Jdi na obsah Jdi na menu
 


Opice se vyvinula z člověka, nikoli naopak

6. 1. 2015

Emil Páleš

 

Tak zní, laicky vyjádřený, nejnovější a nejvýznamnější objev paleoantropologie. Věda jím pokročila tak daleko, že se vrátila k světonázoru Křováků, kteří jsou považováni za nejprimitivnější kmen na Zemi. Pokud jste se totiž přírodních národů zeptali, kde se podle nich vzali lesní lidoopi, všude vám odpověděli, že jsou to bývalí lidé, kteří ztratili duchovně-morální vlastnosti (nenapadlo je tvrdit, že lidé jsou vyvinuté opice, které získaly ducha a morálku). V tom smyslu hovoří i indické nebo aztécké mýty: před tímto lidstvem existovala pokolení lidí, kteří se nepodařili. Nedokázali vyslovit jména svých Stvořitelů, nechtěli je uctívat a byli proto zavrženi. Zbytky těchto pokolení se rozprchli po lese jako lidoopi. Stojí to i na třech místech v Koránu: Bůh proklel ty, kteří nedodržovali přikázání a proměnil je v opice (7:166, 2:65, 5:60).

K této staré náboženské pravdě se nyní vrátili vědci, jako ztracení synové ubírající se zpátky domů. Může za to fosílie nazvaná Ardipithecus ramidus, nalezená v afarské poušti v Etiopii. Se svými 4,4 miliony let představuje nejstarší relativně úplnou kostru hominida. Závěrům výzkumu, který trval 17 let, bylo věnováno zvláštní číslo časopisu Science v říjnu 2009 s příspěvky od více než padesáti odborníků.

Až dosud se jaksi samozřejmě vycházelo z toho, že společný předek člověka a opice byl opičí, nejpodobnější šimpanzovi. To znázorňoval vlajkový obrázek darwinismu: opočlověka, který se postupně vzpřimuje v člověka. Ardipitekus tuto představu obrací. Nachází se totiž časově tak hluboko ve vývojovém stromě, že vypovídá cosi o skutečném vzhledu našeho posledního společného předka s opicemi. „Výzkum Ardiho naznačuje, že lidé jsou mnohem původnější v evolučním smyslu než současné velké opice – jako šimpanzi a gorily –, které se dále vyvíjely z chybějícího článku. V jistém smyslu říkáme, že stará idea, podle níž jsme se vyvinuli ze šimpanze, je zcela chybná. Je vhodnější říci, že šimpanzi se vyvinuli z nás,“ říká Owen Lovejoy, jeden z předních odborníků, kteří měli výzkum Ardipiteka na starosti.1 Obrázek je třeba překreslit: vzpřímený tvor se hrbí, chlupatí, divočí a klesá zpět na čtyři proměňujíc se v opici.

Až doteď se učilo, že vzpřímení člověka bylo vedlejším efektem klimatických změn – ubývání lesů a nástupu savan v Africe. Se zmenšujícími se plochami lesů opice „popadaly“ se stromů a na savaně se vzpřimovaly a rozhlížely, aby zdaleka viděly dravce. Tato domněnka padla, když odborníci identifikovali životní prostředí Ardipiteka, zvířata a rostliny v jeho okolí. Už v lesním prostředí chodil vzpřímeně po zemi. Neměl sice velký mozek, ale měl více lidských rysů. Mezi jinými lidskou pánev přizpůsobenou vzpřímené chůzi. Neběhal shrbený po čtyřech opíraje se o klouby předních končetin jako současní lidoopi. Přesto byl zároveň dobrým lezcem a dokázal palcem na noze uchopit větev.

Lidsky tvarovaný je i chrup. Samcům současných velkých opic hrozivě trčí špičáky, které cení při soubojích. Patří to k jejich celkově výraznému pohlavnímu dimorfismu – velkému rozdílu mezi samci a samicemi. Taková fyziognomie se pojí, jak víme, se silným pudovým životem, agresivitou a promiskuitou v tlupách, kdy samci bojují o samice. Ardipitekův špičák trčí jen o něco málo víc než u člověka a rovněž rozdíly mezi pohlavími byli malé, jako u člověka. To svědčí o mírné povaze a způsobu života. Jinak řečeno: naším předkem není surový lidoop, který by se vývojem zušlechtil. Lidoopi jsou naopak našimi potomky, kteří zdivočeli. Ardipitekové pravděpodobně tvořili společenství, v němž se navzájem podporovali, spolupracovali a žili monogamně v trvalých, vzájemně si věrných svazcích. Savanovou hypotézu nahradila nová hypotéza o vzpřímení: Ardi potřeboval volné ruce, aby nosil potravu své věrné družce. Křesťanský misionář, který by se časostrojem přesunul do pliocénu, by mohl Ardiho a jeho rodinu klidně pokřtít. Kromě nich by však objevil hrubší příbuzné, kteří nedávno opustili Ardiho komunitu a začali žít promiskuitním a agresivním způsobem života. To byli předkové současných goril a šimpanzů.

Paleoantropologie začala před 155 lety objevem neandrtálce. Od té doby jsou její dějiny dějinami stále se opakujícího téhož omylu. Představuje si, že člověka stvořil boj o pozemské přežití a proto vyšel ze zvířecích předků, kteří představují jeho minulost. Ponětí o tom, jak dávná má být tato minulost, se dramaticky mění. Poslední neandrtálci vyhynuli jen asi před 28 tisíci lety. Měli o něco drsnější rysy než současní (kromaňonští) lidé: robustní kostru, silné paže a nadočnicový oblouk. Okamžitě po jeho objevu se do neandrtálce promítly fantazie o našem polozvířecím předkovi. V muzeích stál shrbený a zarostlý, brutální zabiják s kyjem v ruce. Podle toho jsme ještě nedávno byli naprostými divochy. Teprve nyní se ukázalo, že neandrtálec není naším předkem. Dávno před ním žil člověk heidelberský, který je naším předkem, a část heidelberských lidí se vyvíjela hrubším směrem k neandrtálcům. Navíc ani neandrtálec nebyl zas takovým divochem. Žil sociálně, staral se o své nemocné, kladl květiny do hrobů svým zesnulým. Jeho opičí vzhled i povaha se přeháněly. Dnes je odborníkům zřejmé, že někdejší obraz neandrtálce byl čistě projekcí kulturního prostředí epochy světových válek a západního imperialismu. Pseudovědecké teorie o původu člověka a zděděných instinktech pomáhaly ospravedlňovat politicky hlásané právo silnějšího ovládnout jiné národy, trhy a území. Ředitelé muzeí si však stěžují, že pravdivá rekonstrukce života neandrtálců už nefascinuje a nepřitahuje tolik návštěvníků.

Stejná myšlenková chyba se několikrát opakovala, přičemž předpokládaný bezbožný předek člověka se posouval stále hlouběji do minulosti. Mezi australopiteky též rozeznáváme dvě větve: robustní (hrubou, pozemštější) a gracilní (křehkou, člověku podobnější). Ale křehké formy nenásledují po hrubých, jak by se dalo čekat při představě vývoje zdola nahoru, nýbrž naopak. Robustní australopitekové se vyvinuli z gracilních před asi dvěma miliony let. Ne zušlechtěním, ale zhrubnutím.

Ardipitekus nám nyní vypověděl stejný příběh o rozchodu člověka s lidoopy před více než šesti miliony let a definitivně osvětlil jejich vzájemný vztah. Spíš než by se byl člověk vyvinul z opic hominizací, vyvinuly se velké opice z člověku podobné formy cestou, která by se dala nazvat gorilizací: na hladké lebce se zvedá kostěný hřeben, tlama začíná převládat nad mozkovnou, páteř se křiví a tvor klesá zpět na čtyři.

Objev Ardipiteka je sám o sobě senzací, ale já tu chci nyní poukázat na něco daleko závažnějšího, co by nám všem mělo začít dělat starosti. Na způsob, jakým se dělá věda. Vědci ze známých univerzit jako vždy sklidí vavříny a Nobelovy ceny za nejnovější, převratné objevy. Ale jak je možné, že někteří z nás věděli o těchto „nečekaných“ poznatcích už dávno? Právě pro tento názor o původu člověka a další názory jsem musel opustit Slovenskou akademii věd a Komenského univerzitu už před sedmnácti lety, v době kdy teprve oprašovali štětci Ardiho kosti a uvolňovali je z horniny Afarské pouště. Jak to, že se tyto objevy prezentují jako úplně nové, bez jediného slůvka omluvy a zadostiučinění vůči těm, kteří byli předtím pro stejné myšlenky z vědecké obce vyhnáni?

Byli to právě současní objevitelé, kteří tuto myšlenku odmítali, nedovolili mi publikovat ji v odborných časopisech a donutili mě protloukat se doslova na existenční hranici s podporou laiků, pro které jsem přednášel a vydával časopis. V Sophii 16, 1997 jsem to vysvětloval v dopise čtenářce: „Poslední, kteří se až téměř před úplným vtělením ukázali jako nezpůsobilí být nositeli duchovnosti, byli lidoopi. Když se jim pak duchovní podstata vzdálila, klesli i z toho vývojového stupně, na kterém už byli, a propadli zpět mezi zvířata… Lidoopi jsou potomky bytostí, které se v poslední chvíli ukázaly jako nezpůsobilé přijmout jiskru ducha a promeškaly příležitost stát se lidmi“.2 V Sophii 19, 1998 tomu byl věnovaný samostatný článek: „To všechno nasvědčuje tomu, že člověk se nemohl vyvinout z opičích předků, naopak zdá se, jako by se opice vyvinuly z předků podobných člověku“.3

Takový názor tu byl už v době, kdy vykopali prvního neandrtálce, ale byl menšinový, neuznaný. Na sklonku 19. století ho v souvislosti s tradičními duchovními naukami na jedné straně a s Haeckelovým objevem biogenetického zákona na druhé straně znovu oživil zakladatel antroposofie Rudolf Steiner: „Tito tvorové se vyvíjeli dále, ale po sestupné linii, a z nich vzniká opičí rod. Nemůžeme proto říkat, že člověk pochází z opice…“.4 Steiner redigoval a vydával Goethovy spisy v Goethově archivu ve Výmaru. On a někteří filosofičtí antropologové (Arnold Gehlen) a goetheanští biologové (Wolfgang Schad) rozpracovávali dále myšlenky, které byly tušením přírodovědce-básníka.5, 6, 7

Goethe při pozorovaní metamorfózy rostlin dospěl k pojmu prarastliny, ne ve smyslu evolučního předchůdce rostlin, ale duchovního pravzoru, z něhož lze při myšlenkové důslednosti odvodit všechny druhy rostlin pomocí metamorfózy. Při hledání prazvířete se Goethe přiblížil tušení podstaty člověka. Harmonický střed, z něhož se dají v duchu odvodit všechny formy zvířat – to je člověk. Například člověk jediný má harmonicky rovnoměrně utvářený chrup. Z lidského chrupu se dají odvodit všechny typy chrupu savců: chrup hlodavců s dlouhými řezáky, chrup šelem s děsivými tesáky i chrup přežvýkavců s výraznými stoličkami a zaniklými tesáky. Tak se to v evoluci skutečně odehrálo – původní harmonický chrup se specializoval pro různé způsoby života. Opačný vývoj neexistuje: zaniklé zuby se už neobjeví a specializované zuby se selekcí nestanou znovu všeobecnými.

Totéž platí pro lidskou ruku. Jen člověk má prapůvodní, nespecializovanou ruku. Z ní se dají odvodit končetiny všech čtyřnožců: rybí ploutev, ptačí křídlo, koňské kopyto. Tak se to skutečně v evoluci odehrálo a opakuje se to při vývoji zvířecích zárodků: pětiprstá dlaň se extrémním prodloužením prostředníku mění v křídlo, splynutím tří středních prstů v kopyto a podobně. Jen člověk si ponechal původní, pětiprstou ruku, která se nehodí k ničemu specializovanému, ale s pomocí nástrojů dokáže všechno, co ostatní zvířata dohromady. Lidská ruka je starší a původnější než všechny ostatní končetiny obratlovců, které se z ní vyvinuly.

Lidská hlava je podobně prapůvodní mezi opičími. Viděli jste někdy sedmiměsíční plod nebo novorozeně šimpanze? Vypadá jako člověk. Má vysoké, klenuté čelo a kulatou lebku; rovnou tvář bez vystupující tlamy; není chlupaté a vlasy má jen na hlavě jako člověk. Je to morálně drásaiící pohled, když tento malý „človíček“ s inteligentně zadumaným pohledem začne zarůstat, na lebce se mu zvedá kostěný hřeben, vystupují nadočnicové oblouky, tlama se zvětšuje a vyrazí z ní vražedné tesáky. Pokud platí Haeckelův zákon, že vývoj jednotlivce je opakováním vývoje druhu, pak se nám před očima opakuje příběh člověka upadajícího v opici. Myslící forma se mění na formu ovládanou pudy a spolu s ní upadají i psychické schopnosti. Mladé opice jsou ještě schopné uvědomit si samy sebe – dospělé už o sobě nevědí. Jak to víme? Když se v džungli v období dešťů udělají louže, namalujte šimpanzům na čelo červenou barvou značku. Opice se budou dívat do zrcadla na vodní hladině. Ty mladší si budou sahat rukou na čelo, protože si uvědomují, že obraz ve vodě jsou ony samy. Dospělé už nechápou, koho vidí. Opice měly kdysi ducha jako lidé, ale ztratily ho.

Postavení člověka v evoluci se tak jeví paradoxně dvojznačně. Na jedné straně se člověk objevuje fyzicky až jako poslední, po všech zvířatech. Na druhé straně jako by právě on nejlépe ztělesňoval duchovní pravzor, který předcházel všem zvířatům. Vývoj přírody totiž obsahuje dva protichůdné pohyby: jeden je vzestupný a týká se hmotných forem, které se zvedají od jednoduchých ke komplexnějším. Druhý je sestupný a týká se duchovních pravzorů, které sestupují do hmoty a organizují ji. Darwinisté vidí jen první pohyb, čili polovinu pravdy, a druhý nechápou ani když ho mají před očima. Jeden z posledních významných inovátorů paleontologie Stephen Jay Gould už popsal evoluci člověka jako příběh tvora, který si stále uchovává mladistvé, původní, všestranné rysy (což se odborně nazývá neoténie nebo pedomorfie).8 Nedává mu však smysl, jakou náhodou mohl přijít právě člověk k takovému výjimečnému postavení, které připomíná biblické učení o koruně tvorstva.

Člověk se vyznačuje všestranností a určitou nevyhraněností forem. Je potenciálně schopný vývoje všemi směry, ale žádným z nich se nevydá a ponechává si všechny tyto možnosti zhmotnění v duši. Právě tak se projevuje duch a je to vlastně definice principu Slunce, které v odvěké moudrosti symbolizuje ducha. Veškerý život má jednu DNK a to dokazuje kontinuitu fyzického života v celém rodovém stromě od prvoků až po primáty. Uprostřed tohoto vývoje však vždy existovala jedna hlavní, sluneční větev vývoje, která byla nositelem ducha. I strom života, jako každý strom, má svůj centrální kmen, v němž si zachovává nediferencované pletivo a odtud se vyvíjí stále výš a výš, zatímco boční větve přinášejí květy, plody a semena, v nichž ukončují svůj růst.

Sedmnáct let přednáším ve Škole angelologie tento obraz o evoluci. Člověk se z hmotného hlediska jeví jako poslední výtvor přírody, ale z duchovního hlediska je její prvorozený a jediný, od začátku zamýšlený syn. Prapůvodní člověk je duch, který v sobě obsahuje harmonicky rovnoměrně všechny duševní principy (celý zvěrokruh). Sestupem tohoto duchovního pračlověka do hmoty začíná evoluce. Jednotlivé živé formy a soustavy orgánů se utvářejí v pořadí znamení zvěrokruhu. Zvířata vznikla z člověka tím, že se zcela oddala určitému tvořivému impulsu v době působení některého z archetypů (znamení zvěrokruhu) a extrémně vyvinula tu či onu soustavu orgánů. Specializovala se a zhmotnila dřív než člověk, který si zachovával zdrženlivou rovnováhu. Každé zvíře vzniklo z člověka podlehnutím některému duševnímu pudu, kterému člověk odolal, a představuje fyzické ztělesnění tohoto pudu.

Člověk má v sobě duševně celý zvěrokruh, všechny vlastnosti, které jsou venku v přírodě rozloženy v jednotlivých zvířatech. Cholerická dravost šelem, sangvinická pohyblivost ptactva i flegmatické vegetování dobytka (symbolizované pevnými znameními Lva, Orla a Býka) jsou i v člověku. Ale jsou v něm jen duševně a jsou v rovnováze. Nevlili se do jednostranné tělesné stavby šelmy, ptáka nebo tura a díky tomu si člověk zachoval svobodu, na rozdíl od zvířat, která musí poslouchat své orgány.

Osou evoluce byla od počátku sluneční linie, která nemohla vyhynout, poněvadž si zachovává plastickou tvárnost a spojení s tvořivými silami Ducha. Nikdy nesestoupila příliš do hmoty. Skrze ni postupoval vždy další, vyšší vývoj, protože přijímala pravzory projevující se jako makroevoluce. Z této hlavní větve se nepřetržitě oddělovaly boční větve, které těžkly a hrubly. Příliš se specializovaly a zpozemštěly, ztratily tvárnost, schopnost nechat se dále formovat duchovními impulsy a vyvíjet. Zkameněly v dokonalém přizpůsobení a potom buď vyhynuly kvůli změně prostředí nebo existují stovky milionů let bez jakékoliv změny dodnes.

Právě proto, že sluneční linie byla produchovnělá, křehká a plastická, je téměř neviditelná ve fosilním záznamu. Nacházíme především boční větve, u nichž zkostnatělo to, co u centrální linie mělo jen podobu měkkých tkání. Nacházíme proto řadu vyhynulých, dokonale ukončených forem, mezi kterými chybějí mezičlánky. Ty musely existovat, ale další stupeň se přitom nikdy nevyvíjel z předcházejícího, protože ten ztuhl ve specializaci a nebyl dále schopen změny. Další vývoj se odvíjel vždy od dětských forem předcházejícího stupně – malých, měkkých a nevyhraněně všeobecných.

To jsou ony dva protichůdné tvořivé pohyby v evoluci. Jeden neustále omlazující, jakoby vracející k prapočátkům a všestrannosti, jímž se duch neustále rozvíjí. A druhý způsobující dospívání, stárnutí, specializaci, vyhraňování. První by se dal nazvat caelomorfní (znebešťující) a druhý teramorfní (zpozemšťující). Darwin objevil ten druhý: mikroevoluci, která umožňuje přežití specializací v daném prostředí. Z krátkodobého hlediska znamená vždy úspěch, z dlouhodobého vyhynutí.

Jsou to zákonitosti vývoje, které platí všeobecně, pro přírodu i kulturu. I mezi národy vystoupí vždy jeden, který vyvine přednostně některou schopnost, a stane se nositelem celé kulturní epochy. Vybuduje úspěšnou civilizaci a právě proto ztrácí schopnost být nositelem dalšího, nového duchovního impulsu následující epochy. Mladší, otevřenější národy jsou vyvoleny místo něj být nositeli budoucnosti. Tím dochází k střídání kulturních epoch. Kde jsou dnes staří Egypťané nebo Řekové, kteří byli kdysi avantgardou lidské kultury?

