Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svět jako vědomý proces

30. 12. 2014

„Náš rozum tedy poznává Otce všehomíra z nádhery jeho děl a krásy jeho výtvorů,

poněvadž sám o sobě Boha takového, jaký skutečně jest, pozorovat nemůže.“

Órigenés

 

Zvykem naší civilizace je myslet příliš tvrdě, „hranatě“ a nesouvisle, způsobem, který je prioritně všímavý k zevním věcem, nikoli k dějům. Když myslíme, pak myslíme „o věci“, neúčastníme se samotného procesu "bytí onou věcí". V praxi se to projevuje tak, že poznání je pro nás spojeno ponejvíce s ukazováním a podstatnými jmény: Co je TO? TO je TO a TAMTO je zase TOTO. Poznání vnější, neživé, abstraktní, vytržené z přirozených souvislostí, vzdálené a studené, protože se nás uvnitř nijak nedotýká a nikterak nás neproměňuje.

Pokud v tomto poznávání po zásluze postrádáme teplo života, nic než zvyk a lenost nám nebrání „přehodit výhybku“ a naučit se myslet způsobem, který je pozorný k dějům, procesům, pohybu, tedy ke skutečnostem, jež jsou pro nás zastoupeny ve slovesech, označujících, jak se co projevuje. Je to výrazně kontemplativnější myšlení, které nám otevře prostory dosud netušených souvislostí. Jako proces lze totiž nazírat všechny věci a zpětně i samotného nazírajícího, neboť vše se děje, odehrává v nějakém čase, čímž se proměňuje a nikdy nezůstává neměnným „TÍM“ (srov. Herakleitovo „Panta rhei“).

I naše „já“, tedy vědomí, jímž poznáváme, je, jak řečeno, proces. Zamyslíme-li se nad tím trochu hlouběji, pak prožijeme, že „já“ je vlastně abstraktní výraz, pouze pomůcka ukazující k nějakému bytí – tedy k „jsem“. Zkusme se prožít v nehybném „já“. Nelze jej nalézt, protože před uchopením uniká (z toho vznikl omyl mnoha následovníků Buddhových, kteří tvrdí, že „já“ není). A zkusme se prožít v živém „jsem“, v nějakém konu. Tehdy zažíváme živou bytost, činný proces, žádnou abstraktní spekulaci.

Chodíme-li světem s otevřenýma očima i myslí, můžeme si všímat věcí jako procesů nějakého děje. Kvetoucí kaštan na zahradě mívá v různých ročních obdobích jiné podoby a i teď, během okamžiku, kdy na něj hledím, prchavě pozměňuje svůj tvar v poryvech větru. To ale není vše: zkusme kaštan spoluprožít jako kontinuální proces klíčení, růstu, podzimního uvadání a shazování listí, zimního „spánku“, jarního pučení, zelenání, kvetení, letního zrání plodů… a to vše najednou! Pokud to dokážeme živě vnímat sami v sobě (chce to cvik), pak jsme uchopili kaštan nikoli jako „jakousi věc“ mimo nás (tak činí „věda“), ale „vnitřní bytí kaštanu“. Nahlédli jsme ideu kaštanu – pochopili jsme kaštan z něho samého, v jeho podstatě. Bytí kaštanu se stalo součástí bytí našeho. Složitější je pochopení zvířete jako procesu a co teprve, když se takto snažíme pochopit člověka…

Průvodním jevem takového živého poznávání je proměna našeho vnitřního postoje. Bezprostředně se nás dotýká, protože se odehrává uvnitř a otvírá v nás prostor úcty k moudrosti uspořádání všehomíra. Kdo si osvojil myšlení v procesu, často uchvácen krásou a úžasem s pokorou vnitřně pokleká před zázrakem bytí a toho, co v něm působí. A existuje jedno dnes už archaické a podezřele znějící slovo, výstižně vyjadřující rozpoložení duše v takových chvílích poznávání – zbožnost.

Za ději v přírodě stojí další síly-procesy, jež jsou zase součástí principiálně vyšších procesů atd. Celý svět a vesmír je živým, proměňujícím se organismem mnohonásobně vzájemně propojených procesů a tyto procesy je možné kontemplativním myšlením v dějích prožít jako vědomé, čili vlastní bytostem. (Zde není místo, abych toto a následná tvrzení vysvětloval, o to se pokouším jinde v knize.) Bytosti, které stojí např. za procesem bytí kaštanu, mnohými souvislostmi propojeným s ostatním bytím v přírodě, jsou pochopitelné-prožitelné pouze jako procesy. (Podobně jako „já“ je prožitelné jen coby „jsem“.) Jejich označení pomocí podstatných jmen, např. „archandělé, bytosti živlů, druhové duše“ apod., je pro nás jen abstraktní pomůckou nutnou k orientaci. Projevem a promítnutím těchto bytostí do naší schopnosti je myslet, jsou samy živé procesy v přírodě.

Za vším je nějaké vědomí, nějaké vědomé „jsem“, „konám“. Kaštan neroste sám vědomě, zvíře, které poslouchá instinkty, nutné k vlastnímu přežití a zachování druhu, nečiní tak vědomě, ale podobně jako kaštan je procesuálním výsledkem vědomé činnosti duchovní bytosti, která jej skrze jeho instinkty řídí. Evoluce druhů je projevem vědomého směřování duchovních bytostí účastných tvořivě na bytí světa, jenž sám je procesem. Přičemž každá tato bytost, tedy každý tento vědomý proces, nese určitou charakteristiku, zabarvení, individualitu – vyjádřitelnou přídavnými jmény.

Bůh je pak samotné BYTÍ bez přívlastků, „jestvení“, čirý kon, z něhož vše vychází, vylévá se, emanuje, odpoutává se… a tím získává vzájemně rozlišující přívlastky

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář