Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejstarší chrám staví historii z hlavy na nohy

6. 2. 2015

Emil Páleš

 

Pupeční vrch, turecky Göbeklitepe, skrýval tajemství největšího přelomu, který se kdy odehrál v lidských dějinách – příběh o vzniku civilizace. Stojí v Turecku blízko hranice se Sýrií. Experti z chicagské univerzity tam byli už v šedesátých letech a viděli ze země trčet vápencové kvádry. V domnění, že stojí na byzantském nebo islámském hřbitově, usoudili, že jsou to náhrobní kameny. Až když se tam objevil Klaus Schmidt z Německého archeologického ústavu, intuice mu napověděla, že ten kopec vůbec nezapadá do okolní krajiny – že je dílem člověka. Od roku 1996 tam vede vykopávky.[1] Tak zjistil, že domnělé náhrobní kameny jsou hlavicemi sloupů nejstaršího chrámu světa, sahajících hluboko pod zem.

Schmidt odkryl okrouhlou kamennou stavbu monumentálních rozměrů. Sloupy z kamenných monolitů tu stojí v kruhu jako ve Stonehenge, ale jsou spojeny souvislou kamennou zdí a byly nejspíš zastřešené. Pro porovnání, kamenný kruh v Stonehenge má průměr 33 metrů, sloupy jsou 4–7 metrů vysoké a váží 25–50 tun. Kamenné kruhy v Göbeklitepe jsou menší, nižší a lehčí, ale je jich dvacet. Jen největší z nich mají průměr 30 metrů, výšku 5 metrů a kameny váží 10–20 tun. V kamenolomu však leží i jeden 50-tunový sloup, nedokončený, zlomený.

Archeology však nejvíc zaskočil věk této stavby. Je starší než písmo, kolo, metalurgie, hrnčířství – dokonce starší než zemědělství. Je o sedm tisíc let starší než Stonehenge a pyramidy. Od prvních klínopisných tabulek nás dělí 5300 let, ale pro staré Sumery bylo Göbekli vzdálenější minulostí, než jsou oni pro nás. Schmidt se v současnosti prokopal do 11 600 let vzdálené minulosti, ale většina naleziště je stále pod zemí, takže celý komplex staveb fungoval už zhruba před 12 000 lety.

Problém je v tom, že tito lidé byli ještě lovci a sběrači. Všude okolo se našli jen kosti divokých zvířat. Chov dobytka a obdělávání půdy se začaly až před 11 000 lety. Předpokládalo se, že lovecko-sběračský způsob života se svou společenskou organizací na stupni starší doby kamenné a omezenými zdroji vůbec neumožňoval monumentální stavby. A na práci v Göbekli bylo potřeba uvolnit možná 500 mužů.

Po statisíce let od svého vzniku byl člověk lovec a sběrač – putoval za zdroji krajinou v nevelkých tlupách tvořených velkorodinami. Nemohl se ani velmi usazovat a shromažďovat, neboť stejné území uživí mnohonásobně méně lovců a sběračů než rolníků a chovatelů. Až před 11 000 lety se člověk usadil a uskutečnil ten největší vývojový skok – neolitickou revoluci. Začal s budováním velkých organizovaných civilizací… a zanedlouho přistál na Měsíci.

Ale jak a proč to začalo? Sto let platila následující teorie: když lovci objevili chov a obdělávání půdy, usadili se. Zvýšená produkce umožnila růst sídlišť, z nichž se postupně stávala města, ale nejen to. Potravinový nadprodukt a hojnost vytvořily také volný čas a uvolnili lidské zdroje. Pokud se už denně nemuseli všichni vydávat za potravou, někteří lidé měli čas na jiné činnosti. Například na náboženskou spekulaci. Začala dělba práce a společnost se rozvrstvila: vznikla kasta kněží, šlechty, specializovaní řemeslníci a obchodníci. Jednoduše – materiální základna umožnila vyšší a složitější ideový život, organizovanost a civilizovanost.

Göbeklitepe postavilo archeology před jednoduchou skutečnost, která je zmátla: vysoce organizované náboženství a společenství předcházelo hospodářské revoluci. Většina odborníků přijímá Schmidtův názor, že jde o svatyni. Nebylo to obytné, ani obývané místo, nebyla tam voda. Ale lovci a sběrači z okolí sto dvě stě kilometrů se tam scházeli na slavnosti. Nejprve tu stál velký chrám – a v následujících staletích se právě v okolí tohoto chrámu z divoké pšenice „jednozrnky“ vyšlechtila první kulturní plodina na světě. Aby se Schmidt s tímto faktem vypořádal, učinil nakonec radikální závěr: náboženství nebylo vedlejším produktem prosperujícího hospodářství – náboženství bylo jiskrou, která zapálila civilizaci. Domnívá se, že právě společnou zkušeností při velké stavbě pro nějakou ideu se ukul mravní kodex umožňující spolupráci velké skupiny lidí do té doby vzájemně cizích a neznámých, nespojených rodinnými pouty.

Jedním z důvodů, proč jsem před 24 lety začal psát Angelologii dějin, bylo, že jsem byl vychován v marxistických školách. Celé dětství jsem poslouchal Marxovu teorii, že společenská (ideová) nadstavba je produktem společenské základny (hospodářství). Reálné, prvotní a určující jsou výrobní vztahy a prostředky – a náboženství, filosofie, ideologie jsou už jen jejich odrazem a vedlejším produktem. Tato teze však uhranula historiky na celém světě už před nástupem komunismu a přetrvává i po jeho konci. Cokoliv se v dějinách odehrálo, vysvětlovalo se z vnějších příčin – geografických, klimatických, demografických, hospodářských, politických. Vědecky zněla pouze ta vysvětlení, kde příčinnost proudila zvenčí dovnitř. Člověk a jeho myšlenkový svět nebyly tvůrci a původci dění, ale výsledkem okolního dění, odrazem prostředí.

Toto jsem považoval za urážku lidského ducha a takovou učenost za destruktivní materialistický kult, oděný pseudovědeckou rétorikou, která drží národy v temnotách a zatajuje jim jejich zlatý poklad: duchovní pramen jejich tvořivosti, síly a svobody. Nebyl jsem výsledkem svého okolí. Vrátil jsem přihlášku do komunistické strany a opustil akademii věd. Vyrůstal jsem v prostředí bez náboženství, ale určujícími se pro můj život staly vnitřní vjemy, o nichž moje okolí nevěřilo, že existují. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že počátkem všech velkých změn v člověku a v dějinách jsou zážitky, o nichž se po tisíciletí mluví jako o zjeveních bohů, andělů nebo démonů. Nejprve jsou jen jako jemný šepot, závan motýlích křídel – a když se do nich zaposloucháš, sílí jako řeka – až z nich vyrostou katedrály a města, anebo s divokým řevem obrátí celé země v popel a mění hranice říší, jako by to bylo jen naváté listí.

Dnes dokládám příčinné vztahy přesným rozborem křivek tvořivosti v dějinách. Například romantismus nebyl výsledkem zklamání z revolučního vývoje, ale naopak – romantické nálady předcházely revolucím a vyvolaly je. Představa člověka jako stroje nevznikla pod vlivem mechanických vynálezů, naopak – mechanika sama je výsledkem náboženského vnuknutí. Nejdřív přišli Kalvín a Jansen, učení o predestinaci, deterministická víra, že všechno se odehrává nezměnitelně a mechanicky. Až když v tom vyrostla celá generace, Galilei a Stevin založili mechaniku jako vědu, která se zhmotnila ve strojích. Descartes osobně popsal svoje setkání s andělem, který mu prozradil jádro jeho metody. Moderní vědecká metoda, s jejíž pomocí jsme dospěli k přesvědčení o neexistenci andělů, je sama jen inspirací anděla – archanděla v černém sametu, který se zjevuje jednou za půl tisíciletí. V dějinách opakovaně nacházím tuto posloupnost: nový volní impuls zazní nejprve jako krédo z úst proroka, po dvou třech desetiletích prostoupí cítění a tvorbu umělců, ještě později se přemění v objevy vědců a teorie filosofů, až se nakonec ztělesní v politice a hospodářství, utvářející vnější prostředí.

V době, kdy Klaus Schmidt začínal s vykopávkami, psal jsem úvodní kapitoly Angelologie, včetně kapitoly o příčinách neolitické revoluce.[2] Sám tvůrce pojmu neolitická revoluce Gordon Childe hledal její příčiny v klimatických změnách na konci doby ledové. Dnes víme, že jím předpokládané změny klimatu se vůbec neodehrály. S mladistvým zápalem jsem si podal archeology za to, že „neváhají vysvětlovat neolitickou revoluci začarovaným kruhem příčin“: rostoucí počet obyvatel a nedostatek potravin nutil lidi obdělávat půdu, díky čemuž stoupal počet lidí, které bylo potřeba nakrmit. Ani vyhynutí velkých zvířat (jako mamutů) na konci paleolitu samo o sobe nevede k civilizaci, poněvadž po statisíce let se zúžení zdrojů řešilo jednoduše tím, že populace se zredukovala na počty, jaké se v dané oblasti uživí.

Rozhořčil jsem se nad bezbožnými sumerology, podle nichž „založení města neinspirovala žádná idea“, ale bylo jen jakýmsi samopohybem výrobních sil a hmotných potřeb, jejichž imaginární podobu lidé pojmenovali bůh: „Ani v Mezopotámii by dodnes nebylo nic vzniklo, kdyby tu k přírodnímu prostředí, které samo o sobě nevede vůbec k ničemu, nebyla přistoupila právě ona inspirující idea, kdyby tu do těchto duší nebyl v pravý čas od bohů vnořen podnět k něčemu vyššímu a ušlechtilejšímu, a kdyby tyto duše na to nebyly reagovaly.“ Schmidt to shrnul do lapidární věty: „Nejprve byl chrám, pak město.“

Vzhledem k tomu, že stejné změny se děly současně i v odlehlé Melanésii nebo na izolovaném americkém kontinentu, napsal jsem: „Neolitickou revoluci není možno pochopit jinak než tak, že došlo ke globální proměně duchovní atmosféry Země, k nějaké objektivní a nanejvýš významné události v kolektivním nevědomí lidstva.“ Obsah tohoto nového impulsu jsem popsal takto: „Duchovní náplní poatlantské epochy je, že člověk, lidský duch se ujal aktivní práce na svých schránách: astrální, éterické a fyzické. Člověk ukázňuje, ovládá, očišťuje a zušlechťuje to, co je v něm zvířecí (svoje astrální tělo), a tím i celou zvířecí říši… Zušlechťuje, očišťuje a povyšuje, proměňuje to, co je v něm rostlinné (éterické tělo), a tím celou rostlinnou říši… Podřídili jsme to zvířecí v nás našemu já, bdělému myšlení a morálním pojmům uvnitř – a zapřáhli tažná zvířata do pluhů a vozů navenek. Toto je vnitřní a vnější stránka téhož procesu, který znamenal vznik kultury.“

Schmidt při rekonstrukci myšlenkového světa stavitelů nejstaršího chrámu dospěl k témuž. Sloupy uprostřed chrámu jsou totiž antropomorfní, jsou to stylizované lidské postavy s naznačenýma rukama a opásané kožešinou – možná zbožštění předkové. Člověk je v centru a obklopuje ho kruh divokých, nebezpečných zvířat v kamenných reliéfech a plastikách. Autoři jeskynních maleb v Altamiře (před 15 000 lety) se ještě cítili být jen částí přírody, článkem posvátného řetězce, kde všechno až po kameny mělo duši. Zobrazují pouze přírodu, člověka skoro vůbec, nebo jen jako její součást. Stavitelé Göbekli žili už v jiném duchovním světě. Nové náboženství postavilo člověka nad přírodu jako pána, a to byl – podle Schmidta – ten mentální skok, který je přivedl k proměňování přírody: domestikování zvířat a obdělávání půdy.

Stará moudrost o andělích mi dovolila předpovědět ještě víc: i okrouhlý tvar, okolnosti a čas (ne však místo) vzniku chrámu v Göbeklitepe. Vycházel jsem přitom z pojednání O sedmeru duchů, které na sklonku středověku napsal opat kláštera ve Sponheimu Johannes Trithemius.[3] Nejstarší písemný doklad o tom pochází z pera židovského rabína Abrahama ibn Ezry, který žil ve 12. století. Jde však očividně o koncepci, která se tradovala už od starého Babylonu. Trithemius vysvětluje císaři Maximiliánovi, že „podle názoru mnohých moudrých mužů starých dob“ si sedm duchovních bytostí, archandělů nebo bohů, cyklicky předává vládu nad světem. Každý vládne 354 let a 4 měsíce, takže po 2480 letech (když se vystřídá všech sedm) se dostane na řadu vždy tentýž archanděl.

Až do konce středověku se věřilo, že čas má kvalitativní strukturu podobnou fraktálu. Jedna bytost (princip či pravzor) ovlivňuje současně malé i větší časové úseky a rytmy. Například Orifiel, jeden ze sedmi, se ujímá žezla jako duch času každých 2480 roků, ale jako menší duch času ovlivňuje i 72-leté období každých 504 let a vládne i delším epochám. Ze skládání těchto rytmů mi vyplynulo, že orifielské působení se maximálně umocnilo před 4500, před 7000 a před 12 000 lety. Trithemius o tomto archandělovi píše, že inspiruje sjednocení světa do jediné monarchie a nadlidské stavby (Babylonské věže). Řečí hlubinné psychologie je to archetyp Saturna – vyzařuje z něho přísnost, hloubka, disciplína.

Je to ten anděl, který učil Descarta. Během jeho života všichni chodili v černém a šaty se skládaly ze samých kuželů, okruží a koulí. Šířil se absolutismus a státy se politicky sjednocovaly do větších celků. Orifielská období pokaždé vyzdvihnou konzervativní, tradicionalistické, věčné hodnoty, jejichž symbolem jsou nepomíjející monumenty z kamene – pyramidy či megality. Koncentrovaný, statický a do sebe uzavřený tvar kruhu či koule nejlépe rezonuje s orifielskou náladou. Kamenné kruhy jsou signaturou saturnského ducha.

Velký orifielský vliv naposled vrcholil před 2000 lety, když Augustus zakládal Římské císařství. Kupole a oblouky tehdy charakterizovaly nejen římsku architekturu, ale posázely i Indii v podobě stúp a objevují se i v Íránu v podobě kruhových chrámů. Od Číny po Ameriku absolutističtí panovníci budovali obrovské státní kolosy a stavěli monumenty.

Před 4500 lety Evropu posázely kamenné kruhy – kromlechy. Jenže největší a nejznámější z nich, Stonehenge, vypadával z rytmu a zdálo se, že starobylou hypotézu vyvrací. Až do roku 2008, kdy britští archeologové pod vedením Michaela Parkera Pearsona znovu důkladně prozkoumali stojící kameny a prohlásili, že se mýlili: Stonehenge je starý přesně 4500 let.[4] Potvrdil se i orifielský kontext jeho stavby: sjednocování prehistorické Británie. Je to vždy nějaký velký monarcha sjednocující předtím rozdrobené území, který potřebuje – a zároveň si může dovolit – shromáždit prostředky v monumentálním rozsahu. V téže chvíli vrcholí egyptský absolutismus a vyjadřuje se pyramidami.

V roce 2002 se odehrál další významný nález – vykopali „německý stonehenge“ v Gosecku – 7000 let starý. Stejné kruhové příkopy s palisádami (rondely) z té doby jsou i na našem území jako výtvor tzv. lengyelské kultury. I o nich se kdysi myslelo, že jsou o tisíc let mladší – a archeologie se musela opravit. Nakonec Göbeklitepe – „nový stonehenge“, 12 000 let starý. Správná data nám naznačoval rytmus archanděla Orifiela.

A ještě jedna věc se opakovaně potvrzuje: souvislost s kultem mrtvých. Kamenné oblouky a kupole se obrazně spojují s nebeskou klenbou a lidskou lebkou. Lebka je symbol saturnského ducha, který inspiruje asketické řády jako byli kartuziáni. Pearson zjistil, že Stonehenge byl pohřebištěm, končily tam pohřební procesí. Schmidt se taktéž domnívá, že v Göbekli půjde o úctu k zemřelým, jejichž oddělené lebky byly předmětem kultu.

Žádný vnější dějepis nedokázal předpovědět to, co věděl benediktinský mnich, který nevytáhl paty ze své klášterní cely. I duchovní svět má svoje dějiny, svoje zákonité proměny, které mystik pozoruje a poznává vnitřním zrakem, hledě do vlastního nitra. Z těchto vnitřních dějin pramení ty vnější a teprve když spatříme jejich jednotu, začne dějepis dávat ucelený a smysluplný obraz. Tak jako je lidské tělo v přírodě obklopeno chemickými prvky a samo se z nich skládá – tak je lidská duše napájena pravzory, bytostnými kvalitami nadpřírody. Poznání o nich nám naši předkové odkázali v obrazech archandělů.

Dějinné rytmy a křivky svědčí o tom, že lidé nejednají svobodně. Následují impulsy vynořující se z tajemných hloubek nevědomí, jejichž původu nerozumějí. Jen vynikající jednotlivci zároveň svými životy dokázali, že člověk má potenciál narodit se podruhé z ducha a být svobodný. Avšak u většiny lidí je tato zlatá hřivna zakopána, spí. Například archanděl Anael je pramenem duševní síly, která se navenek v druhohorách ztělesnila do ptactva a žije v duši jako naše vnitřní ptactvo. Podobně je to s Rafaelem a světem plazů, Michaelem a světem ryb. Sangvinický člověk má sklon nechat se strhnout tímto ptačím elementem, což se navenek projeví neplodnou přelétavostí mezi radostmi a atrakcemi. Pokud však toto ptactvo v sobě ovládne, promění se mu v hudbu…

Člověk už opanoval vnější svět, ale ve svém nitru otročí impulsům, které ho ovládají. Až jednou zapálí v sobě jiskru duchovního zlata, kterou dostal, začne vědomě poznávat svoje vnitřní síly a vládnout jim. Andělé, jeho bývalí učitelé, se před ním pokloní jako rádcové, kteří připravovali mladého prince převzít trůn. Pěkně to vyjádřil Pierre Teilhard de Chardin: „Jednou přijde den, kdy po pokoření vesmíru, zkrocení větru, přílivu, odlivu a zemské přitažlivosti začneme využívat sílu lásky. A v ten den podruhé v dějinách světa objevíme oheň.“

 


[1] Klaus Schmidt: Sie bauten die ersten Tempel. Das rätselhafte Heiligtum der Steinzeitjäger. Die archäologische Sensation am Göbekli Tepe. Beck, München, 2006.

[2] Emil Páleš: Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Sophia, Bratislava, 2001, str. 114-117, 324-325.

[3] Johannes Trithemius: De Septem Secundeis, id est, intelligentiis, sive Spiritibus Orbes post Deum moventibus. Sponheim, 1508.

[4] Mike Parker Pearson: Stonehenge – A New Understanding. Solving the Mysteries of the Greatest Stone Age Monument. Experiment, New York, 2013.

 

Zem a vek, červen 2014

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA