Jdi na obsah Jdi na menu
 


Člověk jako vztah

22. 1. 2015

Člověk sám je vztah – jeho bytí se vztahuje k Bohu, z něhož proudí k člověku nepřetržitě láska přiměřeně modifikovaná sférami duchovních bytostí.

Lidská bytost není jako pověstný fenomenologický hrnek na stole, nemá hotové a jednoznačné bytí, je stálým procesem růstu vztaženým k nekonečnému Bohu. Odřízne-li se člověk od tohoto vztahu, aby se sobecky „udělal“ pro sebe, stává se myomem – zbytečným a růst celku brzdícím nádorem, bujícím na těle mystické církve.

Člověk je jediné stvoření, které má smysl nejen v transcendenci (tedy v přesahu do duchovního světa), ale i v imanenci, čili tady ve vtělení (čímž právě zakládá ten transcendentní smysl). Ostatní tvorové – kameny, rostliny a zvířata – dlí svým já v duchovním světě (v transcendenci) a sem na Zemi, do tělesna jen z duchovního světa „přečuhují“, vytvářejí převis. Jejich těžiště není ve fyzickém světě! Člověk je na rozdíl od nich občanem obou světů (fyzického a duchovního) v plnosti. Tam i tady. Jeho těžiště je zde, ale přelévá se tam, touží, natahuje se tam. Co udělá tady, odrazí se tam.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář