Jdi na obsah Jdi na menu
 


Religionistika na prahu nového rozměru

28. 2. 2016

Emil Páleš

 

Dosavadní teorie o původu náboženství a vzniku bohů

V atmosféře triumfujícího materialismu 19. století zakladatelé religionistiky otevřeně vykládali nábo­žen­ství jako sebeklam. Domnívali se, že představy o duši a bozích vznikly naivní interpretací obsahu snů nebo halucinací po požití drog (Tylor). Víra prý vzniká z nepochopení a neschopnosti archaického člověka vysvětlit si přírodní fenomény (Marx) nebo kognitivní chybou magického analogického myšlení, které se do­mní­vá, že podobné předměty na sebe kauzálně působí (Frazer). Příběhy o bozích vznikly mýtizací historických událostí (Graves) nebo zpředmětněním společenských vztahů a institucí (Durkheim). Byly vytvořeny proto, aby plnily určité sociální a hospodářské funkce (Malinowski, Redcliff-Brown). Podle Müllera náboženství vzniká „chorobou jazyka“ – postupnou deformací významu jazykových struktur.

Sturkturalisti vysvětlovali totemy a podobné numinózní entity jako arbitrární znaky, jejichž úkolem nebylo něco znamenat, ale jen odlišit kmeny mezi sebou (Lévi-Strauss). Difuzionisti tematizovali božstva jen jako konstrukty převzaté během stěhování a kulturní výměny od sousedních národů (Ratzel, Frobenius). Další vysvětlovali náboženství jako odpověď na lidskou potřebu smysluplnosti (Heller) a potřebu transformovat neuspořádanost a chaos světa na uspořádanost a řád (Luhmann). Freud se na náboženství díval jako na kolektivní neurózu v důsledku oidipovského komplexu. Podle něj vzniklo jako psychologický mechanismus potlačování strachu nebo sublimací sexuality.

Všechny tyto teorie mají jedno společné: bohové jsou výtvorem lidí. Lidé si je vytvořili omylem nebo cíleně za nějakým účelem. Nezávisle na člověku však neexistuje žádná skutečnost, která by odpovídala představám božstev. Jinak řečeno: proroci a náboženští zakladatelé byli vesměs oběťmi sebeklamu, pokud si nevymýšleli vědomě.

 

Fenomenologie náboženství

Ve 20. století nastal odklon od redukcionismu. Hermeneutika a fenomenologie začaly respektovat ná­božen­skou výpověď jako svébytné poselství, které se nedá vždy zredukovat na jiné, mimonáboženské příčiny. Sociologie náboženství, geografie náboženství, psychologie náboženství mohou být jen pomocnými disciplínami religionistiky, zkoumajícími včleňování náboženských momentů do jiných sfér bytí; jejich vzájemnou interakci a přizpůsobování. Porovnávací religionistika si vytyčila za cíl nezaujatě roztřídit obrovské množství náboženských odkazů, identifikovat podstatné znaky až k destilaci čistých typů, podob (eidos), které se často opakují.

O původu a podstatě těchto podob se dnes mlčí. Co je příčinou podobnosti v morfologii náboženských představ národů světa? Je to vrozená podobnost mozkových struktur? Rozšířily se podobné mýty, symboly a ideje po světe migrací? Nebo se tvořily nezávisle odpozorováním podobných motivů z okolní přírody?

Fenomenologie nechává dveře otevřené i možnosti, že tyto podoby byly skutečně inspirované duchovním světem. Tuto možnost však považuje za vědecky nezkoumatelnou. Religionistika tak přešla od materialismu k agnosticismu. Otázka původu náboženství byla vyškrtnuta z agendy. Avšak tvrzení religionistů, že „religionistika se nezabývá skutečností existence Boha…, ale vyjadřuje se k tomu, jak vznikaly představa a pojem Boha“, jsou sporné samy v sobě.[1] Jako první přece musí zaznít otázka, zda tyto představy nevznikaly tak, že se lidem skutečně zjevují duchovní bytosti, a pokud ano, tak potom jsou všechny pokusy vysvětlit tuto skutečnost jinak mylné. Není možné, aby se nějaká věda pravdivě zabývala svým předmětem, jestliže se odmítá zabývat jeho podstatou. Musela by ustrnout na úrovni deskriptivní vědy a rezignovat na vysvětlení (erklären) i po­ro­zu­mění (verstehen) svému předmětu.

 

Časové vzorce v dějinách zjevení. Vlny tvořivosti

Eliadeho fenomenologií dějin náboženských představ a idejí vyvrcholil dosavadní vývoj v religionistice.[2] Ukážeme, že další krok v metodologii je nejen možný ale i nevyhnutelný. Nutí nás k tomu nově objevená fakta, která se nedají zamlčovat a zkreslovat, ale je potřebné vyvodit z nich patřičné důsledky. Je to přede­vším objev, že dějiny zjevení nejsou náhodné, ale mají svůj časový pořádek. Jestliže seřadíme na časovou osu v celosvětovém měřítku všechny dostupné zprávy o zjeveních vyšších bytostí, zjistíme, že nejsou rozloženy náhodně, ale tvoří uspořádanou strukturu. Kněží, proroci a králové podávají zprávy o snech, vnuknutích a zjeveních, v jejichž důsledku povyšují určité náboženské, státnické, etické a estetické ideje, symboly a kulty božstev. Často se to děje současně a nezávisle na sobě na mnoha místech na zemi.

Nejznámějším příkladem takovéto synchronicity je Jaspersova axiální epocha.[3] Kolem roku 600 př. Kr. se v Řecku, Persii, Indii, Číně objevili mudrci, velcí náboženští zakladatelé a myslitelé. Jeden o druhém nevěděli a přesto hlásali podobné hlavní myšlenky. Většina z nich uvádí jako zdroj své inspirace duchovní inteligenci Slunce (pod různými jmény jako Michael, Apollón, Súrja, Ahura Mazda) a obsahová náplň jejich učení vskutku odpovídá solární ideologii (zrod sebereflexe, svoboda a zodpovědnost jednotlivce, střední cesta, úsilí o syntézu, bdělost, vítězství nad nižší přirozeností).

Souhlasně s centrální duchovní hodnotou se proměňují všechny politické, ideové a estetické struktury společnosti (demokracie, logická racionalita jako kritérium pravdivosti, rozkvět filosofie, vertikalita a linearita v architektuře, světelné motivy v dekoraci). Komplexní proměnu kultury v axiální epoše nelze vyjádřit stručněji a zároveň obsažněji než tak, že duchem této epochy byl pravzor Slunce.

Tytéž duchovní náměty i otázky a totéž kulturní tvarosloví se v různých obměnách objevily i kolem let 300, 800, 1300 – opět paralelně a nezávisle v různých civilizačních okruzích. Vracely se v určitém rytmu od samého začátku dějin, počínajíce prvním slunečním hrdinou Gilgamešem okolo roku 2700 př. Kr.

V „Angelologii dějin“ jsme předložili důkazy, že synchronicity a periodicity v dějinách nejsou výjimkou, ale pravidlem.[4] Jsou jich stovky a týkají se všech oblastí tvořivosti (náboženských kultů, umění, věd, politických idejí). Platí, že pokud má někdo nějakou tvořivou inspiraci, se statisticky významnou spolehlivostí můžeme očekávat, že podobnou inspiraci v tutéž chvíli budou mít i na jiných místech na zemi a také že analogická vlna tvořivosti tu byla už o 500 let dříve a přijde i o 500 let později. 

Tvořivá inspirace lidstva vykazuje časově a územně globální zákonitost, která je nadkonfesionální a nerespektuje ani rozdíl mezi sakrálním a profánním. Sledujme například faraony, kteří si zvolili trůnní jména odvozená od egyptských bohů války. K povýšení Sutecha docházelo v pravidelných odstupech každých 500 let. A tento rytmus pokračuje i po zániku Egypta. Včleňují se do něj křesťanští světci, kteří se proslavili chrabrostí a jsou zobrazováni ve zbroji. Poslední kulminace tohoto rytmu se odehrává už jen v nenáboženském kontextu: ve 20. století se v čelech států objevují muži v uniformách, vojenští vůdci, kult silné vůle a agresivní ideologie.

Spočítejme všechny egyptské faraony, kteří se pokládali za syny bohyně lásky. V jejich rytmu přicházejí středověké křesťanské světice milosrdenství a soucitu, jejichž ikonografickým symbolem je prastarý symbol Inanny-Afrodity – růže. Papežové je kanonizují bez ohledu na jejich kontinuitu s pohanstvím. V novověku tentýž rytmus nabírá převážně sekularizovanou podobu romantismu.

Divadlo je světská forma, která se vyvinula z dionýzií a divadelní tvorba dodnes (celosvětově) kulminuje v rytmu někdejších lunárních kultů. Slavní chemici, kteří vytvořili moderní chemii, jsou pokračovateli nejméně 3000-letého rytmu alchymistů (přestože s nimi nechtějí mít nic společného). Mendělejevův sen a Kekuleho vize urobora by se ve starých časech bezpochyby interpretovaly jako božská zjevení, vzhledem k jejich nesmírnému význam. V sekularizované společnosti se interpretují jako „činnost podvědomí“.

Vyplývá z toho první podnět pro religionistiku: světská i náboženská tvořivost mají společný kořen. Každá tvořivá inspirace, jako čin tvořící kulturní hodnoty – i v sekularizované podobě – je hluboce spjatá s náboženským rozměrem člověka.

 

Má angelologie empirický původ?

Nenáhodné rozdělení inspirací (a tím i géniů) v dějinách je empiricky pozorovatelné a bylo známé už ve starověku. Podle babylonské tradice se sedm bohů – Sín, Nabu, Inanna, Šamaš, Nergal, Marduk a Ninurta – cyklicky střídá jako duchové času. Jsou to duchovní inteligence sféry Měsíce, Merkura, Venuše, Slunce, Marsu, Jupitera, Saturna a židovsko-křesťanská tradice je převzala v podobě sedmi archandělů: Gabriel, Rafael, Anael, Michael, Samael, Zachariel a Orifiel. Každý z nich vládne 72 let a podbarvuje danou dobu specifickou kvalitou. Po 7 x 72 = 504 letech se vystřídá všech sedm a na řadu přichází opět tentýž archanděl. Týchž sedm inteligencí tvoří i větší cyklus, pozůstávající ze 7 x 354,3 = 2480 let. Jako 354-letí duchové času se však střídají v jiném pořadí: Orifiel, Anael, Zachariel, Rafael, Samael, Gabriel, Michael. Tato nauka o duchách času (včetně přesných dat vlád jednotlivých archandělů) se traduje až do konce středověku ve spisech arabských a křesťanských učenců (Abraham ibn Ezra, Peter Abano, Johannes Trithemius).[5], [6], [7], [8]

 Je faktem, že skutečné kulturní vlny v dějinách se shodují s obdobími vlád archandělů a s jim tradičně připisovaným symbolickým a ideovým obsahem. Míra, do jaké se navzájem shodují, leží daleko za hranicemi statisticky myslitelné náhody. Například v obdobích archanděla Rafaela, tradičního patrona lékařství, skutečně vystoupili do popředí merkurské kulty a odehrávaly se rozkvěty medicíny. Platí to nezávisle pro čínskou, indickou, arabskou i evropskou medicínu. Velcí matematici celosvětově korelují s archandělem Zacharielem, čili Jupiterem (a matematika se chápala jako jupiterský dar). Orifiel, Saturnus udává rytmus světového dějepisectví. Vrcholná tvorba v poezii spadá vskutku do období archanděla Anaela – bohyně lásky Inanny-Afrodity. Seznam všech známých vojenských bitev vykazuje signifikantní rytmus – identický s předpovídaným rytmem Samaela, Marta – a pravděpodobnost náhody je menší než jedna k stovkám milionů (tento rytmus popsal čínský filosof Meng-c’ už ve 4. století př. Kr. a jeho poslední kulminací byly dvě světové války).[9]

Porovnání středověké angelologie s kulturními vlnami v dějinách jsme věnovali samostatnou monografii o 1000 stranách.[10] Porovnávali jsme dostupné údaje o všech civilizacích od doby kamenné až po současnost v co nejširším spektru kulturních odvětví. Statistická korelace aspoň na hladině významnosti α = 0.05 platí pro tato odvětví: malířství, próza, fyzika, medicína, lingvistika, hudba, poezie, chemie, revolučnost, filosofie, vojenské konflikty, matematika, geografie, dějepis, astronomie, drama. Dále pro celou řadu náboženských kultů a politických ideologií. Při více než dvou stech exaktních statistických studií jsme kvalitativně analyzovali velké množství materiálu, který se těžko kvantifikuje.

Namísto opakování důkazů tu podtrhneme jen zásadní momenty metodologické převahy této studie v porovnání s jinak běžnou vědeckou praxí.

Za prvé, všechny dosavadní religionistické teorie byly vytvořeny pouze ex post, tedy dodatečnou spekulací nad religionistickým materiálem minulosti. Žádná z těchto teorií neprokázala schopnost předpovídat vývoj náboženství na tisíciletí dopředu. Naše teorie (o cyklickém střídání pravzorů) nevznikla ex post, ale byla zveřejněna předem, před několika tisíciletími, dřív než se dějiny odehrály. Má tedy hodnotu ověřené predikce, nejen dodatečné spekulace (Herodotos píše, že i Egypťané odedávna věřili v cyklické střídání bohů a správně uvádí, že v době prvního faraóna Meniho vládl bůh Slunce).[11]

Za druhé, religionisti podávají většinou jen vysvětlení ad hoc, platné pro daný kulturní jev, čas a místo. Naše teorie sama sobě ukládá požadavek univerzální platnosti – pro všechny kulturní jevy, ve všech dobách a místech na Zemi. Znamená to splnit mnohem náročnější a tvrdší kritérium porovnatelné s explanačními teoriemi exaktních věd.

Za třetí, v religionistice bývá zvykem, že sám autor ilustruje svoji teorii vybranými příklady z dějin náboženství. Nevyžaduje se, aby data, na kterých se hypotéza testuje, byla vybrána nezávisle – odpůrci dané teorie nebo odborníky, kteří nejsou obeznámeni se zněním hypotézy. Nevyžaduje se ani kvantitativní analýza úplných dat. Naše teorie tato kritéria splnila. Byla podrobena počítačové analýze standardními metodami matematické statistiky na dvou nejúplnějších studiích kulturní dynamiky od renomovaných světových odborníků, které vybrali oponenti.[12],  [13]

Za čtvrté, je to první teorie, která je ve shodě s vlastní sebeinterpretací zkoumaných náboženství. Sama je totiž náboženského původu a potvrzuje reálnost náboženských zjevení přesně tak, jak o nich duchovní géniové po celém světě podávají zprávu. Žádná religionistická teorie o původu náboženství doposud nebyla ve shodě se sebeinterpretací náboženství samotných (ti religionisté, kteří připouštějí zjevení, nemají o původu náboženství žádnou testovatelnou teorii).

Za páté, v individuálním životě jednotlivce se střídají tytéž pravzory v tomtéž pořadí jako v dějinách. Z vývojové psychologie je známo, že pro každý věk je typická jiná konfigurace duševních vlastností a schopností: například obrazné myšlení a napodobování pro předškolní věk; fáze konkrétních logických operací ve školním věku; rozvoj citového potenciálu či odpor k autoritám v pubertě; svoboda a zodpovědnost individua patří k črtám dospělosti; konfliktnost ke krizi středního věku; syntetická a sociální inteligence vrcholí po padesátce; a  charakteristickým znakem stáří je konzervativnost, důraz na normy, prohloubení introverze atd.[14] Tytéž konfigurace duševních schopností a vlastností ve stejném pořadí dominují dějinným obdobím. Pořadí pravzorů v životě jednotlivce explicitně uvádí už Ptolemaios.[15] Znamená to, že naše teorie byla ověřena křížem ve zcela odlišné oblasti, nezávisle na náboženských a kulturních dějinách. V religionistice se takováto transdisciplinární křížová shoda (řekněme mezi archeologickou a lingvistickou analýzou) považuje za silný argument.

Při prověřování neobvyklé myšlenky jsme tak uplatnili nepoměrně přísnější kritéria, než jaká se běžně vyžadují k tomu, aby teorie byla přijata. Angelologie samozřejmě otvírá celou řadu otázek, sporných detailů a potřebu proniknout hlouběji do jejího obsahu rozumějícím vcítěním jakož i ověřovat ji s kritickým odstupem. Jedno však můžeme pokládat za jisté: Starobylá angelologie nebyla jen metafyzickou spekulací, ani plodem čiré fantazie našich předků. Pod nánosem věků obsahuje pravdivé jádro, které je nepopiratelné i pro současnou vědu. Slovo anděl má zkušenostní, empirický původ.

Tento závěr zazněl dosud v sedmi zemích před stovkami odborníků a nenašly se proti němu vědecké námitky (přestože osobní víra mnohých se proti tomu bouří). Máme totiž před sebou fakta, která protiřečí dnes vžitému materialistickému paradigmatu vědy. Nadešel čas, aby se paradigmatický rámec věd rozšířil, a abychom přestali znásilňovat skutečnost na Prokrustově loži materialistické filosofie.

 

Důsledky a podněty pro religionistiku

Jestliže je synchronicita a periodicita duchovních dějin systematický a nenáhodný jev, co z toho vyplývá? Globální jev se nedá vysvětloval lokálně, na každém místě a v každé době jinak a jinou příčinou. Vznik filosofie a vzestup slunečního kultu v Řecku nepostačí vysvětlit z místního dění, protože filosofie vzniká náhle na více místech. Nestačí ho vysvětlit ani z dění v daném čase, protože tentýž typ filosofie se vrací pravidelně každých 500 let. Nestačí poukazovat na to, že v 6. století př. Kr. v Číně, Indii, Persii a Řecku společná ideová náplň souvisí s podobnými sociálními podmínkami. Záhada se tím nezmenší, jen dostává novou podobu: proč se v pravidelném rytmu nezávisle a současně na více místech na zemi utvářejí stejné sociální podmínky? Roky 600–246 př. Kr. byly v cyklickém střídání archandělů skutečně obdobím Michaela, archanděla Slunce – právě axiální epochu jsme tedy mohli očekávat. Proměna sociálních podmínek je jen součástí celkové proměny duchovní atmosféry.

Povýšení Inanny za Sargona akkadského ve 24. století př. Kr. nestačí vysvětlit jako nástroj politického zájmu krále. Je třeba se ptát, proč se bohyně lásky hodí za patronku politické kariéry právě v anaelském období a ne jindy? Proč v samaelských obdobích udělají kariéru právě králové, kteří se odvolávají k bohu války; v zacharielských stoupenci jupiterských bohů; v michaelských slunečních; v gabrielských lunárních? V dalším velkém anaelském období o 2500 let později se bohyně lásky opět ocitly na čele panteonů (ať už jako Isis, Šakti nebo Xochiquetzal).

Například švédský teolog a religionista Nathan Söderblom vykládá vzestup Marduka a Amona ve 20. století př. Kr. jako důsledek mocenského vzestupu Babylonu a Théb (a hovoří tím za naprostou většinu svých kolegů): „V závislosti na změněných poměrech národa se mění i bohové. Mnoho bohů odráží dějiny svého národa už v tom, jak se mění jejich jména: např. Amon-Re dokládá sjednocení dvou původně samostatných božských postav, ke němuž došlo v důsledku růstu autority učených kněží a jejich teologie Slunce a v důsledku politické hegemonie Théb, města původně bezvýznamného boha Amona. Vládnoucí postavení boha Marduka v babylonském mýtu o stvoření a v jiných mýtech, stejně jako v umění, souvisí s mocenským postavením města Babylonu, které přineslo založení Chammurabiho říše“.[16]

Söderblom ignoruje fakt, že Marduk i Amon jsou jupiterští bohové (ztotožňovaní s Jupiterem už v antice), že byli povýšeni současně a právě v zacharielském období (2017–1663 př. Kr.), jakož i to, že současně s tím dochází k expanzi Indoevropanů (a dalších národů) pod zástavou hromovládného boha nebes. Nejdřív se přece Marduk stal duchem času a až potom došlo k vzestupu jeho města. Vzestup Babylonu je důsledkem povýšení Marduka, nikoli naopak! Musíme si přiznat, že samotná časová koincidence mezi vzestupem Marduka a Babylonu nevypovídá nic o tom, co je čeho příčinou. Kauzalita je možná oběma směry. Její začlenění do synchronního celosvětového rytmu však vylučuje možnost, že jupiterské kulty jsou jen vedlejším efektem náhodného vzestupu moci některého města.

Mircea Eliade se podobně zamýšlí nad mýty o střídání věků a domnívá se, že nenávist k (martickému kovu) železu a báje o železném věku „…má historický podklad. Doba železná se vyznačovala nepřetržitým sledem válek a masakrů, masovým rozšířením otroctví a téměř všeobecným zbídačováním“.[17] Přirozeně, že v martickém období (1309–955 př. Kr.) se stupňovalo násilí a šířily se železné zbraně. Vždyť právě to dokazuje pravdivost a ne nepravdivost teorie věků! V každém martickém věku se vystupňovalo násilí v celosvětovém měřítku. A nebylo to proto, že by existoval nějaký 500-letý klimatický cyklus sucha a hladu, který by lidi nutil mezi sebou bojovat (žádný takový cyklus se nenašel). Ve skutečnosti pozorujeme něco jiného: jak lidé začínají nadřaďovat vůli rozumu a citu, jak se zvýrazňuje cholerická složka temperamentu, do estetiky vstupují ohnivé formy, stupňuje se sebevědomí, prudkost, bojovnost. Je to duševní zážitek jak se v kolektivním podvědomí lidstva konsteluje archetyp boha vojny. Povaha člověka se mění a to způsobuje střídání věků. Kauzalita při tom proudí z nitra ven, od jemného (změna cítění, atmosféry) k hrubému (změna společenských forem). O tom hovoří legendy, že bůh války (Sutech, Nergal, Áres, Huitzilopochtli) se v určitých obdobích zmocňuje vlády nad světem.[18] Áres je duševní skutečnost – moc, kterou prožíváme jako působící na naše nitro nezávisle na naší vůli – a nikoli chybné spekulativní zpředmětnění náhodných historických událostí.

Jestliže s nástupem rafaelského období v 9. století kněží v Americe, Evropě a Asii hovoří o „příchodu hada“, musíme z toho pochopit, že si nevymýšlejí. Je to introspektivní pozorování. Migrační teorie by mohla vysvětlit nanejvýš výskyt podobných symbolů (opeřeného hada) o sobě samých. Nemůže vysvětlit, proč se tyto symboly na oddělených místech na Zemi aktualizují v téže době. Nesmyslná je rovněž představa, že by k povýšení opeřeného hada a vzestupu Toltéků na hegemona Střední Ameriky mělo dojít kvůli  hrstce mnichů v neznámé vzdálené křesťanské Evropě, podle nichž počíná věk archanděla Rafaela (jehož symbolem je okřídlený had). Kdyby to byly jen účelové výtvory lidského rozumu, vznikaly by v libovolných dobách a ne synchronně (a neměly by ani svoji kulturotvornou moc).

Synchronicita je jev principiálně odlišný od migrace kulturních prvků. Nejen proto, že migrace se děje zpravidla s časovým posunem, takže už nejde o synchronicitu. Ale především proto, že synchronicita hovoří o současnosti původní, originální tvorby. Čínští a evropští lékaři tvořili současně, neopisovali. Nejen proto, že mezi nimi nejsou doložené kontakty, ale protože jejich výtvory jsou obsahově disjunktní (řecká anatomie, čínská akupunktura).

Čínská pagoda není proměněná gotická katedrála, která by doputovala do Asie, ale vznikla postupným vývojem domácí stúpy. Mají však společnou črtu: rytmizaci stavebních prvků – a to je tradiční Rafaelova signatura a hlavní estetická idea architektury rafaelského období všeobecně. Plamínková gotika nevznikla z jehlicové buddhistické dagoby, ale plynulým vývojem z rané gotiky. Přece však v samaelském období architekturu na celém světě proniká samaelská signatura (ostrost, špičatost).

Originalita těchto výtvorů svědčí o činnosti génia. Pramení z lidského nitra – a přece je součástí něčeho nadosobního, co nezávisí na libovůli jednotlivce, ale zjevuje se jednotlivci v jeho nitru jako inspirace. To je zážitek anděla.

Synchronicita inspirací je též fenomén, jímž by se měla zabývat fenomenologie. Je nutno nechat tento fenomén tak, jak se jeví, jak se sám vyslovuje a neznásilňovat ho do materialistických vysvětlovacích schémat i za cenu obětování rozumu a logiky. Fenomenologie je ideál, kterému žel ani sami zakladatelé fenomenologie nejsou věrni. Kdekoliv aspirují na explanaci, sklouznou do materialistických vysvětlovacích postupů, protože žádné jiné vysvětlovací postupy neznají.

Ockhamova břitva vyžaduje, abychom dali přednost jednolitému řešení, které jednotným principem vysvětlí celou třídu jevů – namísto nesourodé množiny komplikovaných spekulací ad hoc. Pokud poukazujeme na kongruenci kulturních forem s náboženskými představami, a chceme používat střídání kultur jako důkaz neexistence bohů, vyžaduje to prvotně víru, že střídání kultur není zapříčiněno bohy, ale něčím jiným. Je to petitio principii, logická chyba, důkaz v začarovaném kruhu.

Na základě námi nashromážděného empirického materiálu z dějin kultury navrhujeme následující podněty pro práci religionisty: Uvědomit si epistemologické pozadí vlastní práce. Rozlišovat mezi empirickými údaji a filosofickými předpoklady. Nezabudovávat materialistické filosofické předpoklady do religionistic­kých teorií jako samozřejmost. Nepřehlížet jevy, které se do těchto předpokladů nehodí. Zrovnoprávnit materialistickou a idealistickou epistému. Rozvíjet jednu vedle druhé. Dávat přednost té, která je v lepší shodě se zkušeností. Vynechat z vědecké metodologie Lockeho tezi, že „nic není v mysli, co nebylo předtím ve smyslech“, protože je to mylný předpoklad v rozpore se zkušeností. Nahradit ji starou scholastickou tezí o „přímém nazírání idejí rozumem“. Uznat zjevení, duchovní inspiraci za to, čím je, t.j. za introspektivní percepci – nikoli halucinaci, sebeklam, fantazii nebo spekulaci. Jako každá jiná je i tato zkušenost intersubjektivně zkoumatelná a experimentálně testovatelná – není hypotetická a vědecky nepoznatelná.

Dále, využít časový pořádek a strukturu pravzorů v kolektivním podvědomí lidstva jako vysvětlující nástroj. Všímat si skutečného toku kauzality, namísto paušálního předpokladu, že hmotné struktury předcházejí duchovním (když například romantický idealismus o desetiletí předchází revolučním výbuchům, můžeme toto duchovní hnutí pokládat jen za příčinu, nikoli za důsledek revolučních událostí). Všimnout si, že každá kulturně-hodnotová forma – i ve své sekularizované podobě – je původně kongruentní s nějakou náboženskou formou. Zahrnout celou světskou kulturu do zorného pole religionistiky jako kryptonáboženský jev.

Astronomie před vynálezem fotografie se opírala výlučně o osobní výpovědi astronomů, kteří pozorovali na obloze nějaký úkaz (například přelet meteoru). Jako kritérium pravdivosti mohlo sloužit jen to, že pozorovatelé na různých místech na Zemi nezávisle na sobě pozorovali tentýž jev. V případě pravidelných meteorických rojů i jejich cykličnost v čase. Přesto, že neměla k dispozici jiné prostředky, se astronomie vždy považovala za vědu. Angelologie je duchovní astronomie. Je to věda o introspektivním pozorování úkazů na duchovní obloze.[19]

 

Samostatné studie k Angelologii

Páleš, E.: Rytmy v dejinách a starobabylonský kalendár. Sborník 23. semináře „Člověk ve svém pozem­ském a kosmickém prostředí“, Úpice, Česká republika, 21. – 23. května 2002.

Páleš E., Mikulecký M.: Periodický výskyt veľkých lekárov v dejinách starého Grécka, Indie a Číny. 23. seminář „Člověk ve svém pozemském a kosmickém prostředí“, Úpice, Česká republika, 21. – 23. května 2002.

Páleš E., Mikulecký M.: 500-ročný rytmus v dejinách starogréckeho, rímskeho a čínskeho dejepisectva. Acta historica posoniensia, Univerzita Komenského, Bratislava, 2004.

Páleš E., Mikulecký M.: Rytmus v dejinách byzantského dejepisectva. Acta historica posoniensia, Univerzita Komenského, Bratislava, 2004.

Páleš, E.: Môže byť idealistická vedecká epistéma úspešnejšia než materialistická? Acta historica posonien­sia, Univerzita Komenského, Bratislava, 2004.

Páleš E., Mikulecký M.: Periodic Emergence of Great Poets in the History of Arabia & Persia, China and Japan. Neuroendocrinology letters No. 3 June Vol. 25, 2004, pp. 169-172.

Páleš E., Mikulecký M.: Periodic Emergence of Great Historians in the History of Ancient Greece, Rome & China. Comparative Civilizations Review 54, Spring 2006, p. 53-62.

Páleš E., Mikulecký M.: 500-Year Periodicity in the History of Ancient Egypt and China. www.sophia.sk

Páleš E., Mikulecký M.: Periodic Emergence of Great Philosophers in the History of Late Antique and Medieval Europe, Byzantium & India. www.sophia.sk

Páleš E.: Periodic struggle of materialism & idealism in history. Is medieval angelology yet true? www.sophia.sk

Páleš E., Mikulecký M.: Synchronous and periodic emergence of great physicians in the history of ancient Greece, Rome, India & China.www.sophia.sk

Jablonický P.: Koncepcia filozofie vedy P. K. Feyerabenda. Univerzita Komenského, Bratislava, 2003. Dipl. práca.

 

Is Angelology of Empirical Origin? Study of Religions at the Threshold of a New Dimension

Consequences of a new discovery for the study of religions are being considered. A complex study of indexes of creativity in history and prehistory worldwide has been performed. Statistically significant synchronous and periodic time patterns have been discovered. Similar religious cults, symbols, ideas, art styles and social structures appear synchronously and periodically worldwide. Similar revelations of gods/angels are being reported at the same time independently in far distant places of the world.  The time periods and the contents of these revelations correspond to the teaching of antique angelology about seven archangels, who alternate cyclically as spirits of time. This phenomenon can not be explained by any hitherto known theory of origin of religion. This paper suggests that angelology is based on real introspective perceptions, which can be verified intersubjectively.

 


[1] Horyna, B.: Úvod do religionistiky. ISE, Praha, 1994, s. 27.

[2] Eliade, M.: Dejiny náboženských predstáv a ideí I-III. Agora, Bratislava, 1995.

[3] Jaspers, K.: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. Fischer, Frankfurt, 1959.

[4] Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Sophia, Bratislava, 2004.

[5] Abraham ibn Ezra: Liber rationum, De gubernatoribus mundi.

[6] Pietro de Abano: Conciliator differentiarum philosophorum. Differentia IX, Propter tertia, Cap.

[7] Trithemius, J.: De Septem Secundeis, id est, intelligentiis, sive Spiritibus Orbes post Deum moventibus. Sponheim, 1508.

[8] I Buddha učil, že svět se vyvíjí v 500-letých cyklech a velké kolo dharmy se otočí jednou za 2500 let. Každých 25 století se objevují buddhové (ztotožňovaní se Sluncem) – a to v obdobích křesťanského archanděla Slunce, Michaela.

[9] Mengzi: The Works of Mencius. Přeložil James Legge. Dover, New York, 1970. 3B9, 2B13, 7B38.

[10] Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Sophia, Bratislava, 2004.

[11] Hérodotos: Dějiny. Academia, Praha, 2005, s. 149.

[12] Kroeber, A. L.: Configurations of Culture Growth. University of California, Berkeley, 1969.

[13] Sorokin, P. A: Social and Cultural Dynamics. Bedminster, New York, 1962.

[14] Vágnerová M.: Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Portál, Praha, 2000.

[15] Ptolemaios C.: Tetrabiblos. Heinemann, London, kap. IV. 10, s. 441-447.

[16] Söderblom N.: Natürliche Theologie und allgemeine Religionsgeschichte, Leipzig, 1913, kap. 6, s. 91-109.

[17] Eliade M.: Kováři a alchymisté. Argo, Praha, 2000, s. 51.

[18] Black J., Green A.: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie. Volvox Globator, Praha, 1999, s. 139.

[19] Analogie mezi astronomií a angelologií je tradiční. Slova hvězdaanděl jsou v biblickém slovníku považovaná za synonyma a Bible hovoří o andělech jako o hvězdách, neboť andělé jsou považováni za duchovní inteligence hvězd (1M 37:9, Ž 148:3, Job 38:7, Iz 24:23). O padlých andělech se hovoří jako o padlých hvězdách (Iz 14:32, Zj 12:4).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA