Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bernardus Silvestris o univerzální jednotě světa

31. 12. 2014

Viktor Thieben

 

Hovoříme-li o světonázorových koncepcích a filosofických představách středověkých myslitelů, zajisté to není proto, abychom si rozšířili historické poznatky, anebo abychom sbírali informace o dávno zašlých časech, ať už by to byly informace jakkoliv zajímavé svou povahou, snad „exotickou“ zvláštností, kuriózností. Každý historický fakt a samozřejmě zejména fakt, související se světonázorem, se evolucí překonává – „překonává“ někdy v pozitivním, někdy v negativním smyslu z hlediska celkového vývoje a pokroku lidstva – ale zůstává jako element zachován v tom novém světonázoru, který na jeho místě vzniká jako „vyšší“ nový stupeň vývoje. Nový názor buduje na základě starého, který buď pozitivně rozvíjí dál, nebo ho odmítá, protože odhalil jeho nedokonalost, nesprávnost, tedy se od něho odvrací. I od těch rozličných forem souvislostí mezi kosmem a Zemí, mezi duchovním světem a člověkem se nově vznikající světonázor, opírající se o poznatky rozvíjejících se přírodních věd a o intenzivní vývoj lidského sebevědomí, na sklonku středověku odvrátil. Člověk vedený svým zářivým intelektem stále radikálněji odmítal závislost svého bytí na jemu nadřazených duchovních bytostech, na hodnotové struktuře, která by měla mít určující význam pro lidský život.

Ale vraťme se ke zmíněné evoluci lidského vědomí. To, co v letech vrcholícího středověku, tedy v 11., 12., 13. století bylo všeobecně přijatým názorem na Boha, na svět, na život a jeho smysl, je dnes někde ve „sklepě“ našeho vědomí, pod jeho prahem jako překonaný přežitek, jako mlhavá vzpomínka na časy, kdy rozum a cit ještě nebyly od sebe tak radikálně odděleny jako dnes. I když – a to je třeba si zvlášť jasně uvědomit – už tyto nám známé středověké názory jsou jen víceméně temným odleskem ještě mnohem starších názorů a duchovních zážitků, jen vzpomínkou na učení mystérií. V mystériích ještě neexistoval intelektuální vztah ke světu, ale pouze imaginativní obrazy, mýty, jasnovidné zážitky, které utvořily obsahy našeho já, a které nebyly prožívané v plném světle našeho vědomí. Byly to zážitky polosnivé, skupinové, všeobecné, spojující člověka jaksi instinktivně s duchovním světem.

Odrazem takových zážitků je i všeobecně rozšířený názor o souvislosti mezi makrokosmem a mikrokosmem, názor o vzniku přírody a člověka z lůna božství, jehož jedním z hlavních představitelů byl cisterciácký mnich Bernardus Silvestris (zemřel asi roku 1167). Síla a důstojnost našeho dnešního vědomí spočívá právě v tom, že po skvělém rozvíjení přírodovědného vědomí, zakládání velkolepých perspektiv techniky, uvědomujeme si svůj odklon od duchovních hodnot života, začínáme stále jasněji vidět přílišnou jednostrannost naší cesty do materialismu. Posilněni tím pozitivním v přírodovědeckém přístupu k jevům světa se pokoušíme vyzdvihnout z šera historie, ale i z hlubin své duše velkolepé poznatky, které byly staletí zasypané. Chceme si tyto poznatky znovu osvojit, objevit v „naivních“ obrazech, v takřečených pohádkových příbězích a jevech opět onu za nimi se skrývající moudrost, onu podstatu, která kdysi dávala životní sílu a hojnou duševní potravu našim předkům. Dílo Cosmographia Bernarda Silvestra, o němž tu chceme mluvit, představuje snad nejnáročnější umělecký produkt středověké literatury, a to jak svým tématem, tak formou. Filosofická báseň De mundi universitate sive Megacosmus et Microcosmus nemá prakticky žádného předchůdce a shrnuje ve velmi stručné formě skvělým způsobem všechno, co člověk 12. století mohl říct o vzniku světa a člověka. Navazuje na nejčastější tradice platonismu, ale přitom prozrazuje už i vědomosti tehdy moderních arabských přírodních věd a hlavních linií myšlení klasického centra středověké filosofie – chartresské školy. Odraz zde hlásaných myšlenek najdeme i ve struktuře největšího literárního díla středověku, v Danteho Božské komedii. Podle toho, co jsme tu uvedli, zdálo by se, že jde o jakousi encyklopedii podávající tehdejší stav poznání. Toto dílo však má sotva 50 stran! Autor zřejmě očekával, že jeho vývody budou tvořit předmět hlubokého uvažování, meditací, jeho spis obsahuje samá semena, které má čtenář v duchu rozvíjet dál a vypěstovat z nich zralé květy.

Už úvod je mimořádně zajímavý. Stvoření světa tu vůbec nevychází ze židovsko-křesťanské tradice biblického příběhu. Duchovní bytost zvaná Natura se obrací na svou matku, na mocnou bytost Nús s výzvou, aby našla přiměřenou a krásnou podobu pro Silvu*, která představuje základní hmotnou podstatu všech věcí. V době tohoto duchovního rozhovoru ještě neexistovaly ani hvězdy – vlastně nic, co by lidské oko mohlo vidět, nic materiálního. Kde tedy jsme? Nacházíme se ve světě idejí, v platónském světě původu věcí. Vždyť ve 12. století v myslích lidí ještě převládal platonismus, podle něhož před existencí materiálního světa jestvuje všechno ve formě božských idejí. Idea je tedy onou „matkou“, je tou realitou, která je předpokladem hmotného světa a jestvuje nad a před jeho manifestací. Tak jako gnostici zmiňovali nebeskou Sophii, ztělesněný souhrn moudrosti, nebo jako se v starořeckém mýtu objevuje bohyně Pallas Athéna, která vyskočila z hlavy hlavního boha Dia, tak se tu personifikuje síla, která jediná je schopná vnést pořádek do chaosu, jako vysoká duchovní bytost – jakýsi božský rozum – Nús. Ten je v plné harmonii s vůlí Boží. Pevně uspořádaný svět, svět viditelný, který manifestuje božské ideje a záměry, může vzniknout jen jako „druhé stvoření“, poté co v duchovní sféře už bylo všechno v zárodku stvořeno. Pomocí čtyř elementů – ohně, země, vody a vzduchu – formuje Nús Zemi a obdařuje ji kosmickou duší. Všechno, co se na Zemi bude odehrávat, je už přítomno v zárodku. Například umění Egypta, věda v Řecku, římské umění válečnictví, atd. I Platon už tady existuje – jako idea myslitele, který bude uvažovat o původu věcí ještě před stvořením materiálního světa.

Každé znamení zvěrokruhu a každá planeta má svůj specifický charakter. Obzvlášť živě se popisují zvířata a nakonec následuje pestrá paleta rostlinné říše. Ryby a ptáci uzavírají vyprávění o makrokosmu. A teď, aby se celé dílo stvoření důstojně uzavřelo, chce Nús vytvořit bytost s mimořádnými výsadami, bytost, která nade všemi ostatními vynikne důstojností a jedinečností. A proto musí Nús celého člověka stvořit sama, protože jedině ona je schopna vložit do jeho duše odlesk věčného života. Zde se krásně projevuje přesvědčení středověkého člověka: podstatu člověka nelze pochopit jen na základě přírody, byl stvořen nejprve jako idea, je podobný Bohu a má nejen duši, ale v ní i „odlesk věčnosti“, který ho provází na jeho sestupu z duchovního světa do tohoto života. Tento sestup věru není radostný. Na cestě Natury za Uranií (múza hvězdářství a počtářství), která vede celým zvěrokruhem, setká se ve znamení Raka s velkým zástupem naříkajících duší, které se chystají sestoupit z říše nebeského světla do říše temnoty materiálního světa, do úzkých, tupých a slepých hmotných těl, která pro ně byla připravena. Vznešená Urania provází duše celým zvěrokruhem a zajišťuje, aby si každá na cestě dolů osvojila z každého znamení určitou vlastnost. Pokud se jí dostane z určitého znamení příliš mnoho, projeví se potom v jejím pozemském životě příslušná jednostrannost. Ideální je, když ani jedno souhvězdí nebo planeta nepůsobí na duši příliš silně, když všechny hvězdy spolu vytvářejí vyváženou, harmonicky rozvinutou lidskou bytost. V temnotě, do níž se duše dostane, zapomene – i díky zde působícím protiduchovním (démonickým) silám – na svůj původ v říši světla. Poznání, které může získat ve fyzickém životě, závisí na míře, do jaké je schopna se rozpomenout na zážitky, které měla v duchovním světě. Tedy člověk není jen obrazem božských idejí, není jen „kopií“, ale projevuje se tu i univerzální jednota makrokosmu a mikrokosmu, že člověk za svoje poznání vděčí původním zážitkům duchovním, není sám jejich autorem, pouze opakuje na jiné úrovni vědomí, co existuje duchovně, nezávisle na něm.

Člověk, koncipovaný na začátku jako duchovní i pozemská bytost, má vytvořit v tomto materiálním světě svoje vědomí. Právě v tom je třeba vidět smysl lidského života, aby tu člověk naplno realizoval všech dvanáct základních božských impulsů, které dostal ze sféry zvěrokruhu. Cisterciáci vynikali obzvlášť na poli léčení. Podle jejich názoru je třeba léčit nejen člověka, protože chorá je celá naše Země. Tím, že se člověk uskutečňuje, přenáší duchovní impulsy na Zemi a proměňuje v průběhu staletí a tisíciletí „nečistou“, „nemocnou“ Zemi ve zdravou. V zájmu tohoto procesu dává Nús člověku k dispozici tři dcery: bohyně nebes Urania mu daruje zrcadlo prozřetelnosti, Natura tzv. tabulku osudu, Physis personifikované tělo světa, knihu paměti. Zrcadlo ukazuje nejvyšší moudrost bohů, k níž člověk může získat přístup jasným, exaktně myslícím rozumem. Tabulka osudu, spjatá se srdcem, předkládá rozličné kombinace, tkanivo vzorců, spojujících lidi a určujících jejich vzájemné vztahy. (Zde je patrný vliv arabské astrologie.) Konečně kniha paměti je spojena s lidskou vůlí, žije v našem podvědomí a odtud vynáší na povrch poznatky, které by mohly pomáhat člověku objevovat starodávnou minulost.

Konečné dotvoření člověka je úlohou Physis. V závislosti na čtyřech živlech existují čtyři základní temperamenty: sangvinický, cholerický, melancholický a flegmatický. A aby lidská konstituce byla správně složená, musí být šťávy našeho těla, co do kvantity i kvality, ve správné míře smíšené – což není zrovna jednoduché. Správná míra hraje velkou roli i ve vybudovaní podrobností lidského organismu. Zde si Physis načrtla celkový plán, který obsahuje trojčlennost lidské formy. Jde o hlavu, hrudník a tělo s jejich specifikami. Řídícími orgány jsou mozek, srdce a játra, v nich mají být soustředěny základní síly života. Nad všemi dominuje hlava, kde sídlí božská podstata čistého rozumu, zrcadlícího moudrost hvězd. A nakonec přijde to, co je pro makrokosmos „zbytečné“: lidské končetiny. Pro mikrokosmos, tedy člověka, jsou však nezbytné. Vždyť nohy jej mají nést na cestě pozemským životem a ruce mu slouží k tomu, aby mohl konat – tvořit.

Tím končí „Cosmographia“. Člověk je postaven na Zemi a může začít pracovat, obrábět zem a proměnit ji. Konec ohlašuje nový začátek. Návrat člověka do říše světla, odkud sem přišel, bude úkolem jeho vlastní činnosti. Na tom, jaké si v chrámě svého těla vytvoří předpoklady návratu, závisí jeho důstojnost.

 

* Silva je výraz, jímž se neoznačoval jen les, jak najdete ve slovníku, ale také „nečistá“ hmota v širším smyslu, špína (třeba i ta za nehty), země z prachu vzešlá… Je pravděpodobné, že právě tento význam měli na mysli alchymisté pod pojmem materia prima – prvotní látka. (Pozn. překl.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář