Jdi na obsah Jdi na menu
 


Může být idealistické vědecké epistémé úspěšnější než materialistické?

31. 5. 2016

Úvod ke kolokviu „Paralelní a periodické jevy v dějinách“, diskuse ke knize Angelologie dějin

Katedra všeobecných dějin, Filozofická fakulta UK v Bratislavě, 24. října 2002

 

Emil Páleš

 

Bytost vědy

Dovolte, abych na úvod kolokvia shrnul výsledky svého zkoumání a vytyčil centrální otázku, kvůli níž jsme se tu sešli. Vědecké poznání je proces; je to myšlenkový organismus, jehož některé součásti jsou už pevné, jisté, prověřené tzv. „tvrdými“ metodami. Jiné součásti jsou méně jisté, ale prav­děpodobné. A nakonec jsou tu indicie, předpoklady, pracovní hypotézy, nápady, které jsou vysoce pohyb­livé a tvárné. Stejné je to i v knize, kterou jsem napsal: stojí tu vedle sebe poznatky na různých stupních jistoty.

Věda nespočívá v tom, že se budeme zaobírat pouze tím, co je stoprocentně jisté a ostatní vyloučíme. Vědeckost spočívá v míře, jakou jsme si vědomi procesu vzniku a původu našich myšlenek. O každé myšlence víme, jak vznikla, čím je podložena a umíme posoudit stupeň její jistoty. Tím se vědecké myšlení liší od myšlení založeného na přebírání hotových myšlenek od autorit.

Kdo chce vidět z vědy jen to, co je pevné, je jako někdo, kdo namísto celého člověka chce vidět pouze kostru. Teorie jsou jako kostry. Jsou konečným výsledkem pohybu, kdysi kapalných, tekutých živých procesů, usazeninou minulosti. Věda je dobrodružství. Její srdce bije tam, kde se tvoří, kde ještě nedospěla do fáze zkostnatění. Nebojme se zúčastnit se tohoto dobrodružství – pokud jsme si na každém kroku vědomi, co děláme!

 

Shrnutí Angelologie dějin

Napřed je třeba vědět, že všechna elementární fakta, která v knize uvádím, jsem převzal z his­to­rické a archeologické literatury. Tam, kde některá událost nebo její datování nejsou jisté, vzal jsem před­běžně v úvahu tu nejpravděpodobnější možnost. Snažil jsem se budovat na tom, v čem se jednot­livé historické školy shodují, ne na tom, v čem se liší. Pokud jsou přesto v knize nepřes­nos­ti, budu vděčný těm kolegům, kteří mi je pomohou při druhém vydání odstranit. Jestliže se dosavadní poznatky revidují ve světle nově objevených dokumentů a vykopávek, budu je akcepto­vat. Není mou ambicí prosazovat nějaké nové historické doklady, ale spoléhám na to, že odborníci je z­nají nejlépe. Otázka faktografie by proto neměla být předmětem sporu.

Novým je v mé knize způsob, jakým jsem spojil do souvislosti skutečnosti, které jsou všeobecně známé. Způsob, jakým jsem pochopil jejich příčiny a význam. Jako vystudovaný matematik a lingvista jsem nebyl zatížen ničím z toho, co se z historických věd učí na vysokoškolských katedrách. To mi umož­nilo podívat se na dějiny s čerstvou intuicí a zcela novýma očima.

Zkoumal jsem pět druhů jevů nebo souvislostí, které tvoří jádro knihy. Pokud vím, jsem první, kdo se zhostil úkolu tento typ jevů prozkoumat systematicky v celosvětovém měřítku od doby kamenné až po současnost. Angelologie je syntéza, je to filosofie dějin. Filosofií dějin je mnoho, ale tato je první, kte­rá se dá podpořit i exaktní matematikou.

Prvním jevem, který jsem zkoumal, je kulturní fyziognomie. Všimněme si například rostliny, růže. Jed­notlivé části rostliny – list, květ, plod, semeno – nejsou ledajaké, ale takové, že k sobě navzájem patří. Kdybychom zkombinovali břízu s dubem nebo přilepili růžové listy na květ lilie, každého by hned uhodilo do oka, že se k sobě nehodí. Rostlina tvoří estetickou jednotu, je vystavěná v jednolitém umě­leckém stylu. Za všemi jejími částmi jako by stála jedna entelechie, jedna formující idea. Platí to i o lidském těle. Typolog proto umí z fyziognomie jedné části těla odvodit fyziognomii ostatních částí. Například z tvaru sanice si umí udělat úsudek o tvaru končetin nebo ze šířky lícních kostí o šířce pánve.

Analogicky k těmto příkladům z přírody můžeme hovořit i o fyziognomii kultur. Máme-li nějakou kulturu, která má určitou ideovou náplň, patří k ní i určitý typ sociální struktury, určitý typ filo­sofie, vědy, umění a náboženství. I kultury jsou organismy, v nichž každá část odpovídá celku a není libovolná. Máme-li tedy někde vedle sebe dva kulturní znaky, mohou nastat dva případy: buď se tyto dva znaky ocitly vedle sebe v čase a prostoru náhodně, bez hlubší souvislosti, nebo je mezi nimi hlub­ší spojitost a vyskytují se spolu pravidelně. To znamená, že pokud v dané kultuře objevíme jeden ze zna­ků, můžeme s velkou pravděpodobností očekávat i další znaky s ním spojené.

Některá taková spojení jsou známá a zdá se nám, že vidíme přirozené důvody pro jejich existenci. Na­příklad spojitost osvícenského typu racionalismu s rozvojem měst. Nebo fakt, že k filosofii mate­ria­­lismu a senzualismu patří naturalismus v umění. Jiné souvislosti jsou na první pohled méně zřejmé. Na­příklad proč jsou velcí básnici předzvěstí revolučních převratů nebo co spojuje plastič­nost v archi­tektuře s rozvojem románové tvorby. A další spojení se nám mohou zdát vysloveně ne­očekávané a neuvěřitelné. Například fakt, že pokud se v módě objeví špičaté formy, zvyšuje se úmrtnost.

Jednotlivé kulturní znaky se tedy přirozeně shlukují do „hroznů“ podle svého zvýšeného spolu­výskytu (clusterizace). To nás opravňuje hovořit o kulturních typech. Takových hlavních kultur­ních typů jsem identifikoval sedm a k tomu množství podtypů, které vznikají jejich kombinací. Uvědom­me si, že pojem kulturního typu umožňuje vyvozovat netriviální poznatky, zejména v případech, kdy je zná­m pouze zlomek zkoumané kultury. Na základě jeskynních maleb v Altamiře jsme například opráv­něni usuzovat o společenské struktuře a světovém názoru cromagnonského člověka.

Druhým typem jevu, který jsem zkoumal, je synchronicita. Pojem synchronicity zavedl Carl Gustav Jung, jako smys­luplný souběh dvou nebo více událostí v čase, mezi nimiž není vnější příčinná sou­vis­lost. Nejznámější synchronicitou v dějinách je Jaspersova axiální epocha. Po roce 600 př. Kr. se v celém starém světě paralelně objevili velcí myslitelé a náboženští zakladatelé. Konfucius, Lao-c’, Buddha, Džina, Zarathuštra, řečtí filosofové i izraelští proroci byli současníci. Nejenže se objevili syn­chron­ně v čase, ale hlásali i společné hlavní myšlenky. Všude se nezávisle objevily podobné sociální trendy. Jaspers tuto epochu popsal, ale nikdo dodnes nedokázal vysvětlit její příčiny.

Protože takovéto synchronicity se per definitionem v rámci materialistického vědeckého paradigmatu vy­svět­lit nedají, nevěnovala se jim pozornost jakožto kuriozitě, která vypadává ze systému. Já jsem svou pra­cí ukázal, že synchronicity nejsou v dějinách výjimkou ale pravidlem. Jsou jich stovky. Vyjmenujme jen několik příkladů paralelního dění na Západě a na Dalekém východě. Nejen že v 6. století př. Kr. se objevili tady i tam největší filosofové. Ale dále ve 4. století př. Kr. největší logici, na přelomu leto­poč­­tu největší historici, v 8. století zde i tam největší básnici, v 15. století malíři a v 17. století nej­vět­ší dramatici. Kolem 11. století se v architektuře na celém světě zdůrazňuje rytmický prvek a ve 13. a 14. století se všude zaostřuje do špičatých forem.

Podotýkám, že synchronicita je něco jiného než migrace kulturních prvků. Migrace se odehrává s časo­vým posunem, takže už nejde o synchronicitu. Typická synchronicita spočívá v časovém para­le­lis­mu dvou původních kulturních výdobytků, které jsou analogické svou náplní, ale mají roz­díl­nou formu, takže ani nemohou být kopií jeden druhého. Gotická katedrála nevznikla z čínské pagody, ale obě jsou výrazně rytmické. Indická a čínská medicína nejsou založeny na Hippokratových principech, ale přece vznikly současně s řeckou.

Princip synchronicity tedy znamená, že máme-li někde jeden kulturní typ nebo znak, existuje neza­nedbatelná pravděpodobnost, že se tento typ nebo znak vyvinuly ve stejné době nezávisle i jinde na světě. Vezměme si klasickou záhadu zániku mayské civilizace. Ve světle tohoto principu přes­tá­vá být záhadou. Je součástí celosvětové vlny destrukce, která se zdvihla koncem 8. století. Patří k vikingskému drancování, nájezdům Maďarů a ke zmatku, v němž zanikla tchangská Čína.

Třetím zkoumaným jevem je rytmus. Tytéž kulturní typy se neobjevují jen synchronně vedle se­be v čase. Ale tyto synchronní vlny se také vracejí na diachronické časové ose v pravidelném rytmu. Za chvíli uvidíme na příkladu dějin poezie, medicíny a dějepisectví, že vrcholná období tvorby se v těch­to odvětvích vracejí každých 500 let. Tento a některé další rytmy nebo náznaky rytmů jsem opět systematicky zpracoval.

Princip rytmu tedy znamená, že pokud se statistická četnost nějakého jevu během pěti či deseti tisíc let známé minulosti zvyšovala periodicky, předpokládáme, že to tak bylo a bude i nadále směrem do nám neznámé minulosti a budoucnosti. To má velký dopad nejen na archeologii ale i na futurologii. Umož­ňuje nám to dělat předpovědi. Nejen krátkodobé předpovědi extrapolací momentálních tren­dů, ale předpovědi zcela nových trendů na staletí a tisíciletí dopředu.

Čtvrtý fenomén, který jsem zkoumal, je souvislost mezi dějinnými epochami a vývojovými fázemi člověka jako jednotlivce. Z vývojové psychologie známe psychické charakteristiky jednotlivých věko­vých fází v lidském životě. Pro každý věk je typická jiná konfigurace psychických schopností a vlast­ností. Pro dítě předškolního věku jsou charakteristické například obrazné myšlení, plastická fanta­zie, hravost, schopnost napodobování, tzv. dětský fenomenismus, dětský prézentismus. Dušev­ní konfigurace typická pro tento věk je typická i pro některé dějinné období, jako baroko. Je evidentní v architektuře, malbě, komedii, literatuře, senzualistické filosofii a hedonistických sys­té­mech morálky té doby.

K vlastnostem, které převládnou ve stáří, patří konzervatizmus, rigidita, zaměření do minulosti, dů­raz na respektování pořádku a norem, osamělost, introverze. Stařecké črty mají i celé dějinné epo­chy, které přinášejí absolutismus, rozmach dějepisectví a mnišská hnutí. Všichni víme, jaké jsou zna­ky puberty. Je to čas prvních lásek, romantiky, velkého idealismu ale i revolučnosti a odmítání kon­vencí. Kompletní obraz puberty vidíme v romantismu. Romantismus se v dějinách vracel pra­videlně a zdaleka nebyl jen záležitostí Evropy, ale záležitostí celosvětovou.

To, že se dějinná období nápadně přenášejí na věkové fáze, by možná ještě nemuselo mít meta­fy­zic­ký význam, kdyby k tomu nepřistupovala ještě jedna okolnost. Tyto psychické konfigurace se v ději­nách střídají pravidelně a časový pořádek, v němž se střídají ve světové duši a v duši jednotlivce, je jednotný. Je to tentýž časový pořádek! Nebudu rozvádět, co to znamená pro celou psychologii a sociologii.

Pátý a poslední fenomén, který jsem zkoumal, jsou analogie mezi kulturními formami a formami v pří­rodě. I v evoluci rostlin a zvířat existují synchronicity a rytmy. Podobné formy a funkční celky se vyvíjely současně u různých druhů, které se navzájem nekříží. Stonek rostliny a páteř obratlovců se vyvíjely současně; rytmický systém listů a žebra hrudního koše se vyvinuly najednou. Existovalo ob­dobí, v němž se vyvinuly zároveň květiny, barevné ptačí peří a celá příroda se oděla barevností; nebo období, kdy živým tvorům narostly všechny druhy ostnů, parohů, rohů a klů.

Analogicky k nim máme dějinná období, kdy se například v architektuře staly dominantními ver­ti­kál­ní prvky jako sloup; nebo rytmické prvky jako žebrová klenba; anebo květinová ornamentika jako ro­ze­ty a vitráže s barevným sklem; nebo se všechny formy zašpičatily a zaostřily. Toto by opět nemuselo zna­menat nic víc, než jen tolik, že se architekti a umělci jednoduše inspirovali náměty z přírody. Kdyby neplatilo, že evoluční období v přírodě, kulturní vlny v dějinách a vývojové fáze jednotlivce pod­léhají témuž časovému pořádku.

Synchronicity a rytmy v přírodě zamýšlím zpracovat v samostatném svazku. Pokud se potvrdí, aspoň tak jako v dějinách, bude to znamenat pro neodarwinismus, že tzv. náhodné genetické mutace vů­bec nemohou být náhodné. Do evoluce přírody, světových dějin i do osobního života jednotlivce vplý­vají tvořivé impulsy, které se řídí inteligibilním pořádkem. Prosím, zapomeňte nyní na chvíli na to, že ve světovém názoru materialisty nejsou známy žádné takové síly, které by mohly takto účin­ko­vat ve všech těchto třech oblastech současně. Zda takové síly existují nebo nikoliv, je právě před­mětem našeho zkoumání. Nemůžeme proto dopředu vycházet z toho, že neexistují.

 

Faktografická otázka

První otázka, před kterou stojí toto kolokvium, je faktografická: Existují opravdu v dějinách syn­chro­nicity, periodicity nebo rytmy jako empirická skutečnost, která se dá dokázat? Moje práce nazna­čuje, že existují. Proti tomu byla vznesena dosud jen jedna vážná námitka. Námitka, zda fakta nevy­bírám ve světle teorie, kterou teprve mají dokázat. Tedy jestli jsem si z dějin nevybral už jen ty skuteč­nosti, které dobře zapadají do mého schématu, a ostatním nevěnoval pozornost. Této námitce jsem se vyhnul tak, že jsem nechal, aby fakta vybrali oponenti samotní. Dvě nejdůležitější nezávislé kon­trolní studie navrhl Dr. Viktor Krupa z Kabinetu orientalistiky SAV. Jsou to „Konfigurace kul­tur­ní­ho růstu“ od předního amerického antropologa Alfreda L. Kroebera a „Sociální a kulturní dyna­mi­ka“ od amerického sociologa ruského původu Pitrima Sorokina. Obě vyšly před mým narozením, tak­že jsem je nemohl ovlivnit.

Namísto očekávané falzifikace, kterou si byli mnozí oponenti dopředu jisti, obě studie vysokou mí­rou potvrdily moje předpoklady. Uvedu nyní jen některé, nejméně složité příklady. Sorokinova po­drobná studie revolučních indexů v dějinách Evropy jednoznačně potvrdila, že v mnou před­po­vě­ze­ných obdobích je revolučnost až o 50 % vyšší než jindy. Další studie od J. S. Leeho potvrdila tentýž rytmus v čínských dějinách, synchronní s Evropou.

O zpracování Kroeberových údajů jsem požádal Prof. Miroslava Mikuleckého z Ústavu pre­ven­tiv­ní a klinické medicíny. On navrhl standardní matematické nástroje, které se používají ke zjiš­ťo­vá­ní neznámých rytmů v chronobiologii. Autorem matematického algoritmu na zpracování údajů je Prof. Ladislav Kubáček, bývalý ředitel matematického ústavu SAV. Jako první jsme zpracovali ději­ny antické medicíny. Program nedostal žádné jiné vstupní údaje, než data narození nej­výz­nam­něj­ších antických lékařů. Úkolem počítače bylo zjistit, zda vůbec existují v dějinách antické medicíny ně­ja­ké statisticky signifikantní rytmy, a pokud ano, tak jaké. Jeden takový rytmus tu skutečně existuje. Má dél­ku periody přibližně 500 let.

Zkoumali jsme dále dějiny indické a čínské medicíny. Nejenže se v nich našla nějaká periodicita; ale i délka periody je ve všech třech kulturních okruzích stejná a všechny tři rytmy jsou navzájem fá­zově sesynchronizované. Špičkoví lékaři se objevovali v různých končinách světa ve stejných dobách a vraceli se v pra­videlném rytmu. A nyní to nejzávažnější. Vrcholná období tvorby ve světové medicíně se sho­dují s obdobími vlády boha Nabuha ve starobabylonském posvátném kalendáři. Staří Babyloňané používali kalendář, v němž se sedm božstev spojených s nebeskými tělesy cyklicky střídalo jako duchové času. Každý z nich vládl 72 let, pak uvolnil místo dalšímu. Totéž bož­stvo se tak dostalo k vládě každých 504 let. Nabu, později v křesťanských dobách archanděl Rafael, se ztotožňoval s planetou Merkur a byl patronem lékařů. A nejvýznamnější lékaři žili skutečně v obdo­bích jeho vlády.

Zpracovali jsme řecko-římské, byzantské a čínské historiky. I zde se našly rytmy. Tyto ryt­my jsou shodné, opět 500leté a synchronní. Ale fáze kulminace je jiná než u lékařů. Významní dě­jepisci přicházejí v obdobích vlá­dy Ningirsua, babylonského Krona, pána času a patrona dě­je­pis­ců. Zpracovali jsme dále dějiny ja­pon­ské, čínské, arabské, perské a řecké poezie. Rovněž světoví bás­níci jsou synchronizovaní a při­chá­ze­jí každých 500 let. Poezie kulminuje v obdobích ba­by­lon­ské bohyně lásky, Inanny, Venuše. 

Prozkoumali jsme vlny tvořivosti v dějinách západní, byzantské a indické filosofie. Velcí filosofové se objevují v paralelních vlnách, jednou za 500 let, v obdobích vlády boha Slunce a pravdy Šamaše. Ana­lyzovali jsme období politické nestability a rozvratů ve starověkém Egyptě a Číně. Vracela se každých 500 let v době vlády babylonského boha války a smrti Nergala, Marta. Udě­lali jsme zkřížené korelace: máme-li vlnu špičkových dějepisců, existuje nemalá prav­děpo­dob­nost, že o 120 let později přijde vlna lékařů, za 180 let vlna básníků a za 280 let vlna filosofů.

Jen co jsem právě vyjmenoval je osmnáct studií z deseti zemí a pěti oblastí kultury, z nichž každá nezávisle potvrzuje jednu a tutéž věc. Rytmus babylonského sedmibožství v pořadí: Sín, Nabu, Inanna, Šamaš, Nergal, Marduk, Ningirsu. To, co počítač odhalil, není nic jiného než posvátný ka­len­dář starých Babyloňanů, starý několik tisíciletí. Babylonští kněží správně před­po­věděli příchod velkých kulturních vln na tisíciletí dopředu. A my jsme právě v této chvíli jejich před­pověď osm­náctkrát opa­kovaným dvojitým slepým pokusem verifikovali.

Ve své monografii jsem podal sofistikovanější metodu, která umožňuje i rozklad složitých ryt­mů na nezávislé kvalitativní komponenty. Domnívám se, že moje práce stačí k tomu, abychom si spo­lečně uvědomili, že tu nemáme co do činění jen s bezvýznamnými náhodnými shodami nebo osob­ní vírou autora. Rytmy a synchronicity v dějinách existují, a to by se mělo stát podnětem pro jejich dal­ší zkoumání.

Připomeňme si, že po celé 20. století vědecká obec dějinné rytmy téměř jednohlasně popírala a pro­to se ani vážně nezkoumaly. Tón udávala Popperova kniha „Bída historicismu“. Podle Poppera v ději­nách neexistují žádné zákonitosti ani rytmy a proto nejsou možné ani žádné dlouhodobé před­po­vědi. Jmenovitě uvádí, že nikdo nemůže předpovídat příchod revolučních období. Popper se mýlil. Je­ho argument je teoreticko-spekulativní a má velmi slabý vztah ke skutečnosti.

Mimochodem jedním z nejpřekvapivějších objevů chronobiologie v posledních desetiletích je fakt, že v celé přírodě, od jednobuněčných bakterií až po člověka existují tzv. cirkaseptánní rytmy, zalo­žené na čísle sedm. Já jsem objevil cirkaseptánní rytmy v dějinách. Obojí jen potvrzuje prastarý okultní poznatek, že sedmička je číslo času.

Navrhuji proto jako první závěr: přehodnotit náš vztah ke středověké angelologii a starověké myto­logii. Nejsou to pověry ani bujná hra fantazie, která se nevztahuje k ničemu skutečnému. Jsou to poz­natky, které v obrazné podobě vyjadřují to, co je i pro vědu empirickou realitou.

 

Metodologická otázka

Přej­děme k druhé a zajímavější otázce tohoto kolokvia. Pokud jsou dějinné synchronicity a rytmy fak­­tem, co je jejich příčinou? Podaří se vysvětlit jejich existenci pomocí dosud vědě známých fak­to­rů? A pokud idealistické epistémé umožňuje vědě dělat přesnější a úspěšnější předpovědi socio­lo­gic­­kého vývoje (na tisíciletí dopředu) než materialisticko-senzualistické epistémé, co nás vlast­ně opravňuje trvat na tom, že materialistické epistémé smí být ve vědě jediné přípustné?

Klasické historické vysvětlení na tento druh jevů nestačí. Není možné vysvětlit například vznik řecké filosofie nějakými okolnostmi, které působily v době jejího vzniku v Řecku. Filosofie vzni­kla náhle na mnoha oddělených místech. Synchronicity mají globální charakter a vracejí se perio­dicky po desetitisíce let. Nelze je vysvětlit žádnou lokální, místní a časově o­me­ze­nou příčinou. Jim odpovídající příčina by musela mít celoplanetární a dlouhodobou, snad geo­fy­zi­kál­ní, klimatickou, kosmickou povahu.

Víme, že Slunce, Měsíc, dokonce i kosmické záření z hvězd ovlivňují biosféru Země a v rám­ci ní i člověka. O vysvětlení pomocí periodických kosmofyzikálních polí se pokouší prof. Miku­lecký. Myslím si však, že v tomto směru narazíme na nepřekonatelné úskalí. Těžko si totiž před­stavit, jak by například výkyvy magnetického pole mohly podněcovat v jedné době básníky a v jiné matematiky, lékaře nebo malíře. Máme tu co do činění s periodickým střídáním kvality a nejen kvantity tvořivých osobností. Stejně velkou překážkou je to, že babylonský zvěrokruhový kalen­dář je přerušovaně cyklický. Na konci každého platónského měsíce je zlom, tak jako v oby­čej­ném kalendáři, kde každý měsíc začínáme počítat znovu od prvního. Žádné skutečně periodické fyzi­kální pole se na vysvětlení tohoto systému nehodí.

Synchronicita se per definitionem nedá vysvětlit materialisticky, protože jde o smysluplný souběh mnoha událostí, k nimž neexistuje žádný hmotný faktor, který by je spojoval. Současný typ vědy bu­de pravda trvat na tom, že nějaký hmotný faktor se tam pokaždé musí skrývat, a tudíž nejde o syn­chro­nicity, ale o systematickou náhodu. Jenže systematická náhoda je contradictio in adjecto. Sys­te­ma­tic­ký jev nemohou vysvětlovat pokaždé ad hoc, v každém jednom případu jinou shodou náhodných okol­ností. Věda současného typu bude doporučovat investovat všechno lidské úsilí do hledání hmot­né­ho faktoru, i kdyby bylo tisíc let neúspěšné, protože nehmotný faktor spadá mimo rámec její kom­pet­ence. Epistémé současné vědy je materialistické. Byli bychom o krok dále, kdybychom si uvědomili, že v rámci takové vědy, která je spojená se světonázorovým materialismem, zůstanou výše uvedené sku­teč­nosti navždy nepochopitelné.

Existují i jiná epistémé. Například renesanční, založená na analogickém myšlení, nebo stře­do­vě­ká scholastická, založená na duchovním realismu. V těchto epistémé se náš záhadný jev odjak­živa je­vil jako přirozený: Sedm duchovních inteligencí – archandělé – se cyklicky střídají v kruhu jako du­cho­vé času a inspirují lidstvo. Tato odpověď má v sobě úžasnou krásu, eleganci a jed­no­duchost, protože sjednocuje velké množství faktů pomocí jednolitého vysvětlení. Není to nepo­dob­né případu, kdy Kepler vystihl klikaté dráhy planet jediným vzorcem.

Je tu však jedna námitka: tento sjednocující a zjednodušující faktor je nehmotný. Tzv. Dicker­so­no­vo pravidlo, kterého se dnes vědci drží, říká, že věda by měla být hrou s jediným hlavním urču­jí­cím pravidlem: měla by se pokoušet vysvětlovat svět jen pomocí materiálních příčin. Věda prý ne­vylučuje možnou existenci duchovního světa. Ale tento svět podle ní nemůže být předmětem (vě­dec­kého) poznání, nýbrž navždy jen předmětem víry. Nebo předmětem metafyziky, která je v očích věd­ců jen neoprávněným spekulováním o věcech, o jejichž existenci nemůžeme nic vědět.

Z doby Francise Bacona až k nám zasahuje představa o vědě, která by měla vycházet pouze z empirických po­zo­rování. U pozorování samotných se však nemůže zastavit. Indukcí musí přejít k ideji, formě, zá­konu, který dané třídě jevů vládne. Jak by mohla idea vládnout jevům, pokud je pouze v mé hlavě? Zvláštní! Někdy není jiné cesty, než považovat tuto jednotící ideu za totožnou s nějakým sice ne­vní­ma­telným, ale reálně účinkujícím jsoucnem.

Newtonovi se zjevila idea, matematický vztah, který vysvětloval zároveň pohyby nebeských těles i mořský příliv. Vyvodil závěr, že musí existovat nějaká neviditelná síla, která působí na libovolnou vzdá­lenost, dokonce i prázdným prostorem. Leibniz a ostatní ho kritizovali za to, že do vědy zavádí „okult­ní veličiny“. Newton se bránil: „Gravitace musí být způsobovaná činitelem působícím ne­ustá­le podle určitých zákonů, ale zda je tento činitel hmotný, nebo nehmotný, je otázka, kterou přenechávám úvaze mých čtenářů“. Padesát let zůstala jeho teorie nepřijata. Nakonec lidé uznali, že neexistuje lepší způsob, jak se dá uvažovat o této věci, než představit si, že jev, při němž se tělesa navzájem přitahují nepřímo úměrně k druhé mocnině vzdálenosti, je způsobovaný „silou přitaž­livosti“.

Opravňuje nás tedy u jevu, který je reálný, ale není redukovatelný na žádné jiné známé elementární síly, usuzovat  na jeho samostatnou podstatu? Dějiny vědy odpovídají na tuto otázku kladně. Nikdo nik­dy nezachytil gravitony. Podle Einsteina ani nemáme co do činění s gravitací, ale se zakřiveným pros­torem. Newtonova gravitace je jen myšlenkovým doplňkem, svorníkem, čímsi chybějícím upros­třed empirických údajů.

Od dob kvantově-relativistického přelomu se stal tento postup ve vědě vysloveně progresivním. Filo­sofie vědy si toho nevšimla. Dnešní fyzika se hemží veličinami, které nezachytí nejen naše smys­ly, ale ani žádné přístroje. Kvarky a struny jsou výsledkem „myšlenkových experimentů“, vycházejí z rov­nic. Předpokládanou strukturu hmoty, která je za tím, co se dá vnímat, si jen myslíme. Je meta-fy­zic­ká. Z množství idejí ta, která je užitečná, která vysvětluje to, co je viditelné, zapadá do ostatního poz­nání, či dokonce umožňuje dělat předpovědi a navrhnout experimenty, které se potvrzují, se po­važuje za odpovídající skutečnosti.

Nemůžeme tedy i my usuzovat, že existuje sedmice principů, které působí v dějinách? Nikdo nik­dy neviděl gravitační sílu samotnou, ale vždy jen její účinky. Právě tak ani my nemusíme vidět arch­anděly k tomu, abychom pochopili, že jsou. Fakta světa, důsledně domyšlená do konce, nás ne­vy­hnutelně vedou k jejich poznání.

Z čeho potom pramení odpor vědců k metafyzice? Z toho, že bývala příliš nekonkrétní a jako vě­dec­ká hypotéza neplodná. Zvykli jsme si, že metafyzika – to jsou fráze plné samých abstraktních, od ob­sahu vyprázdněných pojmů jako „Bůh“, „Absolutno“, „Bytí“, „duše“. Při vysvětlování nějakého kon­krétního jevu vědci nepomůže, řekne-li, že ho způsobuje Bůh, protože se tak rozhodl. Takové vy­světlení se totiž stejně dobře hodí k vysvětlení přítomnosti libovolného jevu, ale i jeho ne­pří­tomnosti. Nedovoluje nic předpovědět ani vysvětlit. Není plodné.

Všimněme si, že na Newtonově hypotéze nebylo až tak důležité, zda je neznámý faktor hmotný ne­bo nehmotný, ale to, že byl konkrétní. Byl dán matematickým vzorcem. A to umožnilo vyvodit kon­krétní, ověřitelné důsledky. Nebylo dokonce důležité ani to, že Newtonovu hypotézu vyvraceli pro­ti­pří­klady. Nemohla vysvětlit posun Merkurova perihélia ani skutečnou dráhu Měsíce. Nevy­ply­nulo z to­ho, že by gravitační síla neexistovala. Ale později se ukázalo, že s ní působí ještě další fak­tory.

Dickerson a jeho stoupenci nepostřehli, co činí vědu vědou. Duše vědy není v tom, že by se o­me­zo­vala jen na to, co se dá vnímat fyzickými smysly. Ale v tom, že si o všem dělá konkrétní a přes­né pojmy. Dickersonovci implicitně spojují představu zákonitého, zřetelného, logického pouze s ma­te­riálním světem a s duchovním světem vždy jen představu iracionálních, nepředvídatelných, jed­no­rá­zových aktů Boží svévole, které jsou neprůhledné. Proto se nedá o nich přemýšlet. Jakým právem nám podsouvají tuto představu, že duchovní svět není inteligibilní, ra­cio­nální, že v něm není nic zá­konitého? Vždyť podle nejlepších filosofických tradici je duchovní kosmos říší světového rozumu, v níž vládne dokonalý pořádek a harmonie.

Tím neočekávaným na Angelologii je, že je to konkrétní metafyzika. Obsahuje dostatečně jasný a ost­rý obraz  o nadsmyslových silách a procesech, který umožňuje formulovat konkrétní hypotézy, falzi­fi­kovat je nebo dělat ověřitelné predikce. Proto spadá do rámce vědy. Umožňuje zjednodušit velkou roz­manitost, je podnětná, užitečná, plodná při luštění hádanky světa. A to je ta rozhodující okolnost, kvů­li níž se metoda použitá v Angelologii prosadí jako pilotní příklad nastupujícího vědeckého pa­ra­dig­matu. Postupně si zvykneme na fakt, že neexistuje lepší způsob než přemýšlet o kulturních vlnách, než předpokládat existenci samostatné noosféry, sféry myšlenek, v níž se odehrávají nějaké zá­ko­nité procesy.

Navrhuji jako druhý závěr: Akceptujme, že to, co naši předkové nazývali anděly, ať už je to co­koliv, je něčím reálným, co působí a má účinky.

 

Je pojem anděla teoretický nebo empirický?

Došli jsme k tomu, že z empirických pozorování přirozeně vyplývá potřeba nějakého pojmu ana­lo­gic­kého středověkému pojmu anděla. Tedy pokud aplikujeme schopnost rozumového uvažování dů­sled­ně na smyslové vjemy, vede nás to nevyhnutelně k poznání, že andělé jsou, přestože je nevidíme. K ta­kové­mu závěru dospěl anglický biolog Rupert Sheldrake při rozhovorech s bývalým dominikánským mnichem Matthewem Foxem v knize „Fyzika andělů“. Sheldrake nazval tyto neznámé síly za pří­ro­dou a dějinami morfogenetickými (tvarotvornými) poli. A oba se shodli na tom, že jde o pojem ekvi­valentní někdejší Aristotelově entelechii či středověkému andělovi.

Takže pokud chceme ze všech lidských schopností používat pořádně jen jednu – ratio – jeví se to tak, že pojem anděla je pouze předpokládaný, myšlený, teoretický. Nevyhnutelně vyplývající z em­pi­ric­kých pozorovaní, ale sám neempirický.

Člověk je vybavený i dalšími schopnostmi, například představivostí, obrazností. Víme, jaká je to vlastně schopnost, jaký má potenciál? Pojem anděla nevznikl v dějinách na základě teoretických de­dukcí, ale na základe zážitku. Vždy to byli konkrétní lidé, kteří ohlásili, že měli zjevení, vi­dění, že k nim přistoupil posel (angelos) nebo některý bůh. Přijali vnuknutí, obrazy proniknuté urči­tým volním a mravním impulsem, jež mocně proměnili jejich životy. Například po roce 600 př. Kr. vystoupili v různých částech světa nezávisle mudrci, kteří měli zážitek, že se jim zjevila duchovní in­te­ligence Slunce a dala jim poznání o rovnováze a střední cestě. V cyklickém střídání věků se prá­vě v roce 600 př. Kr. skutečně dostal na řadu Michael, archanděl Slunce, ten, který drží v ruce váhy, a vlá­dl až do roku 246 př. Kr.

My ale tvrdíme, že tyto zkušenostní, zážitkové obsahy nejsou opravdu zkušenostní, empirické. Tedy že nejde o vjemy, ale jen o konstrukce naší představivosti. Na základe čeho to tvrdíme? Na základě apri­orní ideje, nedokázaného předpokladu, který je součástí materialistického epistémé: „Nic není v mys­li, co předtím nebylo ve smyslech“. Alternativní epistémé vznikne, pokud tuto tezi vynecháme a na­hra­díme ji starou platónsko-scholastickou tezí o přímém nazírání idejí rozumem. Problém není v tom, že by toto idealistické epistémé nebylo empirické, ale v tom, že Locke zakázal duchovní empirii! Z Lockeho teze vyplývá, že původci největších mravních a kulturních impulsů lidstva byli všichni buď psychotici nebo lháři.

Ve skutečnosti je lidská duše otevřená do dvou světů: dolů do hmotného a nahoru do du­chov­ní­ho. Z obou přijímá vjemy. Naše představivost může přijímat podněty ze smyslových orgánů, ale i „anděl hýbe naší představivostí“, jak říká Akvinský v Sumě teologie. Dokazujeme-li neexis­ten­ci duchovního světa tím, že si o něm někteří lidé mohou vytvářet bludné představy, platí tentýž pos­tup i na hmotný svět. To ukázal Hume. Bezprostředně vnímáme jen vlastní duši a nikdy ne­můžeme skutečně poznat, co se odehrává mimo nás. Nevíme, zda nežijeme ve virtuální realitě. Ale v ži­votě musíme jednat tak, že pokud se dva vjemy vyskytují vždy spolu, pokud na nás účinkují nezávisle na na­ší vůli a potvrzují to i jiná pozorování, musíme je brát vážně. To ale platí o všech vje­mech, ať už přicházejících přes fyzické smysly nebo jinou cestou. Jaké jsou vůbec důvody pokládat hmot­ný svět za skutečnější než duchovní?

To, že ideje nepřicházejí z nitra, se nestalo nikdy předmětem důkazu, ale bylo to Lockeho zá­žit­kem. Je to zevšeobecnění Lockeho vlastní duševní konstituce a konstituce jeho současníků. Kon­cem 17. století se lidstvo nacházelo v krajním bodě obratu, v němž se tak ponořilo do hmoty, že ztra­tilo vnitřní spojení s nadsmyslovým světem. Světlo idejí v lidském nitru vyhaslo. Lidstvo však prochází v dějinách pravidelně obdobími, v nichž se svou nadsmyslovou podstatou střída­vě ponořuje hlouběji do hmoty a opět se z ní uvolňuje. Lockeho teze byla v jeho době progresivní, pod­něcující pro rozvoj empirických věd, ale dnes už je dávno brzdou. Kdysi živá, protože kořenila v duchu doby, v podvědomých dojmech tehdejších lidí, straší dnes v akademických domech jako mumie něčeho, co kdysi žilo a bylo plodné. Současný duch doby pracuje na novém Organonu nad­smys­lo­vé empirie, jehož krystalizaci můžeme očekávat okolo roku 2100.

Jak tedy rozhodnout mezi dvěma vědeckými paradigmaty či epistémé? V první řadě tak, že ne­budeme brát jednu za metr a kritérium té druhé. Stoupenci materialistického epistémé si v současnosti uzur­pují monopol na vědeckost. Velkoryse nám dovolují věřit v duchovní svět, ale jen nevědecky, sub­jektivně.

Proč není vědecké hovořit o duchovním světě? Duchovní skutečnosti prý nejsou empirické, nikdo je nepozoroval. Jak to? Protože i když je pozoroval, nemohla to být podle Lockova před­pokladu prav­da a muselo tam jít o něco jiného! Tato vědecká metoda obsahuje jako dogma, že pokud někdo něco po­zoroval, nemohl to být duchovní svět, a pak argumentuje tím, že duchovní svět nikdo ne­po­zoroval. Je to circulus vitiosus, začarovaný kruh. V předpokladech jsou již obsaženy závěry, které se teprve mají dokázat.

Exemplárním příkladem takového postupu je jeden vedoucí pracovník filozofické katedry ne­jme­no­va­né slovenské univerzity. Publikoval odborný článek na téma, zda můžeme vědět, co je po smrti. Při­tom bylo potřeba definovat smrt. Zvolil si tedy definici, že smrt nastává tehdy, když člověk definitivně ztra­tí vědomí. Potom rozebral různé zážitky prahu smrti a uzavřel, že tito lidé ještě nebyli mrtví, pro­to­že měli ještě vědomí. Proto si nikdy nemůžeme být vědomi, co je za prahem smrti. Kdybychom si to uvě­domili, nebyli bychom podle definice mrtví. Stačí zaměnit tuto definici za starší definici, že smrt je oddělení duše od těla. Vyjde nám, že mystik nebo filosof může zemřít už za života. Pokud je schopen odříkání a odpoutá se od tělesnosti, vstoupí do stejného stavu vědomí, v jakém bude po roz­padu fyzického těla. Různí odborníci-specialisté toho mnoho vědí, ale neznají sa­mi sebe. Ne­uvě­domují si skryté předpoklady a původ svých vlastních myšlenek. Poznání bez sebe­­poznání se mě­ní v ignoranci.

Archandělé jsou zkušenostní veličinou, nikoli teorií. Vnímají je všichni. Hierarchie andělů působí v nad­vědomí (a démonů v podvědomí) lidstva. Například vystřídání duchů času pocítí vždy každý člo­věk na Zemi, až po posledního obyvatele nejvzdálenějšího ostrova. Z nitra se mu začnou vynořovat jiné obrazy, sny, tužby, jiný životní pocit. Ale jen zasvěcenci si dokážou ujasnit původ těchto pod­ně­tů a géniové je dokážou tvořivě přeměnit a zformulovat umělecky, filosoficky, vůdcovsky či jinak. Ma­sy je vnímají instinktivně, jako všeobecnou náladu.

Tyto impulsy se vynořují z lidského podvědomí, o němž hmotná věda pranic neví. Vychází jen ze svého centrálního dogmatu, že toto dění musí být uzavřené v nervových dráhách v lebeční dutině jed­notlivce. Synchronnost a rytmičnost mentálních vln ve světové duši to vyvrací tak zřetelně, že to až bije do očí. Tisíce pokusných sérií s přenášením myšlenek, mezi nimiž desítky jsou takové, že i nejzarytějším skeptikům došla fantazie při vymýšlení námitek. Toto nekonečné hledání ma­te­riál­ních faktorů i tam, kde nejsou, to je skutečná materialistická mystika, která se drží svého i za cenu obě­tování zdravého rozumu. Současný empirismus zrazuje svoje vlastní principy, jestliže se všechny vje­my snaží natáhnout na Prokrustovo lože materialistické filosofie.

Kritériem správnosti paradigmatu může být v konečném důsledku jen jeho užitečnost a plodnost. Jak říká Goethe: „Jen to, co je plodné, je pravdivé a krásné“. Anebo: „po ovoci poznáte je“. Pokud dané epis­témé dokáže tvořit konkrétní ověřitelné hypotézy, mnohé vysvětlit a zjednodušit a dělat úspěšné pre­dikce, určitě ji budou používat i další. Angelologie dějin to dokázala v míře, o jaké se dosud socio­logům a historikům ani nezdálo. Ukázala, že věda se dá dělat i ve spojení s idealistickým epis­té­mé, a že může být – přinejmenším v některých oblastech – neporovnatelně úspěšnější než mate­ria­listická věda. Navrhuji proto, aby byla metoda použitá v Angelologii uznána za vědeckou. Přimlouvám se za to, aby se obě, materialistické i idealistické epistémé rozvíjely současně, jedno vedle druhého.

 

Vědě se otevírá nový rozměr

Dospěli jsme k neobvyklému závěru, že idealistická věda se od materialistické co do vědeckosti v ni­čem zásadním neliší. Je racionální i empirická. Kromě toho není jednostranná, nepopírá smyslovou zkušenost. Materialistická věda se snaží nadsmyslovou polovinu lidské zkušenosti vysvětlit jako neexis­tující. Nadsmyslová zkušenost se získává introspekcí, ale jinak ověřuje stejně jako smys­lo­vá: pozorováním, aktivním experimentem, porovnáváním s další nadsmyslovou zkušeností z ne­zá­vislého zdroje, formulací předpovědí. Navíc: nadsmyslová zkušenost se ověřuje po­mo­cí smys­lo­vé. Pravé zjevení je v souladu se smyslovým pozorováním. Smyslová a nadsmyslová empirie se do­pl­ňují a teprve obě společně tvoří úplný celek. První je zkušebním kamenem druhé a druhá je vy­svět­le­ním první.

Zamysleme se nad tím, proč dosavadní věda nejenže není schopna poznávat duchovní svět, ale ne­dokáže vysvětlit ani velkou část hmotného světa. Tyto hmotné jevy mají totiž duchovní podstatu. Vez­měme si opět Popperův příklad s revolučními obdobími. Díky čemu jsme dokázali předpovědět křiv­ku revolučnosti? Jak jsme postupovali?

Mezi sedmi archanděly jsou dva, kteří působí zejména na naši citovou přirozenost (Anael a Sa­mael). Ovlivňují člověka během dvou emocionálně nejlabilnějších a nejkonfliktnějších životních ob­dobí – puberty a krize středního věku. Anael je Inanna, starověká bohyně lásky a vášní a Samael je Ner­­gal, bůh nenávisti a smrti. Další dva (Zachariel a Rafael) posilují myšlení. Tedy klidnou, chlad­­nou hlavu jako protijed proti vášním. Rafael je Nabu, bůh léčitel a Zachariel je Marduk, ztě­les­ně­ní pořádku a zákona. Toto je nadsmyslové pozorování, takto se tyto bytosti jeví vnitřnímu zra­ku.

Naše hypotéza je následující: Anael a Samael budou revolučnost zvyšovat. V době, kdy vedle ostatních arch­andělů spolupůsobí jako duch času i jeden z těchto dvou, revolučnost se zvýší a vyvrcholí v ča­se, kdy se stanou duchy času oba naráz. Zachariel a Rafael budou revolučnost tlumit. Pokud působí alespoň jeden z nich, revolučnost se sníží a nejnižší bude tehdy, když zapůsobí společně. Dále mohou působit současně protikladní andělé a jejich účinky se budou navzájem rušit. V anaelsko-rafaelských nebo samaelsko-zacharielských obdobích nebude revolučnost ani příliš vysoká ani nízká. Jinak v době, k­dy nepůsobí ani jeden z této čtveřice, bude revolučnost průměrná.

Na tomto základě jsme sestavili hypotetickou křivku revolučnosti. Skutečná křivka revolučnosti s ní výrazně koreluje (korelační koeficient = 0,7). Naše hypotéza přitom není sestavená ex post ne­bo ad hoc. Zaprvé proto, že před­cházela kontrolní studie. A zadruhé proto, že jde stále o jeden a tentýž sedminásobný ryt­mus, který platí pro všechny věky, země a kulturní odvětví. Nesestavujeme pro každý nový dějinný jev novou hypotézu.

Jak je možné, že antropologové jako Kroeber nebo Sorokin nenašli ve svých křivkách žádnou pra­vi­del­nost, žádný systém? Hledali totiž vždy jen triviální pravidelný rytmus a když ho nenašli, uzavřeli, že vše má náhodný charakter. Dešifrovat křivku revolučnosti si vyžadovalo mít zřetelnou představu o poč­tu a povaze neviditelných sil, o kvalitách i rytmech jejich působení. Výslednicí spo­lu­práce těchto sil je složitá trajektorie, která nemá na první pohled pravidelnou podobu. Vědcům chybí právě takováto vi­ze.

V současné vědě se klade extrémní důraz na racionální metodu, pomocí níž se ověřují hy­po­té­zy, na měření a matematické zpracování údajů. Každý nový objev má však dvě fáze. První je tvor­ba hypotézy, a až druhou je její ověření. V první fázi se uplatňují spíše iracionální postupy pří­buz­né umění: představivost, intuice. Hypotéza se může badateli zdát nebo ho může jen tak na­pad­nout. O této první fázi současná vědecká metodologie mlčí jako kdyby neexistovala. Přitom obě fáze jsou stejně důležité. Pokud převládne první fáze, vzniká blouznění bez pevné půdy pod nohama. A pokud pře­vlád­ne druhá fáze, máme moře nic neznamenajících údajů a žádný nápad.

První fáze je syntetická, druhá analytická. Nástrojem první fáze je pravá a druhé levá hemisféra moz­ku. Stejná funkční diferenciace platí pro zemský organismus jako celek. Východní polokoule při­jímala introspektivně náboženské pravdy a západní se stala tvůrcem experimentální vědy.

Nadsmyslová a smyslová empirie musí být v rovnováze, pokud má vzniknout opravdové poznání. Nad­smys­lová empirie je tvůrcem hypotézy pro smyslovou a jejím vysvětlením. Je tím, co si empirická po­zo­ro­vání k sobě žádají jako svůj nevyhnutelný myšlenkový doplněk. Myšlení se stává pravdivým ve chví­li, kdy se mění na vnímací orgán duchovního světa. Současná věda se téměř výlučně soustředila, ba ztotožnila s druhou fází a s analytickou metodou. A náboženství si ponechalo první. Obě fáze se však samy o sobě stávají neplodnými. Vědec a kněz musí splynout v jedné osobě!

Výzkum, za nějž získal Roger Sperry Nobelovu cenu, potvrdil, že nejtvořivější lidé jsou ti, kteří dokážou využívat obě hemisféry mozku a pružně mezi nimi přepojovat. Dobrý badatel musí žít v rytmickém ky­vadlovém pohybu mezi introvertní a extrovertní, pasivní a aktivní, ženskou a mužskou strán­kou své psychiky. Mezi přijímáním inspirace z vyšších světů a jejím racionálním pro­věřo­vá­ním ve vnějším světe. Jednostranné používání levé mozkové hemisféry nemůže vést k ničemu jinému než k materialistickému světonázoru.

Vědcům se kopí pod rukama hory informací, jimž neumějí dát žádný smysl. Neumějí v nich najít žádný logos, žádnou myšlenku. Převážná část světa se jim jeví jako chaos, náhodné dění. Ději­ny světa, evoluce přírody, lidské sny – všechno je chaos, slepá a bezvýznamná náhoda. Kde měl vzít Kroe­ber jasný obraz o povaze jednotlivých archandělů a vztazích mezi nimi? Třicet let shro­maž­ďoval údaje. Ale neměl žádnou myšlenku. Kdyby ji měl, byl by ji mohl vzápětí potvrdit. Jenomže ho nic nenapadlo.

Většina jevů sama o sobě neprozrazuje svoji ideu otevřeně. Ale je potřeba v myšlenkách udělat něco jako vektorový rozklad jevu na nezávislé složky. Pokud se mají pro nás stát viditelnými pravi­del­né rytmy v dějinách, musíme umět udělat jejich rozklad na složky pocházející z různých du­chov­ních příčin. Například odlišit duchy času od duchů národů. Duchové času působí globálně, při­nášejí vlnu tvorby v jednom kulturním odvětví všem národům světa. Duchové národů pů­sobí lokálně, inspirují plejádu velkých osobností všeho druhu, ale vymezenou jedním národem. Duch národa i duch času mají svůj vlastní rytmus a pokud je neumíme odlišit a všechno to sple­teme dohromady, nevidíme v dějinách nic.

Kdyby se ve fyzice postupovalo tak jako v kulturní antropologii, nedala by se dokázat ani exis­ten­ce gravitační síly. Lístek tančící ve větru nebo raketa vzdalující se od Země by se musely brát za dů­kaz, že tělesa padají rovnoměrně zrychleným pohybem dolů jen někdy. Zákon přitaž­livosti proto není žádným zákonem. Správná odpověď však zní, že zemská přitažlivost působí vždy, ale kromě ní působí ještě další síly. Trajektorie těles je výslednicí spolupůsobení těchto sil.

Velkolepá perspektiva vědy nyní neleží v dalším zdokonalování rozumových nástrojů. Není to práce pro počítače. Musí začít s cílevědomým zdokonalováním lidské obraznosti, aby se dos­­tala do rovnováhy. Zušlechtěná, očištěná obraznost se mění ve zrakový orgán ducha. To si však vy­žaduje od vědce zdokonalovat i svůj citový a volní život, nejen intelekt.

V tomto se sofiologická metoda opravdu liší od baconismu: Duchovní věda vyžaduje od svého adep­ta zvládnout všechny schopnosti, jaké materialistická od svého. Ale kromě toho ještě cosi navíc: především všestranné rozvíjení celého člověka, nejen některých jeho vlastností. Vy­žaduje dále schopnost tvořit nejen kvantitativní, ale i kvalitativní pojmy. Materiální věda je pod­množinou duchovní. A duchovní věda je rozšířením materiální na vyšší světy.

Materialistická věda je opravdu úspěšná vlastně jen ve zkoumání minerální říše. Je to ta část světa, kte­rá se dá dobře pochopit ve spojení s kvantitativními pojmy, teda matematickými rovnicemi. Dal­ší vyšší říše – rostlinná, zvířecí a lidská – si vyžadují jinou tvorbu pojmů. Představují hmotu oži­ve­nou, oduševněnou a oduchovněnou vyššími principy, které ji pronikají a organizují. Dešifrovat tuto orga­nizaci znamená být schopný tvořit takové pojmy, které odpovídají těm živým ideám samotným, kte­ré jako tvořivé sily působí za těmito říšemi. Dějiny nikdy nebude možné pochopit jinak, než pomo­cí inspirovaných pojmů, protože tím, kdo v nich působí, jsou duchové inspirace – archandělé.

Onen nový rozměr, který se vědě otevírá, leží v zušlechtěné tvorbě pojmů a představ. Věda už dáv­no stagnuje ne kvůli nedostatku naměřených údajů, ale kvůli pojmové slepotě. Astrofyzici mar­ně hledají matematickou rovnici světa. V tom, co je kolem nás, působí bytosti, které jsou ztělesněním este­tických a morálních kvalit, ctností. Jakmile jsme tyto ctnosti a kvality schopni utvořit v nás sa­mých, stávají se pro nás viditelné.

Naše hypotéza o archandělských silách se od Newtonovy hypotézy o gravitační síle neliší v tom, že by byla neempirická. Obě hovoří o určité nadsmyslové podstatě. Ale liší se v tom, že obsah poj­mu archanděl je kvalitativní, je to estetický a morální obsah. Toto je ta podstatnější hranice, na jejímž prahu věda stojí. Ne, že andělé jsou neviditelní, ale my jsme esteticky a morálně slepí!

Jen co se pozdvihneme k vnitřnímu zážitku a jasnému vidění té které duchovní bytosti, do­ká­žeme rozpoznat, dokonce i kvantifikovat její projevy ve světě kolem nás. Tento postup je do té míry vědecký, do jaké jsme schopni utvářet nematematické pojmy přesně a jednoznačně, ale to není jiné ani v psychologii, historii a všech ostatních humanitních vědách. Dokud nejsou ve stave pravdivě tvo­řit pojmy odpovídající nefyzickým skutečnostem, nejsou to vědy.

Tyto vědy cítí, že nejsou vlastně oprávněny dělat žádné syntézy. Například historik nikdy neví, zda může dvě v něčem podobné události právoplatně shrnout pod nějaký společný pojem, řekněme fran­couzskou revoluci a revoluci ve Vietnamu, která se odehrála v tomtéž roce. Myslí si (spolu s Bene­dettom Crocem), že každý takový pojem bude jen nominalistický, subjektivně vytvořený vypra­vě­čem. Odteď víme, že v uvedeném příkladě existuje idea, a to realisticky, která obě události spojuje – je jí archanděl Anael. Angelologie dějin je první novověká filosofie dějin, první dějinná syntéza, která si zá­roveň pro sebe vydobyla i svoje metodologické oprávnění.

Kde můžeme tedy, jako badatelé, získat ty správné hypotézy, které zapadnou jako klíč do zámku svě­ta? Jen od těch bytostí, které jako živoucí ideje a tvořivé principy reálně působí uvnitř těchto věcí samot­ných! Tím je překlenuto Kantovo subjektovo-objektové rozštěpení. V našem vlastním nitru se můžeme spojit s věcmi o sobě, se samotnými tvořivými silami, které jsou ideami těchto věcí. Jinak ideu známe jen u artefaktů vytvořených člověkem, protože jsme jejich tvůrci. Kdo pochopí ideu spa­­lovacího motoru, ví o spalovacím motoru vše, co je na něm podstatné. Tak stojí i za pří­ro­dou a dějinami bytosti, které jsou jejich ideami. Láska a úcta probouzejí latentní schopnost naší duše se s nimi spojit. Všechny společně tvoří jeden harmonický celek, jako údy jedné bytosti – Sofie, Nebeské Moud­rosti.

 

Dickerson R. (1992): Game of Science. Journal of Molecular Evolution, 34:277.

Fox M., Sheldrake R. (1996): The Physics of Angels. A Realm where Spirit and Science meet. Harper, San Francisco.

Jaspers K. (1955): Vom Ursprung und Ziel der Geschichte. Fischer, Frankfurt.

Jung C. G. (1960): Synchronicity. An Acausal Connecting Principle. University Press, Princeton.

Kroeber A. L. (1969): Configurations of Culture Growth. University of Cali­for­nia, Berkeley.

Páleš E. (2001): Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Sop­hia,­ Bratislava.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2002): Periodický výskyt veľkých lekárov v deji­nách starého Grécka, In­die a Číny. 23. seminář „Človek vo svojom pozemskom a koz­mickom prostredí“, Úpice, 21.-23. máj 2002.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2002): Periodic Emergence of Great Poets in the His­tory of Arabia & Persia, China and Japan. The 5th International Symposiumof Chro­nobiology and Chronomedicine, Guilin, China, October 14-21, 2002.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2003): 500-ročný rytmus v dejinách starogréckeho, rímskeho a čínskeho dejepisectva. Acta historica posoniensis, FiF UK, Bratislava.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2003): Periodic Emergence of Great Philosophers in the History of Late Antique and Medieval Euro­pe, Byzantium & India. V přípravě.

Páleš E., Mikulecký M. sen. (2003): 500-Year Periodicity in the History of Ancient Egypt. V přípravě.

Popper K. R. (1957): The Poverty of Historicism. Routledge, London.

Sorokin P. A. (1962): Social and Cultural Dynamics. Bedminster, New York.

 


epistémé = souhrn apriorních a neuvědoměle přijímaných světonázorových předpokladů v daném období, kte­ré ovlivňují způsob poznávání. Foucaultův termín epistémé přibližně odpovídá Kuhnovu pojmu vědecké paradigma a Sorokinovu pojmu systém pravdy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA