez nároku na pravdivost je přednější, než hledat pravdu samu. Korektníci nehledí na realitu, ale jen na svou představu fungování lidské společnosti. A zahleděni do svého snu, obviňují bílou západní civilizaci ze všeho světového zla. Trpí komplexem kolektivní méněcennosti a neschopností vidět pravdu a zastávat pravdu v prostředí postmoderně rozbředlém, kde vše ztrácí svou hodnotu ve všeobecné relativizaci a „antidiskriminačním“ zestejňování. Všechny kultury jsou si dle této ideologie rovny. Ve skutečnosti ovšem jsou všechny cizí kultury lidmi, postiženými nemocí politické korektnosti, vnímány jako lepší než domácí, protože k politické korektnosti patří také „oikofobie“ (odpor k domovu), jak pohrdání až nenávist k vlastní kultuře a civilizaci, kterou cítí politicky korektní bílí Evropané a Američané, nazval filosof Roger Scruton. Lidé postižení PK se v podstatě za svou kulturu a civilizaci stydí, mají pocit viny za příkoří, která naši předkové údajně páchali všem ostatním, jež jsou automaticky chápáni jako nevinné oběti. (Jako by např. otroctví byl vynález bílých.) Pravda se stává nesrozumitelnou hodnotou, patřící mezi nepotřebné haraburdí minulosti; všichni přece můžeme mít jakkoli nepravdivý názor, ale pokud je politicky korektní, nikdo nám ho v rámci multikulturní plurality a nediskriminační rovnosti nemůže brát. Hodnota názoru se už nepoměřuje jeho pravdivostí, tedy nakolik odpovídá skutečnosti, ale jí nadřazenou ideologií. To nám může oprávněně připomínat jak komunismus, tak fašismus anebo Orwella.

„Společnost se vzdala rozumové úvahy ve prospěch citovosti a pravdu podřídila dobrotě,“ říká Anthony Browne (jehož již citovanou knihu tímto vřele doporučuji všem, kteří rádi nazývají věci pravými jmény a nechtějí se nechat obelhávat). Jenže bez toho, abych byl pravdivý, nemohu být ani dobrým. K dobru se nelze dostat tím, že si budu před úsudek o skutečnosti vkládat neskutečnou ideologickou představu, sám sebe balamutit, nevidět realitu vlastníma očima, ale způsobem, jakým je po mně žádáno, jen abych byl uchráněn samostatného kritického myšlení a výměnou za něj si kupoval příjemný, ale iluzorní pocit vlastní mravnosti. Naopak, teprve pokud budu realitu poznávat pravdivě ze všech stran a v širokých a hlubokých souvislostech – tedy nikoli předsudečnými ideologickými brýlemi či vírou, ale vlastním vnímáním a z něj vycházejícím zdravým úsudkem – budu schopen volit z možností ty, které pokud nepovedou k přímému dobru, povedou alespoň k menšímu zlu.

Jakákoliv apriorní ideologie, jíž poměřujeme realitu, zdravý a správný úsudek spolehlivě likviduje. To je největší chorobou dnešní doby. Lidé nehledají pravdu, ale ze souvislostí vytržený příjemný pocit, který si žárlivě střeží jakožto výdobytek své svobody. Jenže je to právě poznání pravdy o sobě i o světě, co člověka skutečně osvobozuje, co činí jeho život plnějším, vědomějším; a vnitřní svoboda mu zase dovoluje být sám k sobě pravdivým ještě do hlubších vrstev.

Jestliže vnější svoboda znamená možnost konat to, co chci, vnitřní svoboda znamená schopnost konat v oproštěnosti od inklinací vlastních sympatií, antipatií, diktátu vášní, žádostí, strachů a dalších pocitů… Slouží k tomu, aby člověk jednal ve shodě s poznaným dobrem aniž by zohledňoval svůj vlastní zájem, eventuální sobecké výhody či nevýhody, které mu takové jednání přinese. Vnitřní svoboda tedy nachází objektivní pravdu bez ohledu na vlastní libost či nelibost a rozhoduje se bez podléhání nátlaku pocitů a žádostí. Je to schopnost určovat si obsahy své mysli sám a vědomě a nenechat se jimi otročit. (Vnitřní nesvoboda je naproti tomu stav, kdy nás obsahy naší psyché nutí k jednání, které nemůžeme úplně ovlivnit – podobně jako je tomu u zvířat.) K tomu, abychom byli pány „ve svém vlastním domě“, je ovšem potřeba vyvinout sílu samostatného zdravého úsudku, nekontaminovaného mimo jiné pokryteckou morálkou politické korektnosti. Tedy to, čeho se u svého občana vlády všech zemí obávají víc, než čert kříže.

Připravme se na to, že svobodu – tuto nezbytnou podmínku progresivního lidského vývoje – si budeme muset hájit a časem za ni my nebo naši potomci i tvrdě bojovat. A nebude to jen slovy a peticemi…

 

Tento příspěvek byl napsán v roce 2010 pro čtvrtletník Obce křesťanů Okruh a střed. Tam odmítnut a uveřejněn na serveru Eurabia získal přes 8000 čtenářů a je stále aktuální.