A kdo jsou nositelé teramorfního a caelomorfního proudu v současnosti? Pokud máme ukázat na někoho v rámci indoevropské rasy, pak jsou to Američané a Slované. Indoevropané, kteří se vydali z pravlasti směrem na Západ, vstoupili do teramorfního proudu, pod jehož vlivem západní národy jako by rychleji dospívaly a stárly. Rozvinuly vyhraněnější individualitu, techniku a úspěšnost. Národy, které zůstaly na Východě, si uchovaly užší spojení s caelomorfním proudem, zůstaly mladší, méně vyspělé, ale otevřené novému vývoji. Omlazující síly totiž přicházejí z Východu a na Západě vyzařují ze země síly, které nás činí staršími.9

Američan chce být jedničkou v nějaké speciální oblasti a sahá po pozemském úspěchu za cenu zakrnění ostatních rozměrů osobnosti. Slovan ho nepředčí v jednostrannostech, ale má všestrannější duši a zbožnost, která ho citově stále spojuje s prapůvodem. Američané se spojili se silami země a jsou mocní, zato Slované milují nebe. Literatura science-fiction slouží jako Rorschachův test, který odhaluje podvědomí obou kultur. O mimozemšťanech nevíme vůbec nic. Jací asi jsou? Když se zasní Američan, vidí Marťany – technicky po zuby vyzbrojenou rasu, která nás přišla zotročit a zabrat naši Zem. Vidí samé degenerované mutanty, jimž se vyvinuly ultraspecializované tělesné orgány výhodné pro přežití a tvoří barbarskou společnost na troskách bývalé civilizace. Když se zasní Slovan, vidí ušlechtilou lidskou praformu – zdá se mu, že civilizace na morálně vyšším stupni vývoje někde bdí a čeká, až nám bude moci podat bratrskou ruku.

Obě kultury vidí svoji vlastní budoucnost. Jedna směřuje ke slepé větvi, fascinovaná drtivou fyzickou silou. Druhá se připravuje být nositelkou dalšího kulturního stupně ve vývoji lidstva. Hluboko v podvědomí je u jedné uloženo sobectví a u druhé tušení oběti, kterou má přinést. Amerikanizace je kulturní ekvivalent gorilizace, dinosaurizace v přírodě.

Darwinizmus odráží anglo-americké poměry zaměřené na konkurenční boj. Vidí v přírodě jen svoji vlastní povahu. Zatímco z Ruska vyšly úplně opačné koncepce o spolupráci a lásce jako hnací síle evoluce, které jsou – jak už víme – přinejmenším stejně pravdivé. Pokud se objevily na Západě, vyšly od žen a ne od mužů. Z obou pohlaví je totiž žena gracilní a muž robustní typ. Mužská tělesná stavba sleduje všechny znaky zpozemštění o stupeň dál než žena, která si uchovává juvenilnější a receptivnější fyziognomii. Muž je zato silnější a úspěšnější pozemsky, ale žena si zachovává jemnější, intuitivnější spojení s všehomírem.

Jak to, že tedy věda „objevuje“ a činí novoty z věcí, které jsme dávno věděli? Kolik dalších pravdivých myšlenek vědci právě teď potlačují, aby za ně za patnáct dvacet let sami sklidili vavříny a dosáhli slávy? Kde je chyba? Může-li sofiologie předpovědět zásadní objevy, je to díky tomu, že je celistvá. Sofiolog s nadhledem integruje empirický, racionální i intuitivní rozměr. Mainstreamoví specialisté se zabývají každý jedním kamínkem mozaiky, ale nevidí celkový obraz. Mohou být skvělými empiriky, ale bývají špatnými filosofy a mysliteli. Z moudrosti celku mohu správně myslet spolu s přírodou, dívat se na svět očima jejích tvůrčích inteligencí – a tušit, předpovídat podobu Ardipiteka. Paleontologové musí fyzicky vykopat jeho kostru a být překvapeni, že se jejich myšlení rozchází se skutečností. Dále budou však dělat tytéž myšlenkové chyby. Ardipitekus přitom není jediný případ, jejich řada narůstá. V prosinci 2006 se na obálce časopisu Nature objevila létající veverka, Volaticotherium antiquum. Potvrdilo se tím, co jsem vysvětloval roky předtím: savci plachtili vzduchem mnohem dřív, už spolu s jurskými praptáky a ne až v třetihorách, jak se myslelo.

Rozložíme-li na stůl lebky fosilních hominidů, máme před sebou fakta. Ale zařadit je a pospojovat do vývojového stromu, to už je úkon lidského myšlení. Paleoantropologové tu mezi empirická fakta neustále vkládají chybné myšlenky, které se jim tam promítají jen z jejich vlastního osobního podvědomí. A nejsou si toho vědomi, protože jim chybí sebepoznání a duchovní práce na sobě samém. Zdokonalují až do nepředstavitelna přístroje, ale nejdůležitější nástroj bádání – vlastní mysl – nezdokonalují, neboť si připadají již dokonalí. Exaktní fakta se ve vědě mísí s osobním podvědomím badatelů, přičemž ti si vůbec neuvědomují, že jsou v něčem jednostranně vyšinutí, neboť velké archetypy lidské psychologie a světového tvoření neznají v jejich úplnosti a čistotě, či lépe řečeno neznají je vůbec.

Sofiologie není podivínská pavěda, ale nevyhnutelný imperativ každého vědeckého bádání! Každá analýza musí být vyvážena syntézou. Svůj smysl dostávají jednotlivosti jen díky celku a celek se prověřuje jednotlivostmi. Syntetické myšlení by nás samo o sobě s jistotou přivedlo k duchovnosti, zatímco jednostranný důraz na analytické myšlenkové postupy nás strhl do materialismu. Chceme-li zůstat na slunečné straně života ukazující do budoucnosti, musíme oba principy udržovat v rovnováze.

To je významný podnět i pro pedagogiku: nesnít o tom, že děti budou vynikat v nějaké speciální schopnosti už od kolébky. Malí géniové v pozdějším věku klopýtají a narážejí. Znebešťující linie se od vzniku života vyznačuje jakoby zadržením ve fázi všestrannosti, prodlouženým dozráváním a odkládáním okamžiku specializace na pozdější dobu. Zpozemšťující linie se vyznačuje krátkým dětstvím, rychlou specializací a osamostatněním mláďat, ale též ztrátou svobody. Pokud si vybereme tu první, budou z našich dětí zdravější, zodpovědnější a tvořivější lidé, budou více lidmi.

 

1 Jenny Kolber: Apes descended from Humans – NOT the other way around. http://www.articlesafari.com/2011/05/apes-descended-from-humans/

2 Emil Páleš: Odpoveď na list čitateľky. Sophia 16, 1997, str. 5.

3 Jan Dostal: Anthroposofie a darwinizmus. Sophia 19, 1998, str. 26.

4 Rudolf Steiner: Menschheitsentwickelung und Christus-Erkenntnis. Rudolf Steiner Verlag, Dornach, 1981, s. 245.

5 Arnold Gehlen: Der Mensch, seine Natur und seine Stellung in der Welt. Junker&Dünnhaupt, Berlin, 1940.

6 Wolfgang Schad: Säugetiere und Mensch. Freies Geistesleben, Stuttgart, 1971.

7 Jos Verhulst: Der Erstgeborene. Mensch und höhere Tiere in der Evolution. Freies Geistesleben, Stuttgart, 1999.

8 Stephen Jay Gould: Ontogeny and Phylogeny. Belknap, Cambridge,1977.

9 Stephen Jay Gould: The Mismeasure of man. Norton, New York, 1981.

 

Psáno v létě 2011.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář