Chartres – žhoucí ohniště středověké vzdělanosti
Viktor Thieben
Původ posvátných lokalit spirituálních proudů je často zahalen do tajuplných mystérií. Ať už jde o Eleusis, Delfy, Řím nebo jiné. Platí to i o Chartres. Dnes obdivujeme už jen velkolepou katedrálu, zajisté jednu z nejkrásnějších staveb celého středověku. Všechno, co na ní obdivujeme – tisíce skulptur, ohromující portály, stovky skleněných oken – je však třeba chápat jako výraz a projev jistého postoje někdejších stavitelů a umělců, něčeho, co bylo objektem víry a uctívání mnoha lidských pokolení, výpovědí o jejich názoru na život.
Už od nejstarších dob bylo podle našich archeologických poznatků Chartres zasvěcené ideálu „věčného ženství“. V době, kdy si Caesar podmanil Galii v 1. století před Kristem, slyšíme o tom, že početný keltský kmen na severozápadě dnešní Francie, kladl římským legiím značný odpor. Keltští kněží, druidové, tu pěstovali kult tzv. černé madony, jejíž dřevěnou sochu uctívali v jedné jeskyni. Asi o necelé století později se sem podle legendy dostala menší skupina prvních křesťanů pod vedením biblické postavy Josefa z Arimatie, která s sebou přinesla posvátný kalich nazývaný Grál. Údajně už tito poutníci zasvětili ono místo Panně Marii. Tak se tu setkali hned na začátku našeho letopočtu dva velké kulturní proudy: keltský, založený na starodávné tradici, opírající se o pohanský kult přírody, a mladý křesťanský proud, proniknutý nejen odkazem palestinských událostí, ale do jisté míry i kulturou antického Řecka, zejména platonismem, a právě proto svědčící o hluboké znalosti esoterní praxe. Tato okolnost vysvětluje, že pozdější filosofická škola v Chartres, která začala vynikat okolo roku 1000, představovala určitý samostatný směr myšlení v rámci všeobecného katolicismu. Asi po dobu dvou set let, od prvního biskupa Fulberta až po posledního významného učitele Alana ab Insulis, usilovali vedoucí osobnosti, ale i odchovanci této školy uvést do souladu a sjednotit doznívající keltská a řecká mystéria, duchovní odkazy Artušovy družiny a grálskeho proudu se vzmáhajícím se křesťanstvím, přičemž nevycházeli ze slepé víry nebo z církevních dogmat, ale z meditativního života a ze schopnosti člověka imaginativním, tj. jasnovidným vědomím dopracovat se k vnímání Kristovy bytosti a dalších skutečností duchovního světa.
Zmíněných dvě stě let představuje periodu mimořádně plodného rozvoje filosofické školy v Chartres. Učení školy nebylo nijako kanonizované, ale způsob učenosti a všeobecného přístupu jejích členů k chápání podstaty křesťanství, lidského života a zejména přírody tvoří zářivou kapitolu středověké historie, plnou poezie. Přirozeně, mnohé písemnosti se ztratily. To, co se zachovalo, však svědčí o nejvyšší úrovni oněch dob. Styl jejího učení se ve Francii i za jejími hranicemi rychle rozšířil.
Nejde nám o vyjmenování významných učitelů a jejich početných žáků ani o citování jejich děl. Vzpomeňme případně jen Fulberta, Bernarda z Chartres, Gilberta, Teodorika, Bernarda Silvestris (o jeho Cosmographii viz další článek v rubrice – pozn. překl.), Jana ze Salisbury a Alana ab Insulis (známého též pod jménem Alan z Lille a přízviskem Doctor universalis – pozn. překl.). Z jejich spisů se nám ozřejmuje, jakou cestou zasvěcení se žáci této školy ubírali. Ve centru jejich esoterního snažení stála jednoznačně otázka spásy individuálního člověka a Země. Může člověk ve spojení s duchem spasit svoji duši? Může člověk prací na zemi spasit naši planetu? Může člověk duchovní komunitou spasit sociální organismus? Jistěže, tyto otázky byly kladené i v jiných kruzích, ale nejsou pro středověk typické a odpovědi chartreských učenců nevycházejí z autoritativního učení církve. Proces ozdravení hledali tyto osobnosti ve vrozené harmonii nejhlubšího jádra lidské bytosti se Zemí a celým vesmírem.
Žáci této školy museli být připraveni důsledně kráčet cestou vnitřního duševního vývoje a připravovat se na přímé zážitky duchovního světa namísto sbírání filosofických nebo čistě empirických poznatků a jejich rozšiřování. Není bez zajímavosti, že zřejmě vycházeli z mystérií zrození, což by vysvětlovalo, že na rozdíl od všech ostatních katolických kostelů nenajdeme v této katedrále žádné hroby, žádnou kryptu s ostatky jejich biskupů. V centru pozornosti stál nový život, přičemž samozřejmě, nešlo jen o vstup do fyzické existence, ale především o zrod vyššího Já člověka. Toto jejich zaměření znázorňuje zobrazení madony s děťátkem na průčelí západního portálu, přičemž dítě bylo chápáno jako výraz sil vyššího Já každého člověka.
Takto žil v této škole jedinečný pozdní odraz starodávné spirituální tradice. Byly to prvky platonismu, který se snoubil v hlubším smyslu s křesťanstvím a který původně vycházel z jasnovidného prožívaní přírody, ze setkání s bohyní Naturou. Ta svými čtyřmi základními živly vytvořila i lidské tělo a – podle starodávného kosmického nazírání – působením planetárních sil dala vzniknout lidské duši a lidského ducha odvozovala ze světa stálic. Takto se prožívala harmonická jednota člověka, přírody a kosmu. Učení chartreských osobností představovalo dozvuky někdejšího světa instinktivního bezprostředního duchovního prožívání, proniknuté nazíráním raného křesťanství. Lze to chápat i tak, že tu došlo k historickému setkání dvou křesťanských proudů, z nichž jeden působí ze severu a severozápadu a přináší silné reminiscence na dobu, kdy lidé dávnověku bezprostředně uctívali vysokého ducha životodárného Slunce. Pozůstatky tohoto kultu pěstovaného zejména v centrálních mystériích Hybernie (Irsko), sahají daleko do prvních století křesťanské éry. Na rozdíl od tohoto hledání duchovnosti ve vesmíru a v okolí Země, tohoto proudu s přírodou spjatého kosmického, pohanského a možno říci „předkřesťanského křesťanství“, vychází druhý proud z jihovýchodu z historických událostí v Palestině, kde v centru náboženského uctívání stojí krev prolitá na Golgotě, která byla rovněž středobodem mystéria svatého Grálu.
Zatímco na jedné straně žilo toto specifické křesťanství v úzkém, intimním spojení s přírodou, na druhé straně člověk usiloval v hlubokém vnitřním prožívání přijmout historického Krista do svého srdce. Vnější staré kosmické křesťanství se tedy spojilo s vnitřním křesťanským učením navazujícím na jednorázovou historickou událost. Kristus tu stojí uprostřed dvou proudů, na jedné straně ve stínu hradu krále Artuše (v dnešní jihozápadní Anglii) a zároveň ve stínu hradu svatého Grálu, což se neprojevilo ani tak v obsahu jednotlivých učení, ale mnohem víc v celkovém stylu, postoji a náladě vyzařující z této školy, takže zkoumajíce chartreské ideje máme na mysli jak progresivně působící Kristův impuls, tak i vysílání duchovních impulsů Slunce na Zem. Tato skutečnost vychází najevo hned při vzniku kultického centra. Druidové obětovali božské postavě Virgo Paritura (panna, která porodí), jež byla zřejmě úzce příbuzná s „bohyní Naturou“, neboli s panenskou matkou přírodou, s bytostí čistých tvořivých sil, která potom splynula s křesťanskou představou madony.
Namísto dřevěné sochy s korunou na hlavě uctívané druidy, vzniklo na konci 12. století první zobrazení Matky Boží s dítětem, které se stalo nejslavnější v celé Francii (pařížská madona na známém chrámu Notre Dame je jeho napodobeninou).
Rozkvět chartreské školy spadá do 2. a 3. desetiletí 12. století. Tehdy tu došlo k nevídanému rozmachu filosofických, ale i esoterních učení oněch dob. Žáci se věnovali studiu trivia a kvadrivia, tedy vědám od gramatiky po astronomii podle výkladu Martiana Capelly, což bezprostředně souviselo s postupem na cestě duševního dospívání. Důležitým pilířem studia bylo dílo Johanna Scota Eriugeny O rozdělení přírody, ale i Dionýsia Areopagity o duchovních hierarchiích. Na sklonku 12. století však učenci stále více prožívali definitivní soumrak staré moudrosti, viděli, jak se vědomí lidí postupně odvrací od duchovních tradic, jak se zamlžuje pohled do duchovních souvislostí skutečnosti, jak představa kosmického člověka bledne a zaniká. Proto se zmocňuje vedoucích osobností jakási depresivní nálada, uhasíná nadšená aktivita ducha a na přelomu 12. a 13. století se Chartres mění na provinční centrum. Významné místo platonsky inspirovaných cisterciáků ve světě středověké vzdělanosti ustupuje dominikánům, kteří budují svoje duchovní centrum v Paříži na základech aristotelismu, což mnohem víc odpovídalo změněnému duchu doby.