Jdi na obsah Jdi na menu
 


Univerzální rozměr mystické zkušenosti

26. 6. 2015

Kolokvium „Mystika: kulturní, filosofické a etické kontexty ve světle současného poznání“

Filozofická fakulta UKF v Nitře, 5. května 2010

 

Emil Páleš

 

Je známo, že náboženské představy po celém světě vykazují rozsáhlé podobnosti.1 O původu těchto podobností existuje více hypotéz. Jedno vysvětlení je migrace. Například Indoevropané si představu o trojnosti nebeských bohů a společenských vrstev přinesli ze své pravlasti. Druhé vysvětlení je, že lidé mohli nezávisle dospět ke stejným představám pozorováním přírody. Příklad: Aspoň dvacet kultur vidělo na Měsíci králíka.2 Mohla je k tomu přivést shoda synodického měsíce s ženským cyklem a rytmy plození v přírodě, velká plodnost králíků a fakt, že délka jejich gravidity trvá právě 30 dní. Navíc rozložení měsíčních moří připomíná siluetu králíka s typickýma dlouhýma ušima. Za třetí, lidé mohli k podobným náboženským představám dospět rovněž introspektivním pozorováním sebe samých. Například k představě o oddělitelné duši ze snových zážitků. Psychické struktury společné lidstvu vnášejí do náboženských představ jednotu.

Moje práce spočívá ve studiu dějin zjevení – jejich časové a obsahové struktury. Komplexní obsahové shody mystických zážitků v různých koutech světa přitahovaly pozornost už prvních religionistů a v nejnovější době se staly předmětem bádání transpersonální psychologie.3 Například shodné zkušenosti středověkých evropských mystiků a mistrů čchanu/zenu na Dálném východě. Mistr Eckhart a Dógen hovoří téměř stejným jazykem o prázdnotě, nekonání a osvícení jako o spontánním skoku bez návodu.4 Čeho si však religionistika dosud nevšimla, je, že tyto shody často nejsou jen obsahové ale i časové. Dógen a Eckhart nejenže hovořili velmi podobně, ale žili i v tomtéž století.

Křesťanská, islámská i buddhistická mystika časově korelují, rozkvétají ve stejných obdobích. Jiným příkladem je Jaspersova axiální doba, kdy od Číny, Indie, Persie až po Řecko současně vystoupili myslitelé s analogickými myšlenkami (například s ideou střední cesty či pátráním po vlastním já).5

Všechny kultury po celé dějiny podávaly zprávy o zážitcích zjevení, inspirace, osvícení, které si vysvětlovaly různě: jako vnuknutí božstev, andělů, múz či předků. Časová a obsahová struktura těchto zpráv vykazuje z celosvětového hlediska pravidelnosti, periodické synchronicity, které statisticky překračují úroveň náhody.6 To nám naznačuje první významnou skutečnost: že mystická zkušenost, navzdory svým rozličným podobám, má společný pramen. Jsou to autentické zážitky, sice dobově a místně vykládané, ale skutečně prožité. Nenáhodná variace svědčí o jejich transpersonálním rozměru. Kdyby byli pouhým produktem individuální fantazie, psychotického sebeklamu nebo účelové fabulace – vznikaly by nezávisle na sobě a tvořily by na časové ose náhodné rozdělení.

Zjistil jsem, že rytmy duchovní zkušenosti jsou transkulturní a nadkonfesionální v takové míře, jakou dosud nikdo neočekával. Například židovské legendy o zjeveních padlého archanděla Samaela zapadají do rytmu, v němž povyšovali svého boha války Sutecha Egypťané a oboje pokračuje až do křesťanských dob světci zobrazovanými ve zbroji. Tentýž pětisetletý rytmus popsali Číňané jako období chaosu způsobované vůlí nebes a Babyloňané ho připisovali tomu, že duchovní inteligence planety Mars, Nergal se pravidelně zmocňuje vlády nad světem. Nejznámější zjevení bohyň lásky už od dob starého Sumeru tvoří rytmus, který dodnes pokračuje údajnými zjeveními panny Marie.

Důkladné studium křivek tvořivosti v dějinách ukazuje, že tytéž rytmy zasahují společnost jako celek. Nejsou ohraničené jen na náboženskou oblast, mystiku či prorocké kulty, ale proměňují i umění, vědu a sociální struktury. Se změnou žebříčku duchovních hodnot se okolo nové centrální hodnoty formuje jí odpovídající estetický styl, filosofický obraz světa, rozvíjejí se určité směry vědního bádání a politicky se přeorganizuje stát.7

Například mýty o slunečních božstvech v různých částech světa obsahují společné jádro: bohové slunce jsou vševědoucí, vševidoucí, spravedliví, pravdu znající. Zjevení slunečních bohů a příběhy o slunečních hrdinech, počínající Gilgamešem, přes Persea až po sv. Jiří, zapadají do rytmu, který staří Židé připisovali archandělu stojícímu v slunci, Michaelovi.8 V tomto rytmu později pokračují světci s ikonografickým atributem slunce, lampy, svíce nebo knihy, které svatořečili za moudrost – a vedle nich filosofové. Profesionální hledači pravdy, milovníci moudrosti, se zhruba od dob Sokrata a Platóna (kteří ještě osobně vypovídají, že je inspiroval Apollón) odštěpují z proudu slunečních kněží a vytvářejí samostatný sekulární proud myslitelů nadále pulzující v původním rytmu. Až do politické oblasti se to zrcadlí celosvětovým rytmem demokracií.

To, co zde vidíme pulzovat v kolektivní psyché lidstva jsou určité archetypální motivy, kulturní a psychologické vzorce, které se organizují vždy kolem nějaké centrální hodnoty, kvality či duchovní schopnosti. V případě slunečního archetypu je to schopnost myslet a uvědomit si sám sebe. Zdůrazňování této schopnosti stojí jak v pozadí rozkvětů filosofie tak i demokratizačních společenských pohybů respektujících důstojnost jednotlivce a jeho schopnost samostatně posoudit pravdu.

V opačném rytmu (v antifázi) pulzuje archetyp Luny. Do těchto období spadá většina bájí o božstvech Měsíce a zjeveních židovského archanděla Měsíce, Gabriela. Základní schopností lunárního typu je obrazotvornost a smyslové vnímání. Jejím zintenzivněním vznikají vlny tvořivosti v malířství, narativní literatuře, ale i v přírodovědě. Jedním z nadání lunárního typu je i herectví a divadlo, které mělo ve starém Řecku původně podobu mysterijních her lunárního kultu Dionýsova a po své proměně ve světské divadlo pokračuje až do novověku v původním rytmu.

Takže na jedné straně náboženské legendy nám vyprávějí o střídavé inspiraci Michaela a Gabriela, Slunce a Luny. Darem prvního je myšlení, darem druhého představivost. Jeden vše zduchovňuje, druhý zhmotňuje. Na druhé straně pozorujeme v dějinách reálné střídání idealismu a materialismu ve filosofii a abstrakce a naturalismu v umění. Obojí se shoduje časově i obsahem. Jen jedno je popsáno v náboženských pojmech a druhé řečí sociologa. Neurofyziolog postřehne, že se tu vlastně mluví o kompetencích levé a pravé hemisféry mozku. U jednotlivce se obě hemisféry aktivují střídavě každých 90 minut. Tento individuální rytmus introspektivně pozorovali indičtí jogíni a popsali ho jako střídavé proudění prány sluneční a měsíční nádí po stranách těla, více než dva tisíce let předtím, než Sperry objevil lateralizaci mozkových hemisfér. Babylonští kněží zjistili, že něco obdobného se ve velkém děje každých 500 let s celým lidstvem.

V rytmu bohyně lásky se zase vrací komplexní soubor znaků a vlastností, který je z vývojové psychologie známý jako typický pro období dospívání. Je to jakási periodická globální puberta. Spadají sem světci vynikající soucitem, příběhy slavných milenců, rozkvěty poezie, hudby, krajinomalba, ale i zoologie, psychologie, revoluční období a anarchistické nálady. Centrální hodnotou je probuzení citového života a schopnost milovat. Bohové války představují naopak vzorec mužských ctností a volních vlastností, který se v individuálním vývoji projevuje u čtyřicátníků. Archetyp krásy a archetyp síly, oba se navzájem doplňují jako protiklady, a náboženství nám esenciální moudrost o nich odkázala v obrazech Venuše a Marta. Bájím o Martovi odpovídá skutečný dějinný rytmus válek a agresivity, politické nestability, pádu dynastií a tříštění říší.9 Ale také rytmus technologických objevů.

Rytmy, které tu popisuji, a ještě několik dalších, znali už staří Babyloňané.10 Formulovali to ve své nauce o střídání bohů, která byla součástí jejich astrálního náboženství. Ta se později stala vlastnictvím arabských a evropských učenců a dostala podobu angelologie – její součástí byla i nauka o cyklickém střídání sedmi archandělů coby inspirujících duchů času. Podobnou představu o střídání bohů měli Egypťané, neboť faraoni ji vyjadřovali volbou teoforních jmen při nástupu na trůn. Aspoň část poznání o týchž rytmech explicitně vyslovili Indové a Číňané.11 V časovém pořádku židovských a křesťanských legend o zjeveních jsou obsaženy implicitně. U dalších národů též nacházíme jednotlivě mýty o střídání bohů zapadající do světového rytmu.

Jeden závěr z těchto pozorování pokládám za celkem evidentní: musíme důkladně přehodnotit naše dosavadní názory na původ náboženských představ o bozích a andělech. Nejsou produktem nevědomosti a fantazie, jak se kdysi učilo. Nejsou to primárně ani konstrukty vymyšlené účelově, aby splňovali určité sociální funkce. Jsou skutečným poznáním o psychologii člověka kondenzovaným v obrazné podobě a vztahují se k reálným událostem.

Obrazy božstev nemůžeme pokládat jen za zpředmětnění a personifikaci vnější přírody. Podobnost forem odpozorovaných z přírody by snad mohla vysvětlit existenci podobných náboženských motivů, ale už nikoli jejich synchronní aktualizaci v lidských myslích po celé Zemi. Žádné přírodní rytmy odpovídající zde uvedeným rytmům kolektivní psychologie neznáme.

Božstva nejsou ani zpředmětněním sociálních poměrů. Áres není jen zpředmětněním válečných dob, Apollón není jen odrazem demokratizace společnosti a přísný Saturn abstrakcí absolutistických trendů. Toto tradiční vysvětlení je v rozporu s pozorovanou synchronicitou. Ve starších dobách se civilizace vyvíjely do té míry izolovaně, že mnohé neměli vůbec žádný kontakt a ani ostatní nebyly propojené do té míry, aby jejich vývoj byl kauzálně zřetězený. O globálním zřetězení hospodářských a sociálních poměrů na celém světě můžeme mluvit až v nejnovější době. Synchronnost náboženských představ nebyla odrazem toho, že by sociální a politický systém světa byl navzájem závislý a podléhal jednotným proměnám.

Bylo to právě naopak. Například v posledních stoletích před Kristem se svět politicky sjednocoval do velkých centralizovaných a byrokraticky organizovaných impérií. Š’Chuang-ti, Ašóka i Augustus uctívali saturnské božstvo, které dobře ztělesňovalo ctnosti a kvality absolutní monarchie, kterou budovali. Za mořem měli mayského kolegu, jehož jméno neznáme, ale který konal ve Střední Americe totéž. Saturnský archetyp se však objevil jako první a imperiální centralizace až po něm! Objevil se nejprve v smýšlení lidí, estetickém cítění a náboženském kultu. A objevil se ve své celosti – včetně nadšení pro astronomii, mechaniku, dějepisectví, touhy po dokonalosti, pořádku a dodržování zákonů či tradicionalismu. Absolutizmus je jen jednou z fazet tohoto archetypu, který se vynořuje jako celek. Až lidé zasažení touto psychickou kvalitou začali prosazovat jiné politické poměry. Nebyli odrazem existujícího systému, ale existující poměry přetvořili. Tento typ odpovídá ve vývojové psychologii rigidní stařecké psychice a v typologii poruch osobnosti obsedantně kompulzivní poruše.

Migrační teorie také ztroskotává na synchronicitě. Migrace totiž znamená stěhování či putování znalostí a kulturních prvků s časovým zpožděním desetiletí a staletí, čímž pádem to už není synchronicita. Nehledě na uzavřenost nebo izolovanost mnoha civilizací navzájem. Kde však máme vzít jistotu, že v některých případech nedocházelo k rychlé migraci nových idejí, aniž bychom o tom věděli? Víme to podle toho, že tyto ideje jsou původní. Například světová medicína vykazuje synchronní rytmus, který byl v minulosti známý jako rytmus archanděla Rafaela, patrona lékařství. Čínští, indičtí a řečtí lékaři tvořili současně, ale vytvořili tři originální koncepce zdraví a choroby. Číňané nepřevzali akupunkturu od Řeků (protože Řekové ji neznali), ani Řekové svoji anatomii z Číny, kde neexistovala.12

V 11. a 12. století se od křesťanské Evropy, přes arabský svět až po hinduistickou jihovýchodní Asii objevil gotický oblouk. Tento šedesátistupňový lomený oblouk byl všude stejný a mohl být převzatý (například Evropané ho viděli v době křížových výprav). Jenže architektura každé civilizace měla svoji vlastní genezi. Víme, jak se gotická katedrála vyvíjela krok za krokem z románského kostela a čínská pagoda z někdejší stúpy. Pagoda není gotická katedrála, která doputovala do Číny. Je to původní výtvor Číňanů. Přece však mají něco společného. Architektura na celém světě tehdy prošla analogickou metamorfózou, která se dá vystihnout slovy zeštíhlení a rytmizace. To je ale právě tradiční hermetická signatura archanděla Rafaela. Lomený oblouk zapadal do tohoto stylu jako část, která ladí s celkem. Podobně se světová architektura ve 14. a 15. století zašpičatila a okolo přelomu letopočtu zakulatila.

Statistická analýza křivek tvořivosti v dějinách nám odhaluje zcela nový fenomén: původní tvořivost, pramenící z nitra, z duševních hloubek jednotlivce – která vyvěrá v mnohých koutech světa nezávisle a současně. O tom zjevně mluví angelologie ve své nauce o duchách času – o synchronicitě inspirací. Carl Gustav Jung ve svých posledních dílech vyjádřil přesvědčení, že ve světové duši dochází k pravidelným změnám v konstelaci duševních dominant, archetypů či „bohů“, jak se tomu dřív říkalo, které se projevují ve střídání náboženských kultů a kulturních období. Zákonitosti tohoto střídání už nestihl prozkoumat.13

Tvrdím, že část psychiky každého člověka je neustále pod prahem vědomí ve stavu snu, kde přijímá stejné obrazy jako mystik, a přestože se to děje nevědomě, je to dokazatelné z jeho konání. Každému člověku, i ateistovi se z nitra vynořují stejná duševní poselství, která se v teistickém kontextu nazývají náboženskými, a která mystik vědomě kultivuje cílevědomou praxí. V souladu se svou dobovou výchovou to jedni připíší múzám, andělům a druzí to nazývají jen nápadem, vnuknutím a připisují podvědomé činnosti mysli. Například zakladatel organické chemie, August Kekulé měl ve změněném stavu vědomí (v polospánku) vizi hada požírajícího svůj vlastní ocas (urobora). Ta ho přivedla k pochopení cyklické struktury uhlíku v benzenovém jádru a poskytla klíč k celé organické chemii.14 Uroboros je prastarý symbol alchymie a alchymistů, kteří už dvě tisíciletí předtím tvořili v Anaelově rytmu a Kekulého vize byla jen jeho dalším návratem. V dřívější době by se jeho inspirace nepochybně chápala nábožensky a připisovala archandělu Anaelovi. Všimněte si, že v anaelském období kolem roku 1800 se chemikům „zjevovalo staré božstvo“ alchymistů a zrodila se moderní chemie přesto, že tento rytmus neznali a nevěřili v alchymii ani v jejího inspirujícího ducha. Celou sekulární kulturu je třeba chápat jako podprahově neustále spoluutvářenou mysticky přijímanými náboženskými impulsy.

Všechno, co jsme doposud řekli, jsou jen empirická pozorování proměn duševního života podle přírodovědné metody. Tato pozorování jsou světonázorově neutrální. Teprve jejich spojením s materialistickou nebo idealistickou vizí světa se dostáváme do roviny metafyzických spekulací. Můžeme věřit, že rytmy světové duše jsou způsobeny neznámým periodickým kosmofyzikálním faktorem, který se jednoho dne podaří objevit, anebo, že jsou to inspirace individuálních duchovních inteligencí. Teoreticky by takto mohli ovlivňovat naši mysl i mimozemšťané. Žádná fantastická možnost se tu nedá vyloučit, ale ani potvrdit, neboť těmito úvahami jsme vykročili za hranice vnímaného. Možných metafyzických vizí je více, ačkoli ne každá koroboruje s pozorováními stejně dobře. Ponechávám je otevřené a nemyslím si, že by se v dohledné době podařilo mezi nimi definitivně rozhodnout. Není to ani zapotřebí, pokud by z odpovědi nevyplynula žádná odlišná životní praxe.

Znovuobjevení středověké angelologie moderním myšlením nám otvírá přístup k poznání nových psychospirituálních zákonitostí. Metafyzické uvažování jakéhokoliv druhu na nich nic nemění. Za důležité považuji vyvodit z nich podněty pro život a aplikovat je.

Dějiny ve velkém rámci nám dávají ostřejší obraz o metamorfózách duševních sil, které platí v malém pro jednotlivce. Dynamickou psychologii popisující vzájemné reagování psychických substancí a jejich transmutaci v plameni vůle vedené cílevědomým poznáním. Zjišťujeme, že pokud nedostal příležitost rozvinout se, klesá u mladé generace neuvědomělý impuls k mystickému životu do závislosti na narkoticích a erotice. Že rebelantství se dá předcházet uměleckou výchovou. Že hrubá agresivita sublimuje vlivem rytířského ideálu, nebo že hudba vysvobozuje pohlavní sílu. Že u saturnského typu se vyvine sebedisciplína mnicha-vědce nebo potřeba ovládání druhých, podle toho, jak je veden. Vidíme, že není demokracie bez pěstování filosofie, protože jedno nebylo v dějinách nikdy bez druhého. Že intelekt se rozpadá do schizoidní struktury, pokud nepěstuje spojení s praxí. Že jednostranný důraz na smyslovou soustavu pravdy vede ke ztrátě mravních zásad. Nebo jak se mír ve společnosti zakládá kultivací smyslu pro spravedlnost a čest.

Vědomě zpracované inspirace se vysvobozují do tvořivých rozkvětů, zatímco vytěsněny do podvědomí se stávají destruktivní silou strhující celá společenstva do kolektivních neuróz. Poslední venušinské období kolem roku 1800 skončilo světovou revolucí a poslední martické období ve 20. století světovými válkami. Je to výsledek toho, že neznáme sami sebe a žijeme v naprosté nevědomosti o pohnutkách našich vlastních činů. Po staletích extrovertní vědy, která zcela popírala možnost introspektivního poznání, je nutná duchovní alfabetizace, která nás naučí osvojit si řeč archetypů jako samohlásky a souhlásky abecedy života.

 

Poznámky

1 Eliade, M.: Dejiny náboženských predstáv a ideí. Agora, Bratislava, 1995.

2 Cashford, J.: Im Bann des Mondes. Mythen, Sagen und Legenden. Egmont, Köln, 2003.

3 Grof, S.: Psychologie budoucnosti. Poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Argo, Praha, 2007.

4 Otto, R.: West-Östliche Mystik. Vergleich und Unterscheidung zur Wesensdeutung. Klotz, Gotha, 1926. 

5 Jaspers, K.: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. Fischer, Frankfurt, 1959.

6 Páleš, E.: Sedem archanjelov. Rytmy inšpirácie v dejinách kultúry a prírody. Sophia, Bratislava, 2007.

7 Sorokin, P. A.: Social and Cultural Dynamics. Bedminster, New York, 1962.

8 Jewish Encyclopedia. Funk&Wagnalls, New York, 1901-1906. 

9 Páleš E., Mikulecký M.: 500-Year Periodicity in the History of Ancient Egypt and China. Androgens at Work? Neuroendocrinology letters 29 (4), 2008, s. 589-597.

10 Hastings J.: Encyclopaedia of Religion and Ethics. T. & T. Clark, Edinbourgh, 1913.

11 Meng-c’: The Works of Mencius. Preložil James Legge. Dover, New York, 1970. 3B9, 2B13,7B38. 

12 Alfred Louis Kroeber: Configurations of Culture Growth. University of California, Berkeley, 1969. 

13 Jung, C. G.: Flying Saucers: A Modern Myth. Routledge & Kegan Paul, London, 1964.

14 Roberts, R. M.: Serendipity, Accidental Discoveries in Science. John Wiley and Sons, New York, 1989.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář