Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moderní antropologie znovu objevuje starobylou nauku o střídání duchů času

14. 1. 2015

Emil Páleš
 

Je dobře známým, avšak nevysvětleným faktem antropologie, že rozvoj kultury není rovnoměrný, ale že se odehrává ve vlnách. Velké osobnosti, géniové v každém odvětví umění a vědy se neobjevují osaměle, ale v celých „souhvězdích“, skupinově. Připomeňme si jen mistry klasické hudby: Mozart, Paganini, Beethoven byli současníci. Nebo velké souhvězdí renesančních malířů: Michelangelo, Leonardo, Tizian…

Vlnový charakter kultury očividně nelze vysvětlit pomocí genetiky: protože tytéž talenty by musely mít už dědové mistrů i jejich potomci. Proto většina antropologů hledá příčiny takových výtrysků tvořivosti ve společenském prostředí příslušných kultur.

Vliv prostředí je však vyloučen v případech, kdy bylo velkých výdobytků stejného druhu dosáhnuto současně na dvou nebo více místech Země bez vzájemného kontaktu. Nejznámějším příkladem takového paralelního jevu je axiální epocha Karla Jasperse: Mezi roky 600 až 300 př. Kr. se velcí náboženští zakladatelé a filosofové objevili ve stejném okamžiku v Číně, Indii, Persii, Izraeli a v Řecku: Laoʼc, Konfucius, Buddha, Džaina, Zarathuštra, Jeremiáš, Daniel, Pythagoras, Sokrates, Platón, Aristoteles… Nevěděli jeden o druhém, a přece učili stejné hlavní myšlenky! Sto padesát let žádný z vědců nedokázal navrhnout přijatelnou hypotézu, jak je to možné.

Nadace Sophia věnovala výzkumu paralelních a rytmických jevů v dějinách čtyřletý výzkumný projekt. Zjistili jsme, že od doby kamenné až po dnešek lze identifikovat tucty takových paralelních jevů nebo synchronicitu v dějinách uměleckých stylů, sociálních forem a myšlenkových proudů. V rámci materialistického paradigmatu vědy se tento fakt nedá vysvětlit. Navíc, tyto synchronní vlny zvýšené kreativity v různých odvětvích kultury se vracejí v určitých rytmech a tvoří systém.

Největším překvapením je, že tento systém, který se dá zjistit empiricky z dějin, je již znám po tisíciletí: je založen na 354- a 72-letých rytmech, které byly známy již ve středověké i antické Evropě a sahají až k babylónskému kalendáři používanému od samého počátku historie. Zapomenutý rukopis jednoho opata, Johannese Trithemia, z roku 1508 hovoří o sedmi archandělích, kteří se střídají každých 354 let jako duchové času. Každých 354 let jeden z nich inspiruje duchovní atmosféru světa.

Vskutku, výskyt nejvýznamnějších lékařů v dějinách (jako Hippokrates, Galenos, Avicenna, Caraka) spadá do dob archanděla Rafaela (merkurské inteligence*), který byl tradičním patronem lékařství. Časy největších výdobytků v matematice spadají do období archanděla Zachariela (jupiterské inteligence*), který podle tradice naučil aritmetiku už Abrahama. Největší světoví básníci a skladatelé přicházejí pod křídly Anaela, duchovní inteligence Venuše; a největší filosofové byli inspirováni Michaelem, archandělem Slunce. Dějepisectví vzkvétá v orifielském věku (Saturn*) a komedie v gabrielském (Měsíc*) – přesně tak, jak to odpovídá mýtickým atributům těchto duchovních bytostí.

Proběhly první pokusy o falzifikaci tohoto objevu. Oponenti navrhli – aby se předešlo subjektivnímu předvýběru historických faktů – porovnat jej s nezávislými studiemi, které byly provedeny již dříve. Rozsáhlé studie kulturní dynamiky se uskutečnily pod vedením renomovaných vědců: amerického antropologa Kroebera a ruského sociologa Sorokina. Jimi zjištěné křivky kulturního růstu výrazně potvrdily naše vlastní výsledky.

Uvědomíme-li si, že zkoumaný rytmus byl znám již sumerským kněžím na samém počátku dějin, dříve než se všechny tyto dějinné události odehrály – má toto poznání o rytmické struktuře času nejen hodnotu dodatečné spekulace ad hoc, ale hodnotu predikce, která mohla být nyní – po 5000 letech historie – verifikována!

Fakt, že největší kulturní vlny v historii byly předpovězeny, nemusí protiřečit lidské svobodě, pokud uznáme, že lidští duchové si plánují své vtělení ve spolupráci s velkými kosmickými inteligencemi, které inspirují celé kulturní epochy, a proto v dějinách není chaos, ale systém. Nevyhnutelným důsledkem toho však je, že člověk není jen výsledkem dvou faktorů – genetiky a prostředí – ale nejméně tří: genetiky, prostředí a svého vlastního duchovního já, které si vybírá své rodiče i prostředí, kam se narodí. Toto je vážná a fundamentální výzva všem současným vědeckým představám o člověku; antropologii, sociologii, psychologii, biologii a celé materialistické vědě. Jaká je jejich odpověď?

 

Příspěvek na konferenci Zhongyuan Qigong v Jekatěrinburgu, 15. – 21. ledna 2001

* Doplněno překladatelem

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